33 Cdo 4520/2014
Datum rozhodnutí: 16.12.2014
Dotčené předpisy: § 241a odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013



33 Cdo 4520/2014


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně FRAME100R s. r. o. se sídlem Praha 8, Františka Kadlece 1259/8, zastoupené JUDr. Ladislavem Břeským, advokátem se sídlem Praha 2 Nové Město, Botičská 1936/4, proti žalované K. S. , zastoupené JUDr. Janem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 4, Hvězdova 1716/2b, o zaplacení 400.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 277/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. května 2014, č. j. 51 Co 145/2014-215, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 20. listopadu 2013, č. j. 28 C 277/2011-186, zamítl žalobu o zaplacení 400.000,- Kč a rozhodl o nákladech řízení tak, že žalované ani České republice se jejich náhrada nepřiznává.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. května 2014, č. j. 51 Co 145/2014-215, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé a změnil jej ve výrocích o nákladech řízení tak, že žalobkyni uložil povinnost k náhradě nákladů řízení žalované i státu.
Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen o. s. ř. (srovnej čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Závěr, že žalobkyně nemá právo na zaplacení smluvní pokuty, odvolací soud založil na zjištění, že nebyly splněny podmínky, na které byl vznik tohoto práva vázán. Účastnice uzavřely dne 20. 7. 2011 smlouvu o vystoupení v televizním pořadu, v níž se žalovaná zavázala zúčastnit se natáčení a vystoupit v pořadu typu reality show. V čl. 4.8 smlouvy si sjednaly smluvní pokutu ve výši 400.000,- Kč pro případ, že se žalovaná nedostaví ve sjednaném čase k vystoupení nebo nebude-li schopna vlastní vinou řádného plnění s tím, že nedostaví-li se z důvodů hodných zvláštního zřetele (nemoc, úraz, velmi vážné rodinné důvody atd.), zavazuje se žalobkyni o tom neprodleně vyrozumět a řádně doložit důvod nepřítomnosti; v případě řádné omluvy nebude žalobkyně smluvní pokutu po ní požadovat. Žalovaná, která se dne 24. 7. 2011 (po prvním natáčecím dnu, jehož se zúčastnila) dozvěděla, že bude vykonávat profesi Dog dancing , odmítla pokračovat v pořadu ze zdravotních důvodů, které jí neumožnily realizovat natáčení podle pokynů žalobkyně, a žalobkyni o tom předložila lékařské zprávy. Žalovaná se před natáčením pořadu zmínila, že trpí psychickými potížemi, že dochází na psychoterapii, ale že nemá žádné zdravotní omezení. Odvolací soud dovodil, že žalovaná se nedostavila k vystoupení z důvodu svého psychického stavu představující důvod hodný zvláštního zřetele, který žalobkyni sdělila a také doložila.
Žalobkyně sice zpochybňuje správnost právního závěru, že jí nevzniklo právo na smluvní pokutu, její argumentace je však - posuzováno podle jejího obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) - založena na nesouhlasu se skutkovým zjištěním, že žalovaná nemohla splnit své povinnosti ze zdravotních důvodů spočívajících v potížích psychického rázu, a na polemice se závěry obsaženými ve znaleckém posudku, z nějž odvolací soud při zjišťování skutkového stavu vyšel. Dovoláním uplatněné námitky tak nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž vytýkají nesprávnost a neúplnost skutkových zjištění, na nichž je založen zpochybňovaný právní závěr. Uplatněním jediného v úvahu přicházejícího dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu (tj. že zdravotní stav žalované nebránil plnit pokyny při natáčení a že si lékařské zprávy obstarala účelově jen proto, že se chtěla vyhnout smluvnímu plnění, k němuž se zavázala). Skutková zjištění jsou v dovolacím řízení nezpochybnitelná a jejich správnost proto dovolací soud nemůže posuzovat. Věnuje-li žalobkyně prostor úvahám stran způsobilosti fyzické osoby k právním úkonům, přehlíží, že na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá; nárok na smluvní pokutu odvolací soud shledal neopodstatněným pro nenaplnění podmínek, na něž byl vznik tohoto nároku smluvně vázán.
Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu žalobkyně spojuje s tím, že procesní otázka použití § 150 o. s. ř. nebyla v daných skutkových souvislostech dosud dovolacím soudem řešena. Důvodnost dovolání spatřuje v tom, že odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení § 150 o. s. ř., jestliže za důvody zvláštního zřetele hodné, pro které nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení přiznat, nepovažoval okolnosti, jež ji vedly k podání žaloby (konkrétně že nemohla posoudit, zda žalovaná skutečně trpí psychickou poruchou, a že tato otázka musela být vyřešena znaleckým posudkem - obzvlášť za situace, kdy žalovaná před ní prohlásila, že udělá vše pro to, aby se ze smlouvy vyvlíkla ).
Výkladem ustanovení § 150 o. s. ř. se dovolací soud zabýval v řadě svých rozhodnutí. V nich vyložil, že rozhodování o náhradě nákladů sporného řízení je obecně ovládáno zásadou úspěchu ve věci. Odchylka od této zásady je možná podle § 150 o. s. ř. jen tehdy, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele. Těmi se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2389/2013, a ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013).
Důvody zvláštního zřetele hodné nemohou být ani subjektivní přesvědčení žalobkyně o opodstatněnosti uplatněného nároku ani jí zmíněné další okolnosti, a to, že nemohla - z hlediska oprávněnosti požadavku na zaplacení smluvní pokuty - posoudit, zda žalovaná skutečně trpí psychickou poruchou, a že tato otázka musela být vyřešena až znaleckým posudkem v soudním řízení, zejména s přihlédnutím k prohlášení žalované. Odvolací soud náležitě vyložil, proč okolnosti daného případu nelze považovat za důvody zvláštního zřetele hodné umožňující výjimečnou aplikaci § 150 o. s. ř. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vyšel totiž ze zjištění, že žalobkyně o zdravotním stavu žalované věděla již před zahájením řízení, neboť žalovaná jí neprodleně po skončení své účasti na natáčení doložila lékařská potvrzení o svém zdravotním stavu; žalobkyni se tak prvotní informace o této skutečnosti nedostalo až ze znaleckého posudku. Rozhodnutí žalobkyně, zda žalobu podá či nikoliv, spočívalo výhradně na její úvaze při zvážení všech rizik s tím spojených, přičemž žalovaná podání samotné žaloby nemohla nijak ovlivnit. Nadto prosazuje-li žalobkyně, že důvody pro použití § 150 o. s. ř. dány byly, tvrzením, že žalovaná splnění pokynů žalobkyně odmítla jen proto, že se jí nelíbily, a že si lékařské potvrzení obstarala účelově, činí tak procesně neregulérním způsobem, tj. argumentací založenou na vlastní skutkové verzi, která v řízení nebyla prokázána.
Lze uzavřít, že odvolací soud správně jako nedostatečné posoudil skutečnosti, na základě kterých se žalobkyně dovolávala použití § 150 o. s. ř. V řízení přitom nevyšly najevo ani žádné další okolnosti, jež by činily rozhodnutí o nákladech řízení podle zásady úspěchu ve věci vyjádřené v § 142 odst. 1 o. s. ř. nespravedlivým.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. prosince 2014

JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu