33 Cdo 450/2011
Datum rozhodnutí: 28.06.2012
Dotčené předpisy: § 19 odst. 6 předpisu č. 13/1997Sb.




33 Cdo 450/2011

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Správy služeb hlavního města Prahy, příspěvkové organizace, se sídlem v Praze 8 Libni, Kundratka 19, zastoupené JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 10, Dykova 17, proti žalované J. K., zastoupené JUDr. Václavem Kaskou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Žižkova tř. 1, o 146.200,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 4 C 492/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočky v Táboře ze dne 8. 10. 2010, č.j. 15 Co 605/2010-133, takto:

I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 19.656,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. Václava Kasky, advokáta.

O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem ze dne 23. 4. 2010, č.j. 4 C 492/2009-89, Okresní soud v Táboře uložil žalované zaplatit žalobkyni 146.200,- Kč s příslušenstvím (úroky z prodlení) a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel zejména ze zjištění, že 22. 5. 2007 byl odtažen vůz Opel Kadett registrační značky 2C6 3937 z K. ulice v P. na střežené parkoviště provozované žalobkyní z důvodu ohlášeného blokového čištění. Ve výpisu registru silničních vozidel je jako majitel vozidla evidována žalovaná se statutem v převodu . Cena za odtah a parkovné na střeženém parkovišti činí podle nařízení hlavního města Prahy č. 13/2001 za den přitažení 150,- Kč a za každý další den 200,- Kč. Soud prvního stupně dovodil odpovědnost žalované za škodu (§ 420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, dále jen obč. zák. ) spočívající v parkovném za dobu od 26. 11. 2007 do 26. 11. 2009, tj. za dobu 731 dnů po 200,- Kč. Žalovaná porušila právní povinnost tím, že nedokončila převod vozidla na svou osobu a dále tím, že neuposlechla výzvy žalobkyně k odstranění vozidla v době ohlášené údržby a čištění komunikace.
Krajský soud v Českých Budějovicích pobočka v Táboře v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Zejména uzavřel, že nárok na náhradu nákladů podle § 19 odst. 6 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 13/1997 Sb. ), je spojen s osobou provozovatele vozidla. Žalovaná před odtahem vozidla jednala o jeho prodeji a v souvislosti s tím převzala kupní cenu a předala automobil s klíči a osvědčením o technickém průkazu jiné osobě, čímž pozbyla faktické i právní možnosti automobil užívat a rozhodovat o tom, jak bude provozován, tj. přestala být jeho provozovatelem, a ve věci tudíž není pasivně legitimována.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jímž zpochybnila právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Prosazuje, že žalovaná je provozovatel vozidla ve smyslu definic uvedených v § 2 odst. 16 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla a § 2 písm. b) zákona o silničním provozu . K argumentaci odvolacího soudu uvádí, že žalovaná zůstala i po tvrzeném předání vozidla jeho vlastníkem se všemi právy a povinnostmi z vlastnictví plynoucími a pouhou dočasnou ztrátou faktické dispozice nepřestala být ani jeho provozovatelem, ostatně takto je stále vedena v evidenci. Osoba, které bylo vozidlo předáno, se nestala jeho provozovatelem, neboť si žalovaná ponechala velký technický průkaz a tuto osobu k provozování nezmocnila. Nedokázala-li žalovaná specifikovat osobu kupujícího, je kupní smlouva neplatná. Nezodpovědný přístup žalované k vozidlu v jejím vlastnictví nemá být přičítán k tíži žalobkyně. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s posouzením věci odvolacím soudem a poukázala na závěry judikované v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4546/2009. Navrhla, aby bylo dovolání zamítnuto.
Dovolání je přípustné, protože směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně (§ 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen o.s.ř. ); důvodné však není.
Otázkou dočasného odstranění vozidla v režimu ustanovení § 19 odst. 5 a 6 zákona č. 13/1997 Sb. se Nejvyšší soud zabýval a v rozsudku ze dne 9. prosince 2010, sp. zn. 21 Cdo 4546/2009, v typově obdobném případě uzavřel, že je-li vlastníkem místní komunikace nebo průjezdního úseku silnice v souladu s ustanovením § 19 odst. 5 a 6 zákona č. 13/1997 Sb. odstraněno silniční vozidlo na náklady jeho vlastníka, je vlastník místní komunikace nebo průjezdního úseku silnice (nepřevzal-li poté vozidlo jeho provozovatel) po odpadnutí důvodu veřejného zájmu, pro který byla místní komunikace nebo průjezdní úsek silnice označena dočasně dopravní značkou zákazu stání silničních vozidel, povinen vrátit odtažené vozidlo zpět na místo, odkud bylo odtaženo. Neučiní-li tak, nejenže nepřípustně zasahuje do vlastnických práv majitele vozidla, ale svévolně vytváří náklady spojené s parkováním vozidla na střeženém parkovišti, které nemohou být přičítány k tíži provozovatele vozidla. Výše formulované závěry obstály i v rovině ústavněprávní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. října 2011, sp. zn. IV. ÚS 612/2011). Od vysloveného závěru nemá dovolací soud důvod se odchylovat ani v posuzované věci. Držela-li žalobkyně také po dni 22. 5. 2007 vozidlo odstraněné z komunikace, kde původně stálo, vytvářela zbytečné náklady spojené s parkováním vozidla na střeženém parkovišti, na jejichž náhradu od provozovatele vozidla nemá právo.
Z uvedeného vyplývá, že napadený měnící výrok rozsudku odvolacího soudu je správný. Dovolatelkou nastolená otázka pasivní věcné legitimace žalované s ohledem na výše uvedené závěry pozbývá význam, a dovolací soud se jí proto nezabýval.
Protože vadami vyjmenovanými v ustanovení § 242 odst. 3, větě druhé, o.s.ř. řízení postiženo není (a ani dovolatelka takovou vadu nenamítala), Nejvyšší soud dovolání zamítl (§ 243b odst. 2, část věty před středníkem, o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Výši odměny dovolací soud určil podle ustanovení § 1 odst. 1, § 2, § 3 odst. 1 bod 4., odst. 3, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1, věty první vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění, tj. částkou 16.080,- Kč. Součástí nákladů je dále paušální částka náhrady za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v rozhodném znění) a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 3.276,- Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).


V Brně dne 28. června 2012

JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu