33 Cdo 4478/2015
Datum rozhodnutí: 25.11.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



33 Cdo 4478/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně L. H. , zastoupené JUDr. Janem Hrbáčkem, advokátem se sídlem v Brně, Kachlíkova 15, proti žalovaným 1) Bc. P. B. , a 2) Č. B. , zastoupeným Mgr. Vladanem Valou, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 62, o zaplacení 2.220.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 5/2013, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. června 2015, č. j. 15 Co 69/2015-179, takto:

Dovolání se odmítá .

O d ů v o d n ě n í:
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. června 2015, č. j. 15 Co 69/2015-179, potvrdil usnesení ze dne 2. února 2015, č. j. 49 C 5/2013-167, ve výroku, jímž Městský soud v Brně zastavil řízení o (opětovném) návrhu žalobkyně na osvobození od soudního poplatku. Soudy tak rozhodly poté, kdy usnesením ze dne 27. února 2014, č. j. 49 C 5/2013-88, Městský soud v Brně žalobkyni nepřiznal osvobození od soudních poplatků a Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28. května 2014, č. j. 15 Co 125/2014-128, toto usnesení soudu prvního stupně potvrdil; dovolání, které žalobkyně podala proti rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. října 2014, č. j. 33 Cdo 3318/2014-154, odmítl.
Proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení o opětovném návrhu žalobkyně na osvobození od soudního poplatku, podala žalobkyně dovolání, které není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/13 Sb., dále jen o. s. ř. ), přípustné, neboť napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejedná se ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Soudy obou stupňů další návrh žalobkyně na přiznání osvobození od soudních poplatků nepřezkoumávaly z věcného hlediska; jejich rozhodnutí je založeno na zjištění, že žalobkyně v opětovném návrhu neuvedla žádné nové skutečnosti, na základě kterých by bylo na místě znovu posuzovat jeho opodstatněnost (důvodnost).
Žalobkyně prosazujíc, že zamítnutí insolvenčního návrhu (resp. skončení účinků zahájeného insolvenčního řízení) představuje takovou změnu jejích majetkových poměrů, která odůvodňuje věcné projednání nové žádosti o osvobození od soudních poplatků, požaduje, aby Nejvyšší soud zaujal k této problematice výkladové stanovisko, neboť tak dosud ve své judikaturní činnosti neučinil.
Již např. v usnesení ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 99/2013, Nejvyšší soud dovodil, že o opakované žádosti účastníka o přiznání osvobození od soudního poplatku v rámci jednoho řízení je soud povinen rozhodnout jen v případě, že tato žádost obsahuje nové, dříve neuplatněné skutečnosti, zejména došlo-li ke změně poměrů účastníka řízení, z nichž soud vycházel v původním (zamítavém) rozhodnutí pro účely posouzení původní žádosti. Navázal tím na závěry prezentované v nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 1439/09, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 10/2010.
Skutečnost, že došlo k zamítnutí insolvenčního návrhu vůči žadateli o osvobození od soudních poplatků, nepředstavuje změnu poměrů odůvodňující přiznání osvobození. Sama žalobkyně navíc připouští, že pominutím účinků insolvenčního návrhu je schopna znovu nakládat s některým svým nemovitým majetkem. Je tedy zřejmé, že zamítnutím insolvenčního návrhu se majetkové poměry žalobkyně naopak zlepšily, neboť je jí umožněno podniknout kroky k získání finančních prostředků za účelem úhrady soudního poplatku. Skutečnost, že žalobkyně uvolněný majetek dosud nezpeněžila, neodůvodňuje kladné posouzení žádosti o osvobození od soudních poplatků, jestliže možnost zpeněžení majetku nadále trvá. K tomu, že byl insolvenční návrh vůči žalobkyni zamítnut, navíc soudy přihlížely již ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 33 Cdo 1967/2015; v ní Nejvyšší soud dovolání žalobkyně usnesením ze dne 30. 6. 2015 odmítl, neboť přisvědčil napadenému závěru odvolacího soudu, že nejsou dány důvody pro vyhovění její žádosti o přiznání osvobození od soudních poplatků. Netvrdila-li žalobkyně žádné další skutečnosti, které by představovaly změnu jejích poměrů od okamžiku, kdy jí soud prvního stupně pravomocně nepřiznal právo na osvobození od soudních poplatků, nelze odvolacímu soudu (stejně jako před tím soudu prvního stupně) vytýkat, že pochybil, dovodil-li překážku věci rozsouzené.
Dovolací námitka, že odvolací soud postupoval v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně s jeho usnesením ze dne, 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 99/2013, a usnesením ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2565/2014, je založena výhradně na tvrzení žalobkyně, že odvolací soud nevzal v úvahu změnu jejích majetkových poměrů. Taková námitka především nepředstavuje uplatnění jediného způsobilého dovolacího důvodu, který je vymezen v § 241a odst. 1 o. s. ř.; směřuje totiž primárně proti správnosti, resp. úplnosti skutkových zjištění odvolacího soudu a proti hodnocení provedených důkazů (porovnání poměrů žalobkyně v době nové žádosti o osvobození od soudních poplatků s jejími poměry v době žádostí původní). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud. Nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci nevystihuje ani výtka žalobkyně, že odvolací soud nezohledňoval její aktuální materiální a sociální poměry, nýbrž bral v úvahu poměry již minulé, kdy disponovala finančními prostředky v řádech několika milionů korun.
Závěry, které Nejvyšší soud přijal v rozhodnutích (usnesení ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013, a ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3287/2014), na uvedenou věc nedopadají (jde o skutkově odlišné věci)
Bez významu je argumentace, jíž žalobkyně - s oporou o nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. IV. ÚS 659/12 - brojí proti hypotetickému hmotně právnímu posouzení její žádosti o přiznání osvobození od soudních poplatků. Jak již bylo výše uvedeno, soudy nezaložily své rozhodnutí na závěru, že zjištěné poměry žalobkyně neodůvodňují její osvobození od soudního poplatku (tj. nezabývaly se věcným posouzením nové žádosti žalobkyně o osvobození od soudních poplatků); zkoumaly toliko, zda od podání předchozí žádosti došlo ke změně poměrů žalobkyně, a protože dospěly k závěru, že taková situace nenastala, soud prvního stupně řízení o nové žádosti o osvobození od soudních poplatků zastavil a odvolací soud jeho rozhodnutí potvrdil. Řečeno jinak, rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na přezkumu důvodů, které jsou významné pro rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků (tj. na posouzení majetkových a sociálních poměrů žalobkyně). Dovolací soud pak nemůže - logicky vzato - přezkoumávat závěry, které odvolací soud neučinil. Nelze než uzavřít, že nadále trvají důvody, pro které žalobkyni nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků; k nim se dovolací soud již dříve vyjádřil ve svých rozhodnutích ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3318/2014, ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. 33 Cdo 3321/2014, a ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1967/2015.
Namítá-li žalobkyně, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné , přehlíží, že k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/, b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne, jen za -zde nenaplněného - předpokladu, že dovolání je přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. listopadu 2015

JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu