33 Cdo 4444/2015
Datum rozhodnutí: 16.12.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013



33 Cdo 4444/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce P. B. , zastoupeného JUDr. Vladimírem Henclem, advokátem se sídlem Náchod, Masarykovo náměstí 1294, proti žalované L. R. , zastoupené Mgr. Petrem Renthem, advokátem se sídlem Náchod, Karlovo nám. 88, o zaplacení 300.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 56 C 72/2012, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 3. 2015, č. j. 17 Co 24/2015-353, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 4. 8. 2014, č. j. 56 C 72/2012-256, zamítl žalobu o zaplacení 300.000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 18. 3. 2015, č. j. 17 Co 24/2015-353, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná podala proti usnesení odvolacího soudu dovolání, jež žalobce navrhuje pro vady odmítnout, resp. pro nedůvodnost zamítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen o. s. ř. ).
Podle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) žalovaná spatřuje jeho přípustnost v tom, že odvolací soud se svým právním závěrem, že se žalobcem uzavřela dne 10. 4. 2008 z hlediska určitosti a svobody projevu vůle platnou nepojmenovanou smlouvu o vyrovnání majetku v případě rozchodu ve znění jejích dodatků (§ 51, § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb./ - dále jen obč. zák. ), resp. výkladem tohoto právního úkonu (§ 35 odst. 2 obč. zák.), odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, prezentované jednotlivě citovanými rozhodnutími. Navzdory přesvědčení žalované odvolací soud zpochybňované právní závěry učinil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněné v časopise Právní rozhledy č. 7/1999, případně ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 30/2002, ze dne 20. 9. 2005, sp. zn. 33 Odo 431/2004, ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 33 Odo 111/2004, ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 33 Odo 518/2003, ze dne 29. 2. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1892/99, a ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 21 Cdo 133/2000). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud při interpretaci projevů vůle účastníků zachycených v textu smlouvy a jejích dodatcích použil kromě výkladu jazykového i ostatní interpretační pravidla podle § 35 odst. 2 obč. zák. a v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu přihlédl i k okolnostem, za nichž došlo k uzavření smlouvy a dodatků, jakož i k následnému jednání účastníků (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1713/1998, ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 33 Odo 938/2004, ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4434/2007, ze dne 5. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 811/2013, a ze dne 2. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 879/2014).
Zpochybňuje-li žalovaná samotný výklad smluvních ujednání odvolacím soudem, činí tak procesně neregulérním způsobem. Dovolací soud ustáleně judikuje, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, tj. činí-li z obsahu smlouvy zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, a to i pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák., dospívá ke skutkovým zjištěním. O aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (tedy o právní posouzení) jde až tehdy, dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, a jeho rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3/2002 pod č. 46, na něž navázal Nejvyšší soud v mnoha dalších rozhodnutích). Žalovaná tak formuluje vlastním výkladem smluvního ujednání účastníků svou skutkovou verzi, jejímž prostřednictvím teprve uplatňuje námitku nesprávného právního posouzení věci. Pomíjí, že uplatněním dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci založeného na odlišném skutkovém zjištění, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Skutkový základ sporu nelze úspěšné zpochybnit a nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
Nepřípustné dovolání dovolací soud odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 16. prosince 2015 JUDr. Blanka M o u d r á
předsedkyně senátu