33 Cdo 4422/2016
Datum rozhodnutí: 27.04.2017
Dotčené předpisy: čl. 237 o. s. ř., čl. 241a odst. 2 o. s. ř.



33 Cdo 4422/2016


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Václavem Dudou ve věci žalobce P. D. C ., zastoupeného Mgr. Kristínou Kohlovou LL. M., advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 325/7, proti žalovanému R. M. , zastoupenému Mgr. Tomášem Uherkem, advokátem se sídlem v Praze 9, Jandova 208/8, o 130.000 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 3 C 19/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2016, č. j. 30 Co 345/2015-405, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 27.442,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Tomáše Uherka, advokáta.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud Praha-východ (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 24. 7. 2014, č. j. 3 C 19/2012-192, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 22. 10. 2014, č. j. 3 C 19/2012-199, zastavil řízení co do 5 % úroku z částky 130.000 EUR od 1. 2. 2010 do zaplacení, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 130.000 EUR s 5 % úrokem od 11. 11. 2009 do 31. 1. 2010 a s 7,75 % úrokem z prodlení od 1. 2. 2010 do zaplacení. Současně rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 5. 2016, č. j. 30 Co 345/2015-405, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též dovolatel ) dovolání, které neobsahuje obligatorní náležitost, a sice vymezení toho, v čem žalobce spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání [§ 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) - dále jen o. s. ř. ]; o tuto náležitost již dovolání nemůže být doplněno (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. je dovolatel povinen v dovolání uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části).
Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (§ 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Argument, podle kterého se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu , může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání patrno, o kterou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované jako R 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Uvedenému imperativu zákona dovolání žalobce nevyhovuje; požadavek na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) nenaplňuje pouhá polemika s důvody, na nichž je založeno rozhodnutí odvolacího soudu.
Požadavek dovolatele, aby některé otázky řešené odvolacím soudem byly posouzeny jinak , není řádným vymezením přípustnosti dovolání v režimu § 237 o. s. ř., neboť významově neodpovídá tomu, aby dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena (opětovně, ale) jinak (shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak , musí z něho být zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013). Požadované údaje se z dovolání žalovaného nepodávají.
Nutno akcentovat, že není úkolem dovolacího soudu, aby z odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval právní otázky, na kterých napadené rozhodnutí záviselo, a ve smyslu § 237 o. s. ř. s jejich řešením spojoval úvahu o tom, že jde o otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, o otázky při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, otázky, které jsou jednotlivými senáty dovolacího soudu řešeny odlišně či otázky v jeho rozhodovací činnosti již vyřešené, avšak jejich řešení je potřebné revidovat.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (nepřezkoumatelnost rozhodnutí), pak přehlíží, že k vadám řízení dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Zákonným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatel v dovolání (posouzeném z obsahového hlediska i v jiných jeho částech - § 41 odst. 2 o. s. ř.) v projednávané věci nedostál. Nejvyšší soud proto jeho dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 51/2013).
Pro úplnost nutno uvést, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř.; zároveň platí, že za nesprávné právní posouzení věci nelze považovat hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, byť právě ten je rozhodující pro aplikaci konkrétního hmotněprávního ustanovení (srovnej rozhodnutí č. 19 publikované v Bulletinu Vrchního soudu v Praze č. 2/1994 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 7. 2002, sp zn. 30 Cdo 1053/2002, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck pod č. C 1324).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle § 1 odst. 1, 2, § 2, § 7 bodu 6., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění účinném do 30. 6. 2014 (srovnej čl. II vyhlášky č. 120/2014 Sb.) - dále jen advokátní tarif , tj. částkou 22.380 Kč (sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby z tarifní hodnoty 3.512.600 Kč odpovídající částce 130.000 EUR k datu 26. 10. 2016). Součástí nákladů je paušální částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu) a částka 4.762,80 Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 27. dubna 2017

JUDr. Václav Duda
předseda senátu