33 Cdo 4422/2010
Datum rozhodnutí: 26.09.2012
Dotčené předpisy: § 517 odst. 2 obč. zák., § 73a předpisu č. 141/1961Sb.




33 Cdo 4422/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně K. H., zastoupené JUDr. Věrou Charvátovou, advokátkou se sídlem Brno, Generála Kadlece 2, proti žalované České republice Městskému soudu v Brně se sídlem Brno, Polní 39, o zaplacení úroků z prodlení z částky 81.250,- Kč, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 7 C 200/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. července 2010, č. j. 13 Co 422/2008-74, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1. července 2010, č. j. 13 Co 422/2008-74, se v části výroku I., jíž byl změněn rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 7. dubna 2008, č. j. 7 C 200/2005-58, v rozsahu úroků z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 81.250,- Kč ode dne 26. 10. 2000 do zaplacení, zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Původní žalobkyně JUDr. V. Ch., správkyně konkurzní podstaty úpadce Ing. T. K., se žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 81.250,- Kč s úroky z prodlení ve výši 10% od 20. 10. 2000 do zaplacení s odůvodněním, že tato částka, kterou úpadce Ing. T. K. nabyl v rámci dědického řízení po složiteli, měla být zaplacena do konkurzní podstaty z titulu vrácení kauce v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 7 Nt 4209/99.
Okresní soud Brno-venkov usnesením ze dne 2. ledna 2007, č. j. 7 C 2000/2005-51, připustil, aby do řízení na místo původní žalobkyně JUDr. V. Ch., správkyně konkursní podstaty úpadce Ing. T. K., vstoupila K. H., která od ní nabyla pohledávku za žalovanou smlouvou o postoupení pohledávky uzavřenou dne 13. 10. 2003 (§ 107a odst. 1 o. s. ř.).
Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 7. dubna 2008, č. j. 7 C 200/2005-58, žalobu o zaplacení částky 81.205,- Kč s 10% úroky z prodlení ročně od 20. 10. 2000 do zaplacení zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Vyšel ze zjištění, že usnesením Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 17. 11. 1997, sp. zn. 37 K 14/96, byl na majetek Ing. T. K. (dále též úpadce ) prohlášen konkurz a správkyní konkurzní podstaty byla posléze ustanovena původní žalobkyně. V souvislosti s trestním řízením vedeným proti úpadci složil J. K. za úpadce kauci (peněžitou záruku) ve výši 650.000,- Kč. Okresní soud Brno-venkov usnesením ze dne 27. 4. 2000, sp. zn. 13 D 1887/99, které nabylo právní moci dne 20. 5. 2000, rozhodl v dodatečném řízení o dědictví po zůstaviteli J. K. (zemřelém 6. 4. 1996) tak, že z nově najevo vyšlého majetku - pohledávky ve výši 650.000,- Kč vůči Městskému soudu v Brně z titulu složené kauce za úpadce ve věci vedené pod sp. zn. 7 Nt 4209/99 - patří do dědictví její jedna polovina, tj. částka 325.000,- Kč, kterou nabyli stejným dílem (tj. každý 81.250,- Kč) M. K., I. K., úpadce a O. K. Výsledek dodatečného řízení o projednání dědictví byl 28. 6. 2000 sdělen Městskému soudu v Brně pro potřeby řízení ve věci 7 Nt 4209/99. Na základě platebního poukazu Městského soudu v Brně ze dne 3. 8. 2000 byl dán příkaz k poukázání složené peněžité záruky 650.000,- Kč právnímu zástupci dědiců složitele JUDr. M. S. Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že i když pohledávka úpadce náležela do konkurzní podstaty, dluh žalované zanikl splněním v srpnu 2000. Bylo-li úpadci plněno prostřednictvím jeho zástupce na základě pravomocného usnesení Okresního soudu Brno-venkov, a ten plnění přijal, ač je měl zahrnout do konkurzní podstaty, bylo na správkyni konkurzní podstaty (obeznámené s průběhem obou řízení), aby jej k tomu vyzvala.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. července 2010, č. j. 13 Co 422/2008-74, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 81.250,- Kč s úroky z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky za dobu od 26. 10. 2000 do zaplacení, v rozsahu zamítavého výroku o úrocích z prodlení ve výši 10% ročně z částky 81.250,- Kč za dobu od 20. 10. 2000 do 25. 10. 2000 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II. a III.).
Odvolací soud zopakoval některé důkazy (listiny obsažené ve spisu Městského soudu v Brně vedeném pod sp. zn. 7 Nt 4209/99 a ve spisu Okresního soudu Brno-venkov vedeném pod sp. zn. 13 D 1887/99) a na základě jejich zhodnocení zjistil shodný skutkový stav věci jako soud prvního stupně, který doplnil o zjištění, že původní žalobkyně přípisem ze dne 25. 10. 2000 vyzvala Městský soud v Brně k zaplacení pohledávky úpadce ve výši 81.250,- Kč na účet konkurzní podstaty č. 271712830277/0100. Odvolací soud přisvědčil právnímu názoru soudu prvního stupně, že pohledávka úpadce vůči žalované ve výši 81.250,- Kč je majetkem náležejícím do konkurzní podstaty, ale neztotožnil se s jeho závěrem, že dluh žalované zanikl splněním. Zdůraznil, že úpadce ztrácí prohlášením konkurzu veškerá dispoziční oprávnění nakládat s majetkem patřícím do konkurzní podstaty, ta přecházejí na správce konkurzní podstaty (§ 14a odst. 1 písm. a/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, v rozhodném znění - dále jen konkurzní zákon ). Po prohlášení konkurzu může dlužník úpadce poskytnout plnění dluhu pouze správci konkurzní podstaty. V případě, že dlužník plnil přímo úpadci, má takové plnění účinky zániku závazku pouze tehdy, jestliže úpadce předal toto plnění správci konkurzní podstaty. V opačném případě je správce konkurzní podstaty legitimován k vymáhání plnění závazku nadále vůči dlužníkovi úpadce, neboť dlužníkův závazek ve prospěch konkurzní podstaty nadále trvá. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4794/2008) připomněl, že správce konkurzní podstaty není povinen vyrozumět dlužníka úpadce o tom, že byl na majetek úpadce prohlášen konkurz; má naopak důvod očekávat, že každý, jehož práv a povinností se může prohlášený konkurz týkat, tedy i dlužník úpadce, se o prohlášení konkurzu dozví jeho zveřejněním. Nad rámec uvedeného konstatoval, že žalovaná se o prohlášení konkurzu na majetek úpadce dozvěděla nejpozději 5. 5. 2000, kdy jí bylo doručeno usnesení o dodatečném projednání dědictví po J. K., z jehož odůvodnění se tato skutečnost podává. Plnila-li přesto přímo úpadci, její závazek splněním nezanikl. Ohledně příslušenství přisouzené pohledávky odvolací soud ze zjištění, že správkyně konkurzní podstaty vyzvala žalovanou ke splnění povinnosti podáním doručeným Městskému soudu v Brně dne 25. 10. 2000, dovodil, že se žalovaná dostala do prodlení s plněním následujícího dne, tedy 26. 10. 2000. V rozsahu, v němž byla žaloba o zaplacení úroků z prodlení za dobu od 20. 10. 2000 do 25. 10. 2000 zamítnuta, proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž uvedla, že jím napadá část výroku I., jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, a související výroky II. a III. Přípustnost dovolání dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a za uplatněné označuje dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a odst. 3 o. s. ř. Mimo jiné zpochybňuje správnost právního závěru o právu žalobkyně na úroky z prodlení námitkou, že z obsahu odůvodnění rozsudku není zřejmé, z jakých ustanovení odvolací soud oprávněnost takového požadavku dovodil. Dále namítá, že závěr o tom, kdy se dostala do prodlení s plněním, nemá oporu v provedeném dokazování. Poukazuje na to, že z přípisu správkyně konkurzní podstaty ze dne 25. 10. 2000 vyplývá, že ji vyzvala k plnění ve lhůtě deseti dnů od 25. 10. 2000. Ocitla-li se v prodlení, pak nejdříve následujícího dne po uplynutí stanovené lhůty. Odvolacímu soudu vytýká, že odůvodnění jeho rozhodnutí neodpovídá požadavku přezkoumatelnosti ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř. (ve spojení s § 211 o. s. ř.), neboť z něho není zřejmé, jaká ustanovení aplikoval ve vztahu k údajnému prodlení, výši úroků z prodlení a zda jde vlastně o úroky z prodlení či smluvní. Z uvedených důvodů navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ztotožnila se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu. Ze skutečnosti, že žalovaná částka představuje část kauce složené u žalované v rámci trestní věci, lze prostou úvahou dovodit, že se nejedná o smluvní úrok, ale že uplatnila nárok na úrok zákonný. Jeho výši není třeba prokazovat, neboť je dána nařízením vlády č. 142/1994 Sb. Podle tohoto nařízení činil úrok z prodlení ke dni 26. 10. 2000 dvojnásobek diskontní sazby ČNB platné k tomuto datu, tj. 10 % ročně.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen o. s. ř. ).
Nejvyšší soud (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným, při splnění výjimky z povinného zastoupení dovolatele advokátem uvedené v § 241odst. 2 písm. b/ a odst. 3 o. s. ř., a že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., se zaměřil na posouzení otázky, zda je dovolání důvodné.
Každé podání, tedy i dovolání, je třeba vykládat podle jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.). I když žalovaná v dovolání výslovně uvádí, že jím napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. v rozsahu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, a ve výrocích II. a III., z obsahu jejích dovolacích námitek vyplývá, že ve skutečnosti dovolání směřuje jen proti té části výroku I., jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že jí byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni úroky z prodlení ve výši 10% ročně z částky 81.250,- Kč od 26. 10. 2000 do zaplacení. Ve vztahu k odvolacím soudem přiznané jistině žádné konkrétní námitky neuplatňuje. Rovněž tak v dovolání nevznáší žádné konkrétní výhrady proti nákladovým výrokům II. a III. rozsudku odvolacího soudu. I kdyby však zpochybnila správnost rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, nebylo by dovolání proti těmto výrokům objektivně přípustné (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003).
Žalovaná především zpochybnila (posuzováno podle obsahového vylíčení dovolací námitky) správnost právního závěru dovozujícího, že v případě prodlení státu s vrácením peněžité záruky přijaté od složitele podle 73a odst. 1 tr. řádu se lze úspěšně domáhat úroků z prodlení.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 517 odst. 1 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ), dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Podle § 517 odst. 2 obč. zák. jde-li o prodlení s plněním peněžního dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis.
Občanský zákoník v ustanovení § 517 odst. 2 upravuje institut úroků z prodlení, které mají povahu sankce (sankční úroky) za prodlení dlužníka se splněním peněžitého závazku. V návaznosti na definici závazkového vztahu obsaženou v § 488 obč. zák. se peněžitým závazkovým vztahem rozumí právní vztah, ze kterého věřiteli vzniká právo na peněžité plnění (pohledávku - jistinu) od dlužníka a dlužníkovi vzniká povinnost tento závazek splnit. Úprava úroků z prodlení ve zmiňovaném ustanovení je přitom obecnou úpravou ve vztahu ke všem občanskoprávním závazkům a zakotvuje oprávnění požadovat v případě prodlení s plněním peněžitého dluhu - hlavního peněžitého závazku - vedle jistiny též úroky z prodlení. Úroky z prodlení jakožto příslušenství pohledávky (§ 121 odst. 3 obč. zák.) tak představují vedlejší a akcesorický peněžitý závazkový vztah.
V posuzovaném případě žalobkyně požaduje úroky z prodlení z peněžité záruky přijaté soudem v trestním řízení podle § 73a odst. 1 tr. řádu.
Podle § 73a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení, ve znění účinném do 30.11. 1999 (dále opět jen tr. řád ), je-li dán důvod vazby uvedený v § 67 písm. a/ nebo c/, může soud a v přípravném řízení soudce (s výjimkou v tomto ustanovení vyjmenovaných případů) ponechat obviněného na svobodě nebo ho propustit na svobodu též tehdy, jestliže přijme složenou peněžitou záruku, jejíž výši určil. Se souhlasem obviněného může peněžitou záruku složit i jiná osoba, musí však být před jejím přijetím seznámena s podstatou obvinění a se skutečnostmi, v nichž je shledáván důvod vazby (odst. 1). Peněžitou záruku zruší na návrh obviněného nebo osoby, která ji složila, nebo i bez návrhu soud nebo soudce, který o jejím přijetí rozhodl, jestliže pominuly důvody, které k jejímu přijetí vedly (odst. 4 věta první).
Peněžitá záruka podle § 73a tr. řádu představuje opatření, kterým lze nahradit vazbu; obviněný nebo třetí osoba, která za obviněného peněžitou záruku složila, má právo (nárok) na její vrácení poté, co pominou důvody, které k jejímu přijetí vedly (nepomine-li vazební důvod, vzniká obviněnému, resp. již odsouzenému právo na vrácení peněžité záruky při odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody nejpozději nástupem výkonu trestu a při uložení peněžitého trestu jeho zaplacením).
Žalobkyně nemůže úspěšně uplatňovat právo na úroky z prodlení (sankční úroky) ze složené peněžité záruky (resp. z podílu, který úpadce nabyl v dědickém řízení po složiteli peněžité záruky), přijaté soudem v trestním řízení (§ 73a odst. 1 tr. řádu), o jejímž zrušení soud rozhodl poté, co pominuly důvody vazby. Nárok obviněného, resp. třetí osoby na vrácení peněžité záruky vůči státu je totiž nárokem majícím svůj základ v ustanoveních procesního práva trestního, který vzniká okamžikem právní moci rozhodnutí, jímž soud o zrušení peněžité záruky rozhodne . Ustanovení § 73a odst. 3 tr. řádu je výlučně procesněprávního charakteru a při jeho použití nepřichází v úvahu aplikace ustanovení § 517 odst. 2 obč. zák., jež se týká pouze peněžitých závazkových vztahů založených hmotným právem (k tomu srovnej rozsudek ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo 449/2002, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 2814, v němž Nejvyšší soud dovodil, že soudem ustanovený obhájce, kterému byl rozhodnutím přiznán vůči státu nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů podle zvláštního předpisu, nemá v případě prodlení státu s plněním právo na zaplacení úroků z prodlení; toto rozhodnutí obstálo i v ústavní rovině - ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 524/04).
Z řečeného plyne, že žalované se podařilo zpochybnit správnost závěru odvolacího soudu, že v případě prodlení státu s vrácením přijaté peněžité záruky (§ 73a odst. 4 tr. řádu) se lze úspěšně domáhat úroků z prodlení podle § 517 odst. 2 obč. zák. Dovolací soud jej proto v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.); ostatními dovolacími námitkami se již pro jejich nadbytečnost nezabýval.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. září 2012

JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu