33 Cdo 4419/2011
Datum rozhodnutí: 30.07.2012
Dotčené předpisy: § 132 o. s. ř.




33 Cdo 4419/2011

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce V. K. , zastoupeného JUDr. Vladimírou Smetanovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 20, proti žalovanému R. H. , zastoupenému JUDr. Janem Holubem, LL.M., advokátem se sídlem v Kladně, Kleinerova 24, o zaplacení 58.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 107 C 113/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. srpna 2011, č. j. 28 Co 296/2011-109, takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í:


Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení 58.000,- Kč s příslušenstvím z titulu vrácení půjčky.
Okresní soud v Kladně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. dubna 2011, č. j. 107 C 113/2010-61, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 58.000,-Kč spolu s 7,75% úrokem z prodlení z částky 18.000,- Kč od 13. 7. 2010 do zaplacení a z částky 40.000,- Kč od 13. 8. 2010 do zaplacení, žalobu o zaplacení 7,75% úroku z prodlení z částky 4.000,- Kč od 13. 7. 2010 do zaplacení zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. srpna 2011, č. j. 28 Co 296/2011-109, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení 58.000,- Kč s příslušenstvím zamítl, a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a o nákladech řízení státu.
Zatímco soud prvního stupně uvěřil žalobci, že žalovanému půjčil na základě ústní smlouvy o půjčce ze dne 2. 6. 2010 částku 120.000,- Kč, z níž mu žalovaný vrátil podle písemné dohody o vrácení půjčky ze dne 2. 6. 2010 pouze 62.000,- Kč, odvolací soud uvěřil obranné verzi žalovaného, že si od žalobce žádné peníze nepůjčil, resp. dospěl k závěru, že žalobce v řízení neprokázal, že žalovanému částku 120.000,- Kč jako půjčku předal.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že neunesl důkazní břemeno ohledně svého tvrzení o půjčce. Oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, že v řízení bylo prokázáno, že žalovanému finanční obnos 120.000,- Kč půjčil (jako půjčku předal). Odvolacímu soudu vytýká, že uvěřil žalovanému, přestože svá tvrzení o důvodu sepsání Dohody o vrácení půjčky měnil, a že shledal vysoce pravděpodobným, že peníze, které mu žalovaný vyplatil, sloužily jako odstupné při skončení jeho pracovního poměru ve firmě žalovaného. Připomíná, že jednání o půjčce mezi ním a žalovaným probíhala již v květnu 2010, kdy k hotovosti, kterou měli s manželkou doma, přidal výběry ze svého bankovního účtu. Podle ústní dohody pak předal žalovanému v jeho kanceláři dne 2. 6. 2010 částku 120.000,-Kč, přičemž sepsali Dohodu o vrácení půjčky . Existenci půjčky prokazuje zejména skutečnost, že žalovaný ji začal následně splácet. Údajný zápočet částky 58.000,-Kč na pohledávku svého bývalého zaměstnavatele (CENEP Cargo s.r.o.) je zcela bezpředmětný, neboť nelze ztotožňovat právnickou osobu s osobou fyzickou, přestože tato je jejím jediným společníkem. Žalobce je přesvědčen, že odvolací soud nesprávně hodnotil výpovědi svědků, jestliže přiznal věrohodnost svědku H., ačkoliv jeho výpověď nekorespondovala s výpověďmi ostatních svědků, kteří byli slyšeni před soudem prvního stupně. Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), k tomu oprávněným subjektem (žalobcem) řádně zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení dovolatelem.
Vymezuje-li občanský soudní řád při splnění zákonných podmínek jako způsobilý předmět dovolání rozhodnutí odvolacího soudu, má tím na mysli i jednotlivé jeho výroky. Každé podání účastníka řízení, tudíž i dovolání, je nutné posuzovat podle jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.). I když žalobce v dovolání výslovně uvedl, že je podává proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, z obsahu dovolání vyplývá, že uplatněnými argumenty ve skutečnosti brojí výhradně proti rozsudečnému výroku, jímž odvolací soud změnil ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně. Proti nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu nejsou v dovolání uplatněny žádné konkrétní výhrady; i kdyby žalobce nesouhlas s těmito výroky odůvodnil, nebylo by proti nim dovolání přípustné (k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením R 4/2003).
Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a / a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady žalobce v dovolání nenamítl a z obsahu spisu se nepodávají.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, žalobce zpochybnil skutkový závěr odvolacího soudu, že v řízení neprokázal, že žalovanému částku 120.000,- Kč jako půjčku předal.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo odporuje-li výsledek hodnocení důkazů soudem ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 8). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze tudíž napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008).
Odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) uzavřel, že žalobce v řízení neprokázal, že žalovanému částku 120.000,- Kč jako půjčku předal. Neuvěřil jeho žalobnímu tvrzení, neboť nebylo podpořeno dalšími důkazy; žádná další osoba nebyla údajnému předání peněz přítomna, manželka žalobce byla o půjčce informována pouze zprostředkovaně žalobcem a předání půjčky nebylo podloženo ani výběry z účtu žalobce. Ačkoli byla sepsána Dohoda o navrácení půjčky , nepodává se z ní, že téhož dne byl finanční obnos 120.000,- Kč žalobcem žalovanému předán. Odvolací soud uvěřil obrannému tvrzení žalovaného, že si od žalobce žádné peníze nepůjčil a že listina nazvaná Dohoda o navrácení půjčky sloužila pouze k zastření jiného důvodu předání peněz; tuto obranu totiž podpořil výpovědí svědek H., který byl dne 2. 6. 2010 po určitou dobu osobně přítomen složitému vyjednávání účastníků souvisejícímu s ukončením pracovního poměru žalobce v obchodní společnosti žalovaného. Z jeho výpovědi odvolací soud zjistil, že žalovaný slíbil žalobci odstupné a že před ukončením pracovního poměru žalobce již nepanovaly mezi účastníky příliš dobré vztahy, neboť žalobce žalovanému po určitou dobu tajil, že mu byl odcizen služební vůz, který užíval i pro soukromé účely. Je zřejmé, že dovoláním zpochybňovaná zjištění byla učiněna na základě skutečností, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, a že odvolacím soudem nebyly pominuty důkazy významné pro daná zjištění. To, že za popsané důkazní situace odvolací soud uvěřil žalovanému, že si od žalobce částku 120.000,- Kč nepůjčil, neodporuje ani zásadám logického myšlení. Lze přisvědčit úvaze odvolacího soudu, že se jeví nepravděpodobným, aby žalobce poskytl žalovanému půjčku, která představovala zhruba trojnásobek jeho hrubého měsíčního příjmu, v situaci, kdy jejich vztahy již nebyly optimální (byl porušen vztah důvěry), žalobce uvažoval o ukončení pracovního poměru v obchodní společnosti žalovaného (podle vyjádření jeho manželky se poohlížel po novém zaměstnání ), přičemž dlužil společnosti CENEP Cargo s.r.o. náhradu za škodu související s odcizením služebního vozidla, které užíval i pro soukromé účely. Logický rozpor nelze spatřovat ani v hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti. Odvolací soud provedené důkazy zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení § 132 o. s. ř.; bylo na jeho posouzení, kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací hodnotu i věrohodnost. Protože náležitě vysvětlil, proč uvěřil žalovanému a jak hodnotil důkazy, které žalovaný uvedl na podporu svých tvrzení, nelze mu z hlediska způsobu, jakým ke zpochybňovaným skutkovým závěrům dospěl, ničeho vytknout. Výsledek hodnocení důkazů odvolacím soudem neodporuje ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. proto nebyl uplatněn právem.
Brojí-li žalobce proti hodnocení důkazů odvolacím soudem námitkami, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil výpovědi svědků z hlediska závažnosti a věrohodnosti, nelze než připomenout (viz. předchozí výklad), že samotné hodnocení důkazů nelze regulérně zpochybnit prostřednictvím žádného z přípustných dovolacích důvodů, a to ani důvodem uvedeným v § 241a odst. 3 o. s. ř.
Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska dovoláním zpochybněných skutkových závěrů správný. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. jako nedůvodné zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalovanému podle obsahu spisu nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalobci právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. července 2012

JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu