33 Cdo 4399/2011
Datum rozhodnutí: 31.01.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012




33 Cdo 4399/2011

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce M. N. , zastoupeného JUDr. Alexandrem Kociánem, advokátem se sídlem v Praze, Jungmannova 745/24, proti žalovaným 1) J. J. , a 2) Ing. Š. H. , zastoupeným JUDr. Zbyňkem Pražákem, advokátem se sídlem v Krásné Lípě, Jugoslávská 112/23, o 569.724,48 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 43 C 200/2008, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 5. 2011, č.j. 13 Co 431/2010-89, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 5. 2011, č.j. 13 Co 431/2010-89, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 23. 6. 2010, č.j. 43 C 200/2008-66, jímž byla žalovaným uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 569.724,48 Kč, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 [srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. (dále jen o.s.ř. )], a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží.
Úvodem dovolací soud poznamenává, že posuzovaná věc se týká smlouvy o účasti na podnikání, kterou právní předchůdce žalovaných uzavřel nejen s žalobcem, ale i s dalšími osobami, přičemž paralelně s touto věcí běží či běžela další soudní řízení mezi těmito osobami a žalovanými, jejichž skutkový a právní základ je de facto shodný. Dovolací soud tak již rozhodnutími spisových značek 29 Cdo 771/2009, 29 Cdo 801/2011 a 33 Cdo 533/2011 odmítl dovolání žalovaných v dalších sporech s odlišnými žalobci týkajících se předmětné smlouvy a nemá ani v této věci důvod se od závěrů vyslovených v těchto rozhodnutích odchýlit. Ani v této věci tudíž dovolací soud neshledal, že by bylo dovolání žalovaných přípustné pro zásadní právní význam napadeného rozsudku odvolacího soudu.
Námitkou, že prodávaly své obchodní podíly a nikoliv obchodní podíl svého právního předchůdce F. J., polemizují žalované s opačným skutkovým závěrem odvolacího soudu (který uzavřel, že převedly obchodní podíl na společnost CANNY PLUS s.r.o., jako právní nástupkyně F. J.), a uplatňují tak dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., jenž nelze u dovolání, jehož přípustnost může být založena toliko podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., s úspěchem použít (srov. § 237 odst. 3 a § 241a odst. 3 o.s.ř.). Uvedené pak platí i pro posouzení řady otázek, při jejichž formulování dovolatelky vycházejí z jiného než soudy zjištěného skutkového stavu (zda lze jejich závazky posoudit jako solidární, zda na ně přešel závazek F. J. uplatněný v projednávané věci, když - podle jejich názoru - v okamžiku smrti F. J. neexistoval, co je obsahem smlouvy o účasti na podnikání uzavřené mezi žalobcem a F. J.).
Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze usuzovat ani z námitky, že soudy porušily ustanovení § 470 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ). Je tomu tak proto, že dovolatelky v řízení před soudy nižších stupňů nenamítaly (a nečiní tak ostatně ani v dovolání), že jim bylo uloženo zaplatit více, než kolik činila cena dědictví nabytého některou z nich, popř. že cena dědictví, které jako dědičky F. J. nabyly, byla vyčerpána uspokojením takových pohledávek ostatních věřitelů, které měly výhodnější právo na uspokojení, než pohledávka vymáhaná v projednávané věci (k tomu srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 29 Cdo 549/2007, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2007, pod číslem 127); tyto skutečnosti se pak nepodávají ani z obsahu spisu.
Napadené rozhodnutí pak nečiní zásadně právně významným ani dovolatelkami zpochybňované posouzení, zda ze smlouvy o účasti na podnikání plyne závazek zůstavitele Františka Janečka zaplatit žalobci pro případ ukončení jeho účasti ve společnosti nejen podíl na vypořádacím podílu či podíl na likvidačním zůstatku, ale taktéž odpovídající podíl na ceně získané za převod obchodního podílu na třetí osobu. Je tomu tak proto, že odvolací soud při výkladu označené smlouvy postupoval v souladu s výkladovými pravidly upravenými v § 35 odst. 2 obč. zák. a zásadami pro výklad právních úkonů formulovanými např. v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 37, ročníku 2005, části I., pod pořadovým číslem 84.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí potom nelze dovodit ani z námitek vystihujících dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., jimiž dovolatelky odvolacímu soudu vytýkají, že odůvodnění rozsudku postrádá zdůvodnění, proč by se žalobce měl podílet na výtěžku z prodeje obchodního podílu žalovaných, a proč by jeho podíl měl být odvozován z ceny sjednané žalovanými, které s žalobcem žádnou smlouvu neuzavřely. Zde je na místě připomenout, že tak jako k námitkám podřaditelným dovolacímu důvodu uvedenému v § 241a odst. 3 o.s.ř., nemůže dovolací soud v této věci přihlížet ani k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaných směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. za stavu, kdy žalobci v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 31. ledna 2013
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu