33 Cdo 4375/2007
Datum rozhodnutí: 27.10.2009
Dotčené předpisy:





33 Cdo 4375/2007


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce F. C., zastoupeného advokátem, proti žalované I. C., zastoupené advokátem, o vrácení daru, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn.


3 C 150/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. června 2006, č. j. 30 Co 231/2006-205, takto:


Dovolání se zamítá.


Žalobce je povinen zaplatit žalované do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na nákladech dovolacího řízení částku 12.257,- Kč k rukám advokáta.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud Praha - východ rozsudkem ze dne 9. prosince 2005, č. j. 3 C 150/2002-175, zamítl žalobní návrh žalobce směřující proti žalované na určení, že žalobce F. C., r. č. 300607/088, jsou spolu se svojí zemřelou manželkou A. C., r. č. 315529/039, spoluvlastníky - SJM - ¼ nemovitosti rodinného domu na parcele č. 1773, pozemku parc. č. 1773 (zastavěná plocha a nádvoří) a pozemku parc. č. 1774 - zahrada, zapsaných na LV 175, k. ú. P., obec Ú., původně ve vlastnictví žalované I. C., nar. 25. 3. 1968 (dále jen předmětné nemovitosti , resp. nemovitosti ); současně rozhodl o nákladech řízení (jeho předchozí žalobě vyhovující rozsudek ze dne 13. ledna 2004, č. j. 3 C 150/2002-120, Krajský soud v Praze usnesením ze dne 28. února 2005, č. j. 30 Co 542/2004-144, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce


s jeho zemřelou manželkou A. C. darovací smlouvou ze dne 22. 10. 1991, registrovanou Státním notářstvím P. dne 31. 10. 1991 pod č. RI. 1914/91, darovali ideální ¼ předmětných nemovitostí žalované a ideální ¾ těchto nemovitostí svému synovi M. C. (tehdejšímu manželovi žalované). V období projevujícího se rozvratu manželství syna žalobce a žalované docházelo i k vzájemným incidentům mezi účastníky řízení. Provedenými důkazy však nebylo prokázáno, že žalovaná žalobce urážlivě či fyzicky napadala. Pouze otec žalované se k žalobci a jeho synovi choval hrubě. Žalobce sice měl zdravotní potíže, nejednalo se však o tak závažné onemocnění, které by vyžadovalo stálou péči. Neprokázal tedy své tvrzení, že mu žalovaná neposkytla péči, kterou potřeboval a kterou po ní požadoval. Žalobce v dopisu ze dne 13. 9. 2001 vyzval žalovanou, která se s jeho obsahem seznámila až v průběhu řízení dne 23. 11. 2005, aby dar vrátila. Tvrzení, že žalovanou již dříve vyzval k vrácení daru ústně a že dopis s výzvou ze dne 13. 9. 2001 doručil žalované před podáním žaloby, neprokázal. Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že chování žalované vůči žalobci z hlediska jeho intenzity a četnosti nelze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů ve smyslu § 630 obč. zák.


Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. června 2006, č. j. 30 Co 231/2006-205, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ve shodě s ním konstatoval, že jednání žalované nedosahovalo takové (značné) intenzity, aby je bylo možno kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů, ani se nejednalo o porušování soustavné (fyzickým násilím, hrubými urážkami apod.). Mezi účastníky sice docházelo k neshodám, ale jednalo se o konflikty vzájemné,


a k tíži žalované nelze přičítat jednání, kterého se nedopustila ona sama, nýbrž třetí osoby (její otec apod.). Vzhledem k tomu, že žalovaná v průběhu odvolacího řízení vznesla námitku promlčení práva žalobce, zabýval se odvolací soud touto námitkou a shledal ji důvodnou. Jestliže žalobce neprokázal, že žalovanou vyzval k vrácení daru ústně před podáním žaloby, a žaloba sama o sobě v posuzovaném případě výzvou k vrácení daru není, odvolací soud považoval z hlediska posouzení opodstatněnosti vznesené námitky za rozhodující skutečnost, že znaky skutkové podstaty vrácení daru obsažené v dopise ze dne 13. 9. 2001 musely být nutně naplněny nejpozději uvedeného dne. Tímto okamžikem, kdy právo mohlo být vykonáno podáním žaloby u soudu, začala plynout tříletá promlčecí doba podle § 101 obč. zák. k uplatnění práva na vrácení daru. Protože žalobce výzvu k vrácení daru doručil žalované až v listopadu 2005, stalo se tak po marném uplynutí promlčecí doby a jeho právo se promlčelo. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že zákonné předpoklady ve smyslu § 630 obč. zák. pro vrácení daru nebyly v daném případě splněny.


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. Zpochybnil především správnost právního názoru odvolacího soudu, že jeho právo na vrácení daru se promlčelo. I pokud odvolací soud nevzal za prokázáno, že žalovanou před podáním žaloby vyzýval k vrácení daru ústně, měl z jeho účastnické výpovědi zjistit, že tak učinil dopisem ze dne 13. 9. 2001 doručeným před podáním žaloby k soudu. Názor odvolacího soudu, že žaloba sama o sobě není výzvou k vrácení daru, považuje za rozporný


s judikátem č. 5/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž se uvádí že za projev vůle k vrácení daru může být považována sama žaloba, a to


od okamžiku, kdy je žalovanému doručena. Proto byla-li žaloba žalované doručena v roce 2002, nemohlo se právo promlčet. Není srozuměn ani se závěrem odvolacího soudu, že chování žalované k němu nelze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů ve smyslu § 630 obč. zák. Zdůrazňuje, že jeho výpovědí jako účastníka řízení, jakož i výpověďmi svědků M. C. a T. C., obsahem spisu O. P. a krizové linky bezpečí bylo prokázáno, že byl fyzicky napaden otcem žalované, který to sám potvrdil. S odkazem na Občanský zákoník, poznámkové vydání s judikaturou, Linde Praha a. s., str. 500, nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že k tíži žalované nelze přičítat jednání třetích osob. I nadále tvrdí, že žalovaná mu neposkytla pomoc po úmrtí jeho manželky, takže byl odkázán na cizí pomoc, a že ze strany žalované a jejích rodinných příslušníků byl on i jeho syn vystaveni fyzickému napadání, urážkám a plivání do obličeje. Tím byly splněny podmínky pro vrácení daru, neboť žalovaná se k němu chovala způsobem hrubě porušujícím dobré mravy. Z uvedených důvodů navrhl rozhodnutí soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Žalovaná se ztotožnila se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu. Zopakovala, že ústní výzvu k vrácení daru nikdy od žalobce neobdržela


a s dopisem ze dne 13. 9. 2001 se seznámila až ze soudního spisu, do kterého byl vložen na konci roku 2005. Žalobce neprokázal, že jí dopis doručil dříve.


Za správný má i závěr odvolacího soudu, že žaloba (procesní úkon) neobsahovala výzvu k vrácení daru, tj. adresný hmotně právní úkon, který by byl určitý


a srozumitelný. Nesouhlasí s argumentací žalobce, že pro vrácení daru ve smyslu § 630 obč. zák. může mít význam i chování členů rodiny obdarovaného vůči dárci, neboť nemá oporu v textu zákona a je v rozporu s obecnou zásadou, že každý nese zásadně odpovědnost pouze za vlastní jednání. Údajnému napadení syna žalobce jejím otcem nebo bratrem nebyla přítomna, jak vyplynulo z dokazování. Žalobce tak, vědom si své důkazní nouze, nepřípustně nad rámec stanovený zákonem rozšiřuje důvody, pro které se domáhá vrácení daru. V tomto ohledu odkázala


na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 825/2006. Ve shodě s odvolacím soudem má za to, že žalobce neprokázal důvody vrácení daru. Žádnou pomoc nepotřeboval a ani ji o ni nikdy nepožádal. Naopak to byl právě on, kdo se začal velmi nevhodně chovat, špehoval ji, prohledával osobní věci, vyvolával nepříjemnosti v jejím zaměstnání a chorobně ji podezíral, což byla i příčina rozpadu manželství žalované a syna žalobce.


V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 - dále opět jen o. s. ř. (srovnej čl. II bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., jímž byla s účinností ode dne 1. 7. 2009 provedena novela občanského soudního řádu).


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení při splnění podmínky advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1 o. s. ř., § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a že je podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř.


Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uvedených v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Žalobce žádnou z těchto vad v dovolání nenamítá a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu. Proto se dovolací soud zabýval jen dovolacími důvody, jak byly v dovolání obsahově vymezeny.


Podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.


Žalobce nastolil k dovolacímu přezkumu posouzení správnosti právního závěru odvolacího soudu, že právo žalobce domáhat se vrácení daru se promlčelo.


Rozhodovací praxe dovolacího soudu i odborná literatura je zajedno v názoru, že tříletá promlčecí doba podle § 101 obč. zák. pro uplatnění práva na vrácení daru počíná běžet od okamžiku, kdy chování obdarovaného naplnilo znaky uvedené v § 630 obč. zák., tedy od okamžiku, kdy právo dárce mohlo být vykonáno poprvé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 32 Odo 429/2003, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck /dále jen Soubor /, pod označením C 2865, a Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, 1801 s.). Odvolací soud sice vyšel ze správné úvahy, že promlčecí doba počala běžet nejpozději od 13. 9. 2001, kdy žalobce v dopise popsal chování žalované, pro které požadoval vrácení daru, avšak nelze přisvědčit jeho závěru, že právo žalobce domáhat se vrácení daru je promlčeno. Není totiž správný jeho závěr, že v posuzovaném případě žaloba sama o sobě (jako procesní úkon) výzvou k vrácení daru není, a proto žalobce uplatnil právo na vrácení daru až po marném uplynutí promlčecí doby v listopadu 2005.


Dovolací soud se opakovaně vyjádřil v tom směru, že není vyloučeno, aby výzva dárce k vrácení daru coby jednostranný právní úkon adresovaný obdarovanému, splňuje-li předepsané náležitosti hmotného práva, byla obsažena v žalobě, konkrétně v té její části, která obsahuje vylíčení rozhodujících skutečností (žalobní návrh rozsudečného výroku je procesněprávním úkonem adresovaným soudu, který v sobě bez dalšího výzvu k vrácení daru obsahovat nemůže). Doručením stejnopisu takové žaloby obdarovanému je pak splněna hmotněprávní podmínka zániku právního vztahu z darovacího smlouvy - v případě naplnění dalšího zákonného předpokladu (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 25 Cdo 453/2000, a ze dne 28. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 127/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 57/97).


V posuzovaném případě žalobce v žalobě (ve znění jejích doplňků) podané proti žalované výslovně uvedl, že žádá o vrácení blíže specifikovaných nemovitostí, které s jeho manželkou A. C. daroval žalované, z důvodů popisujících chování žalované, a k žalobě připojil darovací smlouvu. Z uvedeného je zřejmé, že žalobce učinil součástí žaloby i svůj projev vůle vyjadřující požadavek na vrácení daru žalovanou. Protože právo domáhat se vrácení daru žalobce uplatnil již dne 22. 3. 2002, kdy byla žaloba doručena do vlastních rukou žalované (a nikoli až v listopadu 2005, jak dovozoval odvolací soud), stalo se tak před uplynutím tříleté promlčecí doby.


Námitkou, že z jeho účastnické výpovědi, výpovědí svědků M. C. a T. C. a z obsahu spisu O. P. bylo prokázáno, že byl fyzicky napaden otcem žalované, že ze strany žalované a jejích rodinných příslušníků byli se synem vystaveni fyzickému napadání, urážkám a plivání do obličeje a že mu žalovaná neposkytla potřebnou pomoc, žalobce uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Jeho prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování mimo jiné tehdy, neodpovídá-li výsledek hodnocení důkazů ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo protože soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, anebo v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti logický rozpor. Vždy musí jít o skutečnosti významné pro právní posouzení věci.


V daném případě bylo pro právní posouzení věci, tj. pro závěr, zda se žalovaná chovala k dárci, popř. členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušila dobré mravy (§ 630 obč. zák.), podstatné zjištění, zda žalovaná neposkytla žalobci potřebnou pomoc, kterou požadoval, a zda jej, popř. jeho syna fyzicky a slovně napadala a chovala se k němu urážlivě (plivala na něho). Skutečnost, že se případně tímto způsobem k žalobci či jeho synovi chovali příslušníci její rodiny, je pro závěr o naplnění předpokladů pro vrácení daru ve smyslu § 630 obč. zák. irelevantní; právně významné je totiž pouze chování obdarovaného k dárci, popř. členům jeho rodiny. Názor vyjádřený v Občanském zákoníku, poznámkovém vydání s judikaturou, Linde Praha, na který poukazuje žalobce v dovolání, je ojedinělý a v rozhodovací praxi soudů není sdílen. Odvolací soud právní závěr, že chování žalované k žalobci, popř. jeho synovi nelze kvalifikovat jako chování hrubě porušující dobré mravy ve smyslu § 630 obč. zák., založil na skutkovém zjištění (jež převzal od soudu prvního stupně), že žalobcovy zdravotní potíže nebyly natolik závažné, aby vyžadovaly stálou péči, že slovní napadání účastníků řízení bylo vzájemné a že fyzickému a urážlivému útoku na žalobce a jeho syna nebyla žalovaná přítomna. Takto zjištěný skutková stav byl učiněn z výsledků dokazování. Z výpovědí svědků M. C. a T. C. a z obsahu spisu Ú. M. P. - sociálního odboru, odd. O., v němž jsou zaznamenány výpovědi M. C., T. C. a žalované, vyplývá, že k fyzickému napadení žalobce, resp. jeho syna došlo v nepřítomnosti žalované a obdobně tomu bylo i v případě urážlivého chování (plivání do obličeje). Svědci M. C. a T. C. sice potvrdili tvrzení žalobce, že jej žalovaná slovně napadala, avšak zároveň vypověděli, že i žalobce žalovanou slovně urážel a že jejich konflikty byly vzájemné. Zjištění o zdravotním stavu žalobce vyplynulo z lékařské zprávy Kliniky v Ř., interní ambulance. Skutkový závěr odvolacího soudu tak má ve zmíněných důkazech oporu a dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. nebyl uplatněn opodstatněně.


Ze zjištění, že chování účastníků řízení bylo charakterizováno vzájemnými slovními útoky, odvolací soud dovodil správný právní názor, že chování žalované nelze kvalifikovat jako hrubě porušující dobré mravy a že tedy není naplněna jedna ze zákonných podmínek pro vrácení daru ve smyslu § 630 obč. zák. Jeho právní závěr koresponduje s ustálenou judikaturou, podle níž k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které z hlediska svého rozsahu a intenzity


a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje


z hlediska společenského, objektivizovaného, pochybnosti o hrubé kolizi s dobrými mravy (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, a usnesení ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 33 Cdo 2088/2007).


I když se žalobci podařilo zpochybnit jeden ze dvou na sobě nezávislých důvodů, na nichž odvolací soud založil závěr o neopodstatněnosti uplatněného nároku, sama okolnost, že jeden z důvodů neobstál, nemohla mít vliv na správnosti tohoto závěru, neboť druhý z důvodů obstál (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1034/97, uveřejněný pod R 25/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Lze tedy uzavřít, že žalobci se nepodařilo v konečném výsledku správnost napadeného rozsudku zpochybnit; dovolací soud proto jeho dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.


O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a v dovolacím řízení neúspěšnému žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalované náklady, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 10.000,- Kč (§ 2 odst. 1, § 5 písm. b/, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 1.957,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).


Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).


V Brně dne 27. října 2009


JUDr. Blanka M o u d r á , v. r.


předsedkyně senátu