33 Cdo 4340/2016
Datum rozhodnutí: 19.04.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 118a odst. 2 o. s. ř., § 3 odst. 1 obč. zák., § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.



33 Cdo 4340/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Ing. P. K. , zastoupeného JUDr. Ivou Pavlíkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 6, Pod Bateriemi 23/1096, proti žalovanému P. K., zastoupenému Mgr. Luďkem Vránou, advokátem se sídlem v Praze 4, Vítovcova 684/30, zastoupenému JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Lublaňská 24, o 425.807,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 188/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2016, č. j. 13 Co 42/2016-120, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.488,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Ivy Pavlíkové, Ph.D., advokátky.


O d ů v o d n ě n í:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 3. 2016, č. j. 13 Co 42/2016-120, změnil žalobu zamítající rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 6. 2015, č. j. 19 C 188/2014-62, tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 425.807,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05% ročně od 9. 8. 2013 do zaplacení; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. dále jen o. s. ř. ), přípustné.
Žalobce navrhl dovolání jako nedůvodné zamítnout. Se závěry odvolacího soudu se ztotožnil a zdůraznil, že dobré mravy porušil žalovaný, neboť nedodržel ústní dohody.
Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.).
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalovaný spojuje přípustnost svého dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. s tím, že odvolací soud se v otázce aplikace korektivu dobrých mravů odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od jeho rozhodnutí ze dne 3. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3838/2014; dále ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 888/2013, ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 5014/2009 a ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 4412/2011) a nerespektoval ani judikaturu Ústavního soudu, jestliže na podkladě skutkových zjištění neshledal uplatněný nárok nemravným (příčícím se dobrým mravům). Rozhodnutí odvolacího soudu žalovaný navíc považuje za nepřezkoumatelné, neboť jsou v něm zaměňovány dědické dohody, resp. není jasné, z které z nich odvolací soud vycházel. Odklon od rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od rozhodnutí ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1747/2015) žalovaný shledává rovněž v tom, že nebyl odvolacím soudem poučen podle § 118a odst. 2 o. s. ř., čímž bylo ostatně porušeno i jeho právo na spravedlivý proces podle a právo být slyšen (viz články 36 odst. 1, 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Odvolacímu soudu dále vytýká, že neprovedl důkazy, které v průběhu řízení navrhoval k prokázání svých tvrzení.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 16. 5. 1996 uzavřeli dědicové zůstavitelky M. K. (tj. žalobce, žalovaný a bratr žalobce P. K.) dědickou dohodu, která byla schválena rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 7. 1997, č. j. 37 D 2769/94, Nd 254/94-31; podle ní nabyl žalobce ideální polovinu domu čp. 684 a pozemků parc. č. 2470 a 2471 v katastrálním území B., obci P., a veškerý ostatní majetek z dědictví nabyl žalovaný; ten se zavázal do jednoho roku vyplatit žalobci částku 373.097,- Kč a P. K. částku 467.105,- Kč. Dědickým řízení neprocházely peníze uložené na účtu č. 399030470/0100. Dne 14. 5. 1996 poukázal žalovaný na účet syna P. K. 700.000,- Kč a předal mu osobní automobil v ceně 132.300,- Kč. P. K. následně písemně potvrdil, že veškeré jeho pohledávky za ostatními dědici jsou tímto uhrazeny; prohlášení podepsali žalobce i žalovaný. Dne 22. 10. 2005 podal žalobce návrh na dodatečné projednání dědictví s tím, že se dozvěděl, že do dědictví patří další majetek (finanční prostředky na bankovním účtu), který byl ke dni smrti zůstavitelky v bezpodílovém spoluvlastnictví zůstavitelky a žalovaného a nebyl vypořádán v původním dědickém řízení. V řízení o dodatečném projednání dědictví Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 30. 3. 2012, č. j. 34 D 1658/2009-188, ve spojení s usnesením Městského soudu ze dne 24. 1. 2013, č. j. 24 Co 207/2012-222, určil cenu nově najevo vyšlého majetku, který měla zůstavitelka ke dni smrti v BSM s žalovaným (2.554.842,- Kč), do dědictví zahrnul polovinu pohledávky vůči žalovanému ve výši 1.277.421,- Kč a určil, že ji nabyli žalobce, žalovaný a bratr žalobce P. K. rovným dílem. Žalobce vyzval žalovaného dne 15. 7. 2013 k zaplacení částky 425.807,- Kč.
Judikatura Nejvyššího soudu se z hlediska právní otázky nemravného výkonu práva již ustálila v závěru, že smyslem ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 60/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz. § 3028 zákona č. 89/2012 Sb.; dále jen obč. zák. ), je zamezit výkonu práva, který sice odpovídá zákonu, avšak odporuje dobrým mravům, které lze definovat jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura 8/1997 pod č. 62). Není tedy vyloučeno, že i takový výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana. Na druhé straně však fungování systému psaného práva je založeno zejména na důsledném dodržování pravidel vyplývajících z právních předpisů a korektiv dobrých mravů nesmí být na újmu principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva účastníků vyplývající z právních norem. Postup soudu podle § 3 odst. 1 obč. zák. má proto místo jen ve výjimečných situacích, kdy k výkonu práva založeného zákonem dochází z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu (tzv. šikanózní výkon práva), případně kdy je zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002, pod č. 5).
Z obsahu rozhodnutí je seznatelné, že skutková zjištění předmětné kauzy odvolací soud korektivem dobrých mravů poměřoval; z hlediska výsledku řízení je nevýznamné, že v této souvislosti nesprávně (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod. č. 4/2016) uvedl příslušná ustanovení občanského zákoníku ve znění od 1. 1. 2014 obsahově obdobná ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Jestliže na rozdíl od soudu prvního stupně žalobě vyhověl, musel vyhodnotit námitku žalovaného, že výkon práva žalobce se příčí dobrým mravům, jako nedůvodnou. Ostatně dovolatel odvolacímu soudu nevytýká užití nesprávné právní normy, nýbrž to, že ze skutkových zjištění nedovodil nemravnost jednání žalobce, který podle jeho přesvědčení zjevně zneužil své právo.
Pojem dobrých mravů činí z ustanovení, která ho obsahují, právní normy s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. normy, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem. Vymezení hypotézy právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, je věcí zhodnocení konkrétní situace. Úvaha soudu, zda se výkon žalobou uplatněného práva příčí dobrým mravům, se proto vždy odvíjí od posouzení všech zvláštností toho kterého případu individuálně (nelze ji objektivizovat ). Odvolací soud se zjištěnými okolnostmi daného případu zabýval, při rozhodování bral na zřetel postupy a chování účastníků v průběhu původního dědického řízení i jejich dohody o faktickém uspořádání majetkových vztahů po smrti matky žalobce a manželky žalovaného. Jeho úvaha, že není nemravným (zjevným zneužitím práva nepožívajícím právní ochrany) požadavek žalobce, aby mu žalovaný plnil jeho podíl pohledávky, která byla předmětem dodatečného projednání dědictví po zůstavitelce M. K., není nepřiměřená a koresponduje s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Dovolává-li se žalovaný rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 888/2013, dále 28 Cdo 5014/2009, a 33 Cdo 4412/2011, pomíjí, že v nich byly řešeny skutkově svébytné (jedinečné) případy a že závěry v nich dovozené nelze na nyní posuzovaný případ bez dalšího aplikovat.
Bezcenné jsou výhrady dovolatele vůči skutkovým zjištěním (ohledně chování účastníků v původním dědickém řízení, o nevědomosti žalobce o úsporách zůstavitelky a o tom, kdo komu co plnil a z jakých pohnutek), z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel, i jeho výtky, že se odvolací soud nevypořádal se vším, co v průběhu řízení tvrdil a co vyšlo v řízení najevo. Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit a případně nesprávná či neúplná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
Namítá-li žalovaný, že v řízení bylo porušeno jeho právo být slyšen i právo na spravedlivý proces, že odvolací soud neaplikoval ustanovení § 118a o. s. ř., a že jeho rozsudek je tudíž nepředvídatelný, nenapadá žádný právní závěr vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je dovoláním napadené rozhodnutí založeno, nýbrž vytýká odvolacímu soudu, že zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení pokud by jimi bylo řízení skutečně postiženo však dovolací soud přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Protože tento předpoklad v dané věci splněn není, jsou liché odkazy na rozhodnutí dovolacího soudu, jimiž žalovaný uvedené námitky podpořil.
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 19. dubna 2017

JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu