33 Cdo 4338/2008
Datum rozhodnutí: 08.06.2009
Dotčené předpisy:





33 Cdo 4338/2008


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně


JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy


ve věci žalobce M. S., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému J. T., zastoupenému advokátem, o vzájemné žalobě na zaplacení 23.116,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 31 C 149/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. května 2007, č. j. 12 Co 102/2007-407, takto:


Dovolání se odmítá.


II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení 3.110,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.


O d ů v o d n ě n í:


Dovolání žalobce proti výroku rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne


28. ledna 2004, č. j. 12 102/2007-407, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 6. srpna 2003, č. j. 31 C 149/1998-289, v části, jíž bylo žalobci uloženo zaplatit žalovanému do 3 dnů od právní moci rozsudku na náhradě škody z ublížení na zdraví 23.116,- Kč s 26% úrokem z prodlení od 21. 7. 1998 do zaplacení, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).


Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata


se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který míří proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno (srovnej znění § 241a odst. 3 o. s. ř.);


při úvahách o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. musí proto dovolací soud vycházet ze skutkového stavu, na němž spočívá právní posouzení věci odvolacím soudem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn.


21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2002, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 130/2006, a ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III ÚS 1970/07). Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., kterým je možno vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může být úspěšně použit pouze v případě, že je dovolání přípustné, tedy že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí; sám o sobě, i kdyby byl dán, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nemůže založit.


V posuzovaném případě žalobce sice avizuje uplatnění přípustného dovolacího důvodu (tj. důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), z obsahu dovolacích námitek však plyne, že jeho výhrady jsou založeny výlučně na kritice procesního postupu soudů a na kritice správnosti skutkového zjištění, na němž odvolací soud právní posouzení věci založil. Žalobce je totiž přesvědčen, že soudy neměly rozhodovat o požadavku žalovaného na náhradu škody, neboť nebyl vyjádřen v jeho vzájemné žalobě a že došlo k porušení zásady rychlosti řízení. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že nevzal v úvahu skutečnost, že žalovaný si újmu na zdraví spoluzavinil, a aniž nechal vypracovat znalecký posudek z oboru stomatologie, uvěřil tvrzení žalovaného, že zhotovení jeho nových zubních protéz souviselo s poraněním, která mu způsobil.


Ve skutečnosti tedy byly uplatněny výhradně dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a/ a odst. 3 o. s. ř. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že pokud by odvolací soud - stejně jako


před ním soud prvního stupně - nepochybil ve svých skutkových závěrech, případně pokud by doplnil dokazování provedením dalších důkazů (konkrétně znaleckým posudkem z oboru stomatologie), a pokud by provedené důkazy správně vyhodnotil, musel by návazně dospět i k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy musel by uzavřít, že požadavek na náhradu škody na zdraví není důvodný. Jinak řečeno, výtka nesprávnosti právního posouzení věci je založena výlučně na kritice správnosti, příp. neúplnosti skutkových zjištění. Navíc vytýkané vady řízení nemohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vzájemnou žalobu podal žalovaný u soudu 21. 7. 1998 a tato žaloba obsahuje mimo jiné i požadavek na náhradu škody z ublížení na zdraví. Vzájemná žaloba byla usnesením soudu prvního stupně ze dne 13. 10. 1999 vyloučena k samostatnému projednávání, aniž bylo specifikováno v jakém rozsahu (žalovaný totiž namítal započtení svých pohledávek proti pohledávce žalobce ve výši 80.202,20 Kč). Pokud soud prvního stupně dne 31. 5. 2001 rozhodl o opětovném spojení věcí


ke společnému projednávání, není z jeho rozhodnutí patrné, že by se netýkalo i požadavku žalovaného na náhradu škody; z odůvodnění tohoto rozhodnutí lze dovodit opak. O tomto požadavku pak rozhodovaly jak soudy obou stupňů, tak dovolací soud právě na základě dovolání žalobce. Délka soudního řízení je adekvátní složitosti projednávaných věcí (rozhodováno bylo jak o nároku žalobce, tak o několika nárocích žalovaného) a je ovlivněna tím, že účastníci využili (a to i opětovně) jak řádných, tak i mimořádných opravných prostředků.


Lze uzavřít, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.


O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobci, jehož dovolání byl


v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 2.810,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 bod 4., § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1 a § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění).


Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 8. června 2009


JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.


předsedkyně senátu