33 Cdo 4334/2014
Datum rozhodnutí: 10.12.2015
Dotčené předpisy: § 107a o. s. ř., § 53 předpisu č. 97/1963Sb. ve znění do 31.12.2013



33 Cdo 4334/2014


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně H-Holding AG se sídlem Steinhausen, Hinterbergstrasse 26, 6330 Cham, Švýcarská konfederace, zastoupené Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem Postupice 58, proti žalovaným 1/ České straně sociálně demokratické se sídlem Praha 1, Hybernská 7, a 2/ Cíl, akciová společnost v Praze, se sídlem Praha 1, Hybernská 7 - Lidový dům, zastoupeným prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem se sídlem Praha 8, Pobřežní 370/4, o zaplacení 18.518.228 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 265/2000, o dovolání žalovaných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2014, č. j. 20 Co 496/2013-376, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2014, č. j. 20 Co 496/2013-376, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 24. 11. 2004, č. j. 24 C 265/2000-95, uložil první žalované povinnost zaplatit žalobci JUDr. Z. A. (dále též původní žalobce ) do tří dnů od právní moci rozsudku částku 18.518.228 Kč s 10 % úrokem z prodlení z této částky od 19. 7. 2000 do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 0,3 % z částky 18.518.228 Kč za každý den prodlení počínaje 9. 7. 2000 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu v části, jíž se původní žalobce domáhal po první žalované zaplacení 15 % úroku z prodlení z částky 18.518.228 Kč od 19. 7. 2000 do zaplacení (výrok II.), zamítl žalobu proti druhé žalované (výrok III.), první žalované uložil zaplatit původnímu žalobci na nákladech řízení 500.000 Kč (výrok IV.) a původnímu žalobci uložil zaplatit druhé žalované na nákladech řízení 77.985 Kč (výrok V.).
Poté, co rozsudek soudu prvního stupně napadl odvoláním původní žalobce (ve výrocích III. a V.) a první žalovaná (ve výrocích I. a IV.), původní žalobce podáním ze dne 23. 10. 2008 navrhl, aby na jeho místo vstoupila do řízení společnost H-Holding AG se sídlem Steinhausen, Hinterbergstrasse 26, 6330 Cham, Švýcarská konfederace (dále též společnost H-Holding AG , resp. žalobkyně ). Návrh podle § 107a o. s. ř. odůvodnil tím, že na základě zástavní smlouvy, uzavřené dne 24. 4. 2008 se společností H-Holding AG, zajistil uspokojení pohledávky z úvěru, který mu tato společnost poskytla, zřízením zástavního práva k pohledávce za žalovanými ve výši 18.515.228 Kč s příslušenstvím, jež je předmětem tohoto řízení. Protože poskytnutý úvěr včas nevrátil, předmět zástavy - podle smluvního ujednání v zástavní smlouvě - propadl společnosti H-Holding AG. K návrhu připojil zástavní smlouvu ze dne 24. 4. 2008, v níž si smluvní strany (tj. původní žalobce a společnost H-Holding AG) sjednaly, že vztahy založené touto smlouvou i smlouvou o úvěru se budou řídit právem Jihoafrické republiky a že pro případ nesplnění závazku vrátit dluh z úvěru do 30. 6. 2008 se společnost H-Holding AG stává vlastníkem zastavených pohledávek. V připojeném dopise ze dne 7. 7. 2008 společnost H-Holding AG původnímu žalobci sdělila, že předmět zástavy přešel k 1. 7. 2008 do jejího vlastnictví, neboť dluh z úvěru ve sjednané lhůtě nesplnil. Společnost H-Holding AG v podání ze dne 15. 5. 2009 vyslovila souhlas se vstupem do řízení na místo původního žalobce.
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 22. 1. 2009, č. j. 24 C 265/2000-266, návrh původního žalobce na změnu účastníka tak, aby namísto něho vystupoval v řízení jako žalobce firma - společnost H-Holding AG se sídlem Steinhausen, Hinterbergstrasse 26, 6330 Cham, Švýcarsko , zamítl. Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. 4. 2009, č. j. 20 Co 146/2009-274, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Oba soudy sice vyšly ze zjištění, že původní žalobce a společnost H-Holding AG uzavřeli dne 24. 4. 2008 zástavní smlouvu, avšak dovodily, že ujednání o propadné zástavě v ní obsažené nemůže - obecně vzato - založit přechod práv, která jsou předmětem řízení, neboť je absolutně neplatné pro rozpor se zákonem (§ 152, § 167 odst. 1 a § 39 občanského zákoníku). Původní žalobce přitom neprokázal, že ujednání o propadné zástavě je podle v zástavní smlouvě zvoleného práva Jihoafrické republiky přípustné (§ 121 o. s. ř.). Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 6. 2012, č. j. 33 Cdo 3529/2010-354, usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Neztotožnil se s názorem odvolacího soudu, že důkazní břemeno prokázání přípustnosti ujednání o propadné zástavě podle zvoleného práva leží na původním žalobci. Jelikož předmětem dokazování nemohou být právní předpisy, pro něž platí zásada iura novit curia , je to soud, který má zásadně zjišťovat obsah cizího práva jakýmkoli dostupným a spolehlivým způsobem; může získat znalost cizího práva vlastním studiem (z pramenů jemu dostupných, jsou-li dostatečně spolehlivé), vyjádřením Ministerstva spravedlnosti (§ 53 zákona č. 97/1963 Sb.), popř. ze znaleckého posudku z oboru právních vztahů k cizině. Soud může rovněž požadovat součinnost účastníka, který se dovolává cizího práva, aby předložil text cizí normy (v této souvislosti odkázal na: Kučera, Z.: Mezinárodní právo soukromé. 7. opravené a doplněné vydání. Brno, Plzeň: Nakladatelství Doplněk, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009, str. 395-396, dále Drápal, L., Bureš., J. a kol.: Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 875, Instrukci Ministerstva spravedlnosti ze dne 30. 4. 2004, č. j. 56/204-MO-J, rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSSR, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 26/1987, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1143/2006, a usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 2/11). Protože odvolací soud v rozporu s ustálenou soudní praxí neučinil žádná z možných opatření ke zjištění obsahu cizího práva, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nemůže zatím obstát závěr, podle něhož v posuzovaném případě nenastala právní skutečnost, s níž právní předpisy - obecně vzato - spojují převod nebo přechod práva na jiného (§ 107a o. s. ř.).
Odvolací soud následně usnesením ze dne 6. 1. 2014, č. j. 20 Co 496/2013-376, rozhodl, že na místo dosavadního žalobce vstupuje do řízení jako jeho procesní nástupce společnost H-Holding AG se sídlem Steinhausen, Hinterbergstrasse 26, Cham, Švýcarsko. Dospěl k závěru, že nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy sjednaného práva spojují přechod práva účastníka řízení ve smyslu § 107a odst. 1 o. s. ř. Za takovou skutečnost považoval zástavní smlouvu uzavřenou dne 24. 4. 2008, v níž původní žalobce zastavil svou pohledávku, která je předmětem tohoto řízení, k zajištění pohledávky z úvěru poskytnutého mu společností H-Holding AG, obsahující ujednání smluvních stran, podle něhož se společnost H-Holding AG stane vlastníkem zastavené pohledávky, jestliže jí původní žalobce nesplatí úvěr ve sjednané lhůtě. Zaujal právní názor, podle něhož právní řád Jihoafrické republiky, který si strany zástavní smlouvy zvolily, konkrétně National Credit Act 34 - zákon o úvěrech Jihoafrické republiky, v části B čl. 99, umožňuje smluvní zřízení zástavního práva k zajištění úvěru, aniž vylučuje možné propadnutí zástavy.
Proti usnesení odvolacího soudu podaly žalované dovolání, jehož přípustnost opírají o § 238a o. s. ř. Zpochybňují správnost závěru odvolacího soudu, že právo Jihoafrické republiky spojuje se sjednáním propadné zástavy přechod práva, o něž v řízení jde. S odkazem na předložené stanovisko jihoafrické advokátní kanceláře Fluxmans Attorneys z 25. 11. 2008, č. DK/sdj/102144-1, prosazují, že jihoafrické právo neumožňuje účinné sjednání doložky automatického přechodu vlastnického práva , tj. ujednání, podle něhož zástavní věřitel v případě neuhrazení dluhu nabude vlastnické právo k zástavě, a nelze se jí dovolat ani u soudu. Důvodem zákazu je vyloučení možnosti, aby úvěrující využil špatné finanční situace úvěrovaného a získal majetek v hodnotě nepřiměřené výši dluhu. Tak by tomu bylo i v daném případě. Právní posouzení odvolacího soudu považují za neúplné, a tedy nesprávné, neboť odvolací soud je učinil na základě citace jediného ustanovení uvedeného právního předpisu, vytrženého z kontextu právního řádu jako celku. Poukazují na to, že ani v českém právním řádu není explicitně vyloučena možnost sjednání propadné zástavy ve zvláštním právním předpisu (např. v zákoně o spotřebitelském úvěru). Navíc mají za to, že National Credit Act 34 nelze na daný případ aplikovat, neboť podle jeho čl. 4 se vztahuje pouze na úvěrovou smlouvu, která byla uzavřena v Jihoafrické republice nebo která má účinky v Jihoafrické republice; ani jednu z těchto podmínek však zástavní smlouva nesplňuje. Pro případ, že by jihoafrické právo sjednání propadné zástavy umožňovalo, uplatňují výhradu veřejného pořádku s tím, že by takovému ujednání nebylo možno v České republice přiznat příslušné právní účinky. Ustanovení § 169 písm. e/ občanského zákoníku, podle něhož je neplatné ujednání zástavních smluv, které stanoví, že při prodlení s plněním zajištěné pohledávky zástava propadne zástavnímu věřiteli, považují za imperativní právní normu; ta musí být v mezích předmětu úpravy použita vždy bez ohledu na to, kterým právem (na základě ujednání účastníků) se řídí daný právní vztah. Z uvedených důvodů navrhují, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil, případně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. - dále opět jen o. s. ř. ).
Nejvyšší soud (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami při splnění podmínky jejich advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, 4 o. s. ř.) a že je podle § 238a o. s. ř. přípustné, dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. žalované namítají, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; konkrétně brojí proti závěru, že v průběhu řízení nastala právní skutečnost, s níž zvolené právo Jihoafrické republiky spojuje přechod práva původního žalobce, o něž v řízení jde, na nynější žalobkyni, a že je tím splněna jedna z podmínek procesního nástupnictví ve smyslu § 107a o. s. ř. Argumentují, že jihoafrické právo s dohodou o propadné zástavě přechod práva nespojuje, že se zákon o úvěrech Jihoafrické republiky (National Credit Act 34 of 2005) na smlouvu o úvěru a její zajištění nevztahuje, a i kdyby tomu tak bylo, byl by takový závěr v rozporu s veřejným pořádkem České republiky.
O nesprávné právní posouzení věci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 107a o. s. ř. má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v § 107 (odstavec 1). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje (odstavec 2 věta první).
Rozhodovací praxe dovolacího soudu se při výkladu ustanovení § 107a o. s. ř. ustálila v závěru (od něhož není důvod odchýlit se ani v této věci), podle kterého při rozhodování o návrhu žalobce, aby nabyvatel práva vstoupil do řízení na jeho místo, soud ve vztahu k jím označené právní skutečnosti zkoumá, zda jde vůbec o právní skutečnost, zda jde o takovou právní skutečnost, s níž právní předpisy obecně vzato spojují přechod práva, zda označená právní skutečnost opravdu nastala a zda je způsobilá mít za následek přechod práva. Otázkou, zda je žalobce skutečně nositelem jím tvrzeného práva, popř. zda podle označené právní skutečnosti toto právo přešlo na jiného, se přitom nezabývá, neboť se netýká zkoumání procesního nástupnictví ve smyslu § 107a o. s. ř., ale již posouzení věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 306/2003, a ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 708/2002, uveřejněná pod čísly 31/2004 a 37/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V posuzovaném případě původní žalobce v průběhu odvolacího řízení podáním ze dne 23. 10. 2008 navrhl, aby na jeho místo vstoupila do řízení společnost H-Holding AG. Návrh podle § 107a o. s. ř. odůvodnil tím, že na základě zástavní smlouvy, uzavřené dne 24. 4. 2008 se společností H-Holding AG, zajistil pohledávku z úvěru, který mu tato společnost poskytla, zřízením zástavního práva k pohledávce, která je předmětem tohoto řízení. Protože poskytnutý úvěr včas nevrátil, předmět zástavy - podle ujednání v zástavní smlouvě - přešel k 1. 7. 2008 do vlastnictví společnosti H-Holding AG. V předložené zástavní smlouvě je uvedeno, že společnost H-Holding AG na základě smlouvy ze dne 24. 4. 2008 poskytla původnímu žalobci úvěr ve výši 8.500.000 Kč, který se jí zavázal spolu s příslušenstvím vrátit do 30. 6. 2008. Uspokojení pohledávky z úvěru původní žalobce zajistil zřízením zástavního práva ke svým pohledávkám za první žalovanou, mimo jiné i k žalované pohledávce ve výši 18.518.228 Kč. Strany si v zástavní smlouvě sjednaly, že vztahy založené touto smlouvou i smlouvou o úvěru se budou řídit právem Jihoafrické republiky a že pro případ nesplnění závazku vrátit dluh z úvěru do 30. 6. 2008, se společnost H-Holding AG stává vlastníkem zastavených pohledávek. Poté, co původní žalobce dluh z úvěru ve sjednané lhůtě nesplnil, společnost H-Holding AG mu dopisem ze dne 7. 7. 2008 sdělila, že předmět zástavy přešel k 1. 7. 2008 do jejího vlastnictví. V podání ze dne 15. 5. 2009 Společnost H-Holding AG vyslovila souhlas se vstupem do řízení na místo původního žalobce.
Původní žalobce v návrhu, kterým se domáhal, aby na jeho místo vstoupila společnost H-Holding AG, označil za právní skutečnost, v důsledku které pohledávka za žalovanými přešla na tuto společnost, zástavní smlouvu s ujednáním o propadné zástavě uzavřenou dne 24. 4. 2008. Žalované nezpochybňují, že původní žalobce uzavřel se společností H-Holding AG zástavní smlouvu s ujednáním o propadné zástavě, kterou byla žalovaná pohledávka. Polemizují však se závěrem, že zástavní smlouva s ujednáním o propadné zástavě je ve smyslu § 107a o. s. ř. takovou právní skutečností, s níž právní předpisy Jihoafrické republiky (tj. právo zvolené účastníky zástavní smlouvy) obecně vzato spojují převod nebo přechod práva, o něž v tomto řízení jde.
K posouzení otázky, zda je přípustné ujednání o propadné zástavě podle v zástavní smlouvě zvoleného práva Jihoafrické republiky, se nelze obejít bez znalosti obsahu zvoleného práva.
Podle § 53 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen zákon č. 97/1963 Sb. (srovnej § 123 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém), k zjištění cizího práva učiní justiční orgán všechna potřebná opatření; pokud mu obsah cizího práva není znám, může si za tím účelem vyžádat také informaci od ministerstva spravedlnosti (odst. 1). Vzniknou-li při projednávání věcí uvedených v § 1 pochybnosti, mohou si justiční orgány vyžádat u ministerstva spravedlnosti vyjádření (odst. 2).
Dovolací soud se k otázce zjišťování obsahu cizího práva vyjádřil již v předchozím zrušujícím usnesení ze dne 22. 1. 2009, č. j. 24 C 265/2000-266, ve smyslu výše podané rekapitulace, na niž lze jen odkázat. K obdobnému závěru dospěl i ve svém usnesení ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1012/2013. V rozsudku ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1308/2011, pak dovolací soud - s odkazem na již zmiňovaný nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/11- se k výkladu § 53 odst. 1, 2 zákona č. 97/1963 Sb. vymezil tak, že zásadně justiční orgán má zjišťovat obsah cizího práva jakýmkoli dostupným, spolehlivým způsobem; může si opatřit znalost cizího práva přímo sám z pramenů jemu dostupných, jsou-li dostatečně spolehlivé, zejména s ohledem na možnost změn, ke kterým v cizím právním řádu může kdykoliv dojít. Může požadovat součinnost od účastníků, zejména jde-li o cizí právnické osoby, které mají vlastní právníky, nebo jsou-li účastníci zastoupeni advokáty, kteří mají možnost opatřit si od svého zahraničního spojení příslušné prameny, literaturu nebo vyjádření a posudky, jakož i požadovat od účastníka předložení osvědčení o cizím právu, vydaného příslušným orgánem cizího státu, případně si opatřit posudek příslušného znalce. Teprve v případě, že se nepodaří soudu přes veškeré rozumně vynaložené úsilí obsah cizího práva zjistit, je třeba použít náhrady za nezjištěné cizí právo, jímž je v případě pravomoci českých soudů v řízení právo české podle zásady lex fori (shodně k této zásadě srovnej Kučera, Z.: Mezinárodní právo soukromé. 7. opravené a doplněné vydání. Brno, Plzeň: Nakladatelství Doplněk, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009, s. 189, ve starší literatuře podrobně např. Másilko, M., Steiner, V. Mezinárodní právo soukromé v praxi, Praha: Orbis, 1976, s. 50; ve vazbě na nemožnost zjištění nebo nezjištění v přiměřené době zvolil zákonodárce aplikaci českého práva i v nové právní úpravě § 23 zákona č. 91/2012, o mezinárodním právu soukromém). Pro zjištění obsahu cizího práva přitom nestačí zjistit pouhý text právního předpisu, ale také informace o jeho výkladu (odbornou komentářovou literaturu, judikaturu apod.), pokud ze samotného textu cizího práva není jeho obsah a způsob aplikace jednoznačný. Soud je povinen pro zjištění cizího práva učinit všechna nezbytná opatření, jež jsou reálně dostupná; bude záviset na okolnostech konkrétního případu, jaké opatření z těch, které přicházejí v úvahu, zvolí.
Odvolací soud naznačeným způsobem při zjišťování obsahu práva Jihoafrické republiky nepostupoval. Svůj závěr, že během řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují přechod práva účastníka řízení, založil na zjištění, že National Credit Act 34 of 2005 - Národní zákon o úvěrech - umožňuje v části B čl. 99 smluvní zřízení práva k zajištění úvěru, aniž by explicitně vylučoval možné propadnutí zástavy. Ve spise se přitom nachází pouze tiskem z internetové databáze získaný text uvedeného zákona v původním znění (tj. v anglickém jazyce), jenž založil původní žalobce, dovolávající se tohoto zákona v souvislosti se sjednáním propadné zástavy. Z jakých podkladů odvolací soud čerpal informace o obsahu National Credit Act 34 of 2005, není z odůvodnění napadeného rozhodnutí zřejmé. Z obsahu spisu se podává jen to, že k žádosti soudu prvního stupně ze dne 27. 7. 2012 o předložení českého překladu uvedeného právního předpisu Jihoafrické republiky tehdejší zástupce původního žalobce v podání ze dne 13. 9. 2012 sdělil, že požadovaný dokument je založen ve spise tohoto soudu vedeném pod sp. zn. 12 C 17/2008, který navrhuje připojit. Přes opakovanou snahu soudu prvního stupně spis připojen nebyl, neboť se nacházel u odvolacího soudu. Lze se proto jen dohadovat, z jakých pramenů odvolací soud učinil závěr o možnosti sjednání propadné zástavy. V každém případě, měl-li při rozhodování k dispozici do českého jazyka přeložený National Credit Act 34 of 2005, popř. zjistil-li si v rámci dostatečné jazykové vybavenosti obsah uvedeného zákona sám, účastníky řízení s jeho textem neseznámil a neumožnil jim se k němu vyjádřit (ve spise se text zákona přeložený do českého jazyka nenachází, odvolací soud obsah zákona nesdělil účastníkům ani při jednání do protokolu). Odvolací soud tím zatížil řízení vadami (nepředvídatelností a nepřezkoumatelností rozhodnutí), jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédl v souladu s § 242 odst. 3 o. s. ř.
S ohledem na obsah dovolacích námitek - konkrétně že National Credit Act 34 of 2005 se na daný případ nevztahuje a že jihoafrické právo nespojuje se sjednáním propadné zástavy přechod práva - nebude zřejmě samotná znalost textu příslušného právního předpisu do té míry dostatečná, aby poskytovala náležitý podklad pro právní závěr, že zástavní smlouva se sjednanou propadnou zástavou je tou právní skutečností, která během řízení nastala, s níž lze spojovat přechod práva, o něž v řízení jde, tedy že byla splněna jedna z podmínek procesního nástupnictví podle § 107a o. s. ř. V souvislosti s podaným dovoláním žalované předložily listinu se stanoviskem jihoafrické advokátní kanceláře k obsahu cizího práva. Nebude-li odvolací soud považovat informace v ní obsažené za náležitě spolehlivé, bude na něm, aby k zjištění obsahu cizího práva včetně informací o jeho tamním výkladu a aplikaci učinil další potřebná opatření z možností, jež jsou shora naznačeny.
Protože se žalovaným podařilo námitkami uplatněnými prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnit správnost usnesení odvolacího soudu, přičemž dosavadní stav řízení neumožňuje jeho změnu, dovolací soud je zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 a § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V dalším řízení odvolací soud s přihlédnutím ke všemu, co dosud vyšlo v řízení najevo, a k obsahu spisu neopomene posoudit, zda původním žalobcem navrhovaný postup podle § 107a o. s. ř. je v souladu s § 2 o. s. ř. V této souvislosti se sluší připomenout judikaturu dovolacího soudu (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 46/2012, ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3607/2013, ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 993/2013, ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2308/2013, ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1665/2013, ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 32 Cdo 981/2012, ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3932/2013, a ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4920/2014) a Ústavního soudu (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11). Dospěje-li odvolací soud k závěru, že v daném případě je postup podle § 107a o. s. ř. v souladu s § 2 o. s. ř. a že jihoafrické právo s právní skutečností, nastalou během řízení, spojuje přechod práva, o něž v této věci jde, bude se zabývat opodstatněností uplatněné námitky výhrady veřejného pořádku (§ 36 zákona č. 97/1963 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 10. prosince 2015 JUDr. Blanka M o u d r á
předsedkyně senátu