33 Cdo 4307/2013
Datum rozhodnutí: 26.02.2014
Dotčené předpisy: § 21 odst. 6 písm. a) předpisu č. 235/2004Sb. ve znění do 14.07.2006




33 Cdo 4307/2013

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně JUDr. V. H. , advokátky, zastoupené Mgr. Ing. Danielem Tabachem, advokátem se sídlem v Praze 4, Novodvorská 405/123, proti žalovaným 1) L. B. a 2) Z. B. , o zaplacení 3.407,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 10 C 22/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 30. dubna 2013, č. j. 30 Co 567/2012-161, takto:

I. Dovolání proti části výroku II. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 30. dubna 2013, č. j. 30 Co 567/2007-161, v níž bylo konstatováno, že nedotčen zůstává rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 20. února 2009, č. j. 10 C 22/2007-100, v části, jíž byla žaloba co do částky 6.811,- Kč zamítnuta, se odmítá .
II. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 30. dubna 2013, č. j. 30 Co 567/2012-161, se v části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 20. února 2009, č. j. 10 C 22/2007-100, zamítající žalobu co do částky 3.407,- Kč, a dále ve výrocích o nákladech řízení zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu Krajskému soudu v Ústí nad Labem pobočce v Liberci k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Žalobkyně se po žalovaných domáhala, aby jí společně a nerozdílně zaplatili 26.078,- Kč s tím, že tuto částku jí zůstali dlužni za zastupování ve sporu vedeném u Okresního soudu v Děčíně ve věci sp. zn. 14 C 99/2001. Dále požadovala zaplacení částky 10.218,- Kč představující daň z přidané hodnoty z vyúčtované odměny a náhrad nákladů.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 20. února 2009, č. j. 10 C 22/2007-100, uložil žalovaným povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni 26.078,- Kč (výrok I.), co do částky 10.218,- Kč, úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 32.078 Kč od 15. 5. 2006 do 17. 10. 2006 a zákonného úroku z prodlení z částky 26.078 od 18. 10. 2006 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Vycházel ze zjištění, že žalovaní udělili žalobkyni, která je advokátkou, dne 20. 3. 2002 plnou moc k zastupování v řízení o zaplacení 240.000,- Kč vedeném u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 14 C 99/2001, v němž vystupovali jako žalobci. Mezi účastníky bylo sjednáno, že klienti (žalovaní) zaplatí advokátce (žalobkyni) odměnu a hotové výdaje poté, kdy od protistrany obdrží žalovanou částku. Výše odměny dohodnuta nebyla. Žalobkyně učinila v řízení celkem pět úkonů právní služby. Spor, v němž žalobkyně žalované jako advokátka zastupovala, skončil dne 13. 3. 2006 smírem; soud tento smír schválil a žalovaným bylo podle něho protistranou zaplaceno 240.000 Kč. Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyni vznikl nárok na zaplacení mimosmluvní odměny advokáta podle advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 8. 2006 (a to za pět úkonů právní služby) ve výši 46.800,- Kč (žalobkyně požadovala pouze 42.120 Kč), a nárok na náhradu hotových výdajů - 5 paušálních částek v celkové výši 375,- Kč, cestovného v celkové výši 3.945,- Kč (tj. 1.173,- Kč za cestu k jednání soudu dne 18. 3. 2003, 1.495,- Kč za cestu k jednání soudu dne 13. 3. 2006, 1.277,- Kč za cestu na místní šetření dne 26. 9. 2005) a náhradu za ztrátu času v celkové výši Kč 1.100,- Kč. Ze součtu těchto částek, tj. z částky 47.540 Kč vypočetl 19ti procentní daň z přidané hodnoty a tuto připočetl k částce 47.540,- Kč. Tak dospěl k celkové částce 56.573 Kč, kterou byli žalovaní povinni žalobkyni zaplatit za právní službu. Protože zálohově již zaplatili 27.700,- Kč, zbývá jim doplatit 28.873,- Kč. Vzhledem k žalobou uplatněnému požadavku a k vázanosti soudu žalobním návrhem soud prvního stupně žalobkyni přiznal pouze 26.078,- Kč. Nepřisvědčil přitom žalovaným, že žalobkyně není oprávněna účtovat si daň z přidané hodnoty za úkony právní služby před datem 1. 3. 2005, kdy se stala plátkyní této daně. Protože v částce 26.078,- Kč je zahrnuta i daň z přidané hodnoty, soud prvního stupně neshledal důvodným požadavek na zaplacení 10.218,- Kč představující samostatně vyčíslenou daň z přidané hodnoty a v této části žalobu zamítl. Jako neoprávněný posoudil rovněž požadavek na úroky z prodlení s tím, že žalobkyně poskytnuté služby žalovaným nikdy řádně nevyúčtovala a žalovaní proto nemohli být s plněním v prodlení.
Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 31. dubna 2013, č. j. 30 Co 567/2012-161, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v části, jíž byla zamítnuta žaloba co do 3.407,- Kč, co do úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 32.078 Kč od 15. 5. 2006 do 17. 10. 2006 a v zákonné výši z částky 26.078 Kč od 18. 10. 2006 do zaplacení a ve výroku o nákladech řízení. Konstatoval, že ve vyhovujícím výroku a v části, jíž byla žaloba zamítnuta co do 6.811,- Kč zůstal rozsudek soudu prvního stupně odvoláním nedotčen. V návaznosti na to rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Po doplnění dokazování uzavřel, že žalobkyně poskytla žalovaným celkem osm úkonů právní služby; pouze tři byly poskytnuty po 1. 3. 2005. Odvolací soud nepřisvědčil soudu prvního stupně, že částka, kterou coby oprávněnou vyčíslil za právní zastoupení žalovaných, převyšuje žalobní požadavek žalobkyně. Uzavřel, že rozhodnutí soudu prvního stupně je správné, byť z jiného důvodu, než dovodil soud prvního stupně. Na rozdíl od něj dospěl k závěru, že nárok na náhradu daně z přidané hodnoty vznikl žalobkyni jen v souvislosti s těmi úkony, které učinila poté, co se stala plátcem této daně (tj. od 1. 3. 2005). Advokát svoji službu poskytuje jednotlivými úkony právní služby, byť byl zmocněn k zastupování v celém řízení. Nárok na odměnu (nikoli jeho splatnost) mu vzniká, není-li sjednáno jinak, již provedením každého jednotlivého úkonu. Jinak řečeno, v případě poskytování služeb advokátem se považuje zdanitelné plnění za uskutečněné již dnem provedení jednotlivého úkonu právní služby, nikoliv až dnem závěrečného vyúčtování a vystavení daňového dokladu po skončení zastupování. Žalobkyně nemá nárok na daň z přidané hodnoty za úkony, které předcházely dni 1. 3. 2005, kdy nebyla plátkyní daně, neboť nemůže požadovat náhradu za něco, co sama nebyla povinna odvést. Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby při tarifní hodnotě 240.000,- Kč činila - jak správně určil již soud prvního stupně - 9.360,- Kč za dvě zastupované osoby. Částka odpovídající dani z přidané hodnoty z odměny za tři úkony činí 5.335,- Kč při (tehdy platné) sazbě daně 19 %. Součtem částek 5.335,- (DPH), 42.120,- Kč (odměna advokáta), 1.173,- Kč, 1.495,- Kč a 1.277,- Kč (cestovné), 1.100,- Kč a 300,- Kč (náhrada za ztrátu času), 600,- Kč (8 paušálních částek po 75,- Kč za osm úkonů) dospěl odvolací soud k celkové 53.400,- Kč, na kterou vznikl žalobkyni nárok. Dovodil, že po odečtení již zaplacených záloh ve výši 27.700,- Kč žalovaným zbývá doplatit 25.700,- Kč. Protože odvoláním nenapadeným a tudíž již pravomocným výrokem rozsudku soudu prvního stupně bylo žalobkyni přiznáno 26.078,- Kč, není její požadavek na zaplacení dalších 3.407,- Kč důvodný. Správným odvolací soud shledal i závěr soudu prvního stupně, že žalobkyni nevznikl nárok na úroky z prodlení z dlužné částky, neboť odměnu a náhradu hotových výdajů žalovaným nikdy řádně nevyúčtovala.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž namítá, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí řešil relevantní právní otázku rozporně s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, potažmo Ústavního soudu. Nesouhlasí především se závěrem, že nárok na náhradu daně z přidané hodnoty jí vznikl pouze v souvislosti s těmi úkony, které učinila poté, co se stala plátcem této daně (tj. od 1. 3. 2005). Poukazuje v této souvislosti na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 288/05, z něhož dovozuje, že za den poskytnutí služby ve smyslu § 21 odst. 4 písm. a/ zákona o DPH je nutné považovat zásadně den, kdy se advokát dozví, že jeho povinnost poskytovat právní služby v dané věci skončila. Z toho vyplývá, že za den uskutečnění zdanitelného plnění u služeb poskytovaných advokáty se považuje den, kdy se advokát dozví o tom, že jeho povinnost tyto služby poskytovat skončila. Plná moc jí zanikla dne 17. 3. 2006, kdy nabylo právní moci usnesení ze dne 13. 3. 2006, jímž soud schválil smír účastníků v řízení vedeném u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 14 C 99/2001. Toho dne bylo ukončeno poskytování právních služeb žalovaným a jí, která k tomuto dni již byla plátcem daně z přidané hodnoty, vznikl nárok, aby jí vedle odměny a náhrady hotových výdajů byla vyplacena i tomu odpovídající daň z přidané hodnoty. Žalobkyně není srozuměna ani se závěrem odvolacího soudu, že její odvolání nesměřovalo proti rozsudečnému výroku, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu co do 6.811,- Kč. Odvolání totiž podala do všech zamítavých výroků rozsudku soudu prvního stupně. Z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalobkyní) při splnění podmínek uvedených v § 241 odst. 1, 4 a § 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 - dále jen o. s. ř. (srov. čl. II. bod 1. zákona č. 404/2012 Sb.). Dovolací soud se v první řadě zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Vymezuje-li občanský soudní řád - při splnění zákonných podmínek - jako způsobilý předmět dovolání rozhodnutí odvolacího soudu, má tím na mysli i jednotlivé jeho výroky o věci samé.
Proti výroku rozsudku, v němž odvolací soud vyslovil, že rozsudek soudu prvního stupně zůstal v části zamítající žalobu co do 6.811,- Kč odvoláním nedotčen, není dovolání přípustné a dovolací soud je proto podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Podle 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobkyně v dovolání proti zmíněnému výroku tento jediný způsobilý dovolací důvod neuplatnila. Její dovolací námitky totiž ve skutečnosti nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž odvolacímu soudu je vytýkáno, že nerozhodl o celém předmětu odvolání a zatížil tak řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové námitky jsou z hlediska přípustnosti dovolání bezcenné. Dovolací soud navíc považuje za vhodné poznamenat, že odvolací soud nepochybil, jestliže odvolání žalobkyně vyhodnotil tak, že jím zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně zůstal co do 6.811,- Kč nedotčen. Žalobkyně sice v úvodu svého odvolání v obecné rovině uvedla, že s rozhodnutím soudu prvního stupně nesouhlasí, z obsahové konkretizace odvolání se však podává, že nesměřuje ani proti vyhovujícímu výroku (což ostatně žalobkyně nezpochybňuje), ani proti části zamítavého výroku. To podporuje i samotný odvolací návrh, v němž žalobkyně požaduje, aby rozhodnutí soudu prvního stupně bylo změněno tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit jí 29.485,- Kč včetně DPH ( ) . K této částce pak dospívá úvahou, že žalovaní jí měli zaplatit celkem částku 57.185,- Kč, od níž odečítá zálohově zaplacených 27.700,- Kč. Je tedy zjevné, že přiznal-li soud prvního stupně žalobkyni 26.078,- Kč a co do zbývající částky 10.218,- Kč žalobu zamítl, odvolacím požadavkem na zaplacení 29.485,- Kč zůstal zamítavý rozsudek soudu prvního stupně co do částky 6.811,- Kč nedotčen.
Proti výroku rozsudku, jímž odvolací potvrdil soud rozsudek soudu prvního stupně v části zamítající žalobu co do 3.407,- Kč, je dovolání přípustné, neboť odvolací soud se zde při řešení otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§ 237 o. s. ř.). Proti zbylé části potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu (tj. rozhodnutí ohledně úroků z prodlení) žalobkyně v dovolání žádné konkrétní výhrady neuplatnila (tato část potvrzujícího rozsudku zůstala dovoláním nedotčena).
V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. žalobkyně odvolacímu soudu vytýká, že na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval ustanovení § 21 odst. 4 (správně odst. 6 písm. a/) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění do 14. 7. 2006 (dále jen zákon o DPH ), jestliže dovodil, že při poskytování služeb advokátem se zdanitelné plnění považuje za uskutečněné již dnem provedení jednotlivého úkonu právní služby, byť je advokát zmocněn k zastupování v celém řízení.
Podle § 2 odst. 1 písm. b/ zákona o DPH je předmětem daně též poskytnutí služby za úplatu osobou povinnou k dani, s místem plnění v tuzemsku. Poskytnutí právní služby je poskytnutí služby ve smyslu zákona o dani z přidané hodnoty, u níž se uplatňuje základní sazba, tj. 19 procent (§ 47 odst. 3 ve spojení s § 47 odst. 1 písm. a/ zákona o DPH).
Podle § 21 odst. 1 zákona o DPH daň na výstupu je plátce povinen přiznat ke dni uskutečnění zdanitelného plnění nebo ke dni přijetí platby, a to k tomu dni, který nastane dříve, pokud zákon nestanoví jinak. Plátce daň uvádí v daňovém přiznání za zdaňovací období, ve kterém mu vznikla povinnost přiznat daň.
Podle § 21 odst. 6 písm. a/ zákona o DPH při poskytnutí služby se zdanitelné plnění považuje za uskutečněné dnem jejího poskytnutí nebo dnem vystavení daňového dokladu s výjimkou splátkového nebo platebního kalendáře, a to tím dnem, který nastane dříve.
Předně je třeba poznamenat, že jak odvolací soud, tak i dovolatelka, nesprávně vycházely při své právní argumentaci z aktuálního znění zákona o DPH, v němž je pojednání o tom, kdy se při poskytnutí služby zdanitelné plnění považuje za uskutečněné, zakotveno v § 21 odst. 4, zatímco ve znění rozhodném pro posouzení věci (tj. ve znění do 14. 7. 2006) jde o § 21 odst. 6. Uvedená nepřesnost však nemá při posouzení věci reálný význam, neboť znění obou ustanovení je po obsahové stránce shodné.
Nejvyšší soud se již v rozsudku ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 8 Tz 180/2005, zabýval otázkou, kdy je služba poskytnuta v případě právních služeb v jedné věci, tj. kdy je z pohledu zákona o DPH v takovém případě uskutečněno zdanitelné plnění. Uzavřel, že za den poskytnutí služby ve smyslu § 21 odst. 6 písm. a/ zákona o DPH je nutné považovat zásadně den, kdy se advokát dozví o tom, že jeho povinnost poskytovat právní služby v dané věci skončila. Tento názor koresponduje se závěrem, který přijal Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. II. ÚS 288/05, v němž dovodil, že - v obecné rovině - to může být den uskutečnění posledního úkonu právní služby, pokud to bylo sjednáno, nebo to vyplývá ze zákona nebo z povahy věci; tento úkon nemusí být nutně úkonem definovaným v § 11 advokátního tarifu. Může to být ale i den, kdy se obhájce dozví o tom, že jeho povinnost zastupovat obviněného skončila. V těchto případech už není obhájce oprávněn ani povinen právní služby poskytovat, a proto je možno považovat službu (právní službu v dané věci) za poskytnutou. Po tomto dni může advokát bez dalšího uplatnit svůj nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů. Podle § 23a zákona č. 85/1996, o advokacii, podle něhož je-li advokát plátcem daně z přidané hodnoty, náleží mu k odměně a k náhradám podle § 22 nebo § 23 tohoto zákona rovněž částka odpovídající této dani, kterou je povinen z odměny a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu. Podle pokynu Ministerstva financí č. D-247 ze dne 17. 4. 2003 je poskytování právních služeb advokáty zdanitelným plněním, protože se jedná o činnost, která je uskutečňována v rámci podnikání. Při poskytování právních služeb je plátce povinen vystavit daňový doklad pro klienta, který je plátcem. Úhradou za zdanitelné plnění advokáta je odměna advokáta, včetně mimosmluvní odměny, náhrada hotových výdajů vynaložených v souvislosti s poskytovanou právní službou a náhrada za promeškaný čas v souvislosti s poskytováním právní služby, podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů, ve znění pozdějších předpisů. U právních služeb se za den poskytnutí služby považuje den poskytnutí posledního právního úkonu advokáta v dané věci. V případě, že byly dohodnuty průběžné platby, se za den poskytnutí služby považuje den zaplacení průběžné platby.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud pochybil, jestliže dovodil, že u služby provedené advokátem se považuje zdanitelné plnění z pohledu zákona o DPH za uskutečněné již dnem provedení každého jednotlivého úkonu právní služby, ačkoli je advokát zmocněn k zastupování v celém řízení.
Lze uzavřít, že se žalobkyni podařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu; dovolací soud jej proto v dovoláním napadeném rozsahu zrušil a věc v uvedeném rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. února 2014

JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu