33 Cdo 4289/2015
Datum rozhodnutí: 27.10.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 241a odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013



33 Cdo 4289/2015

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Ivanou Zlatohlávkovou ve věci žalobce Ing. V. L. , zastoupeného Mgr. Jiřím Kuncem, advokátem se sídlem v Kladně, Dobrovského 1463, proti žalovanému Ing. J. Č. , zastoupenému JUDr. Stanislavem Pavelkou, advokátem se sídlem v Praze 3, Libická 1832/5, o zaplacení 3,631.825,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze, pod sp. zn. 5 Cm 337/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. října 2013, č. j. 3 Cmo 121/2013-303, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 28.024,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Stanislava Pavelky, advokáta.

O d ů v o d n ě n í:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. listopadu 2012, č. j. 5 Cm 337/2006-267, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 40.000,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 3,601.825,- Kč (výrok II.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 92.032,- Kč (výrok III.).
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. října 2013, č. j. 3 Cmo 121/2013-303, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II.; ve výroku o nákladech řízení jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. února 2014, č. j. 5 Cm 337/2006-329, opravil výrok II. svého rozsudku ze dne 5. listopadu 2012, č. j. 5 Cm 337/2006-267, tak, že namísto částky 3,601.825,- Kč správně uvedl částku 3,631.825,- Kč. Rozsudkem ze dne 24. února 2014, č. j. 5 Cm 337/2006-323, pak doplnil výrok II. svého rozsudku ze dne 5. listopadu 2012, č. j. 5 Cm 337/2006-267, tak, že se zamítá žaloba ještě co do 0,50 Kč; současně uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 266.424,- Kč.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. října 2014, č. j. 3 Cmo 197/2014-377, opravil zřejmé nesprávnosti v záhlaví doplňujícího rozsudku a opravného usnesení soudu prvního stupně, odmítl odvolání žalobce proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. února 2014, č. j. 5 Cm 337/2006-323, jímž byla zamítnuta žaloba co do částky 0,50 Kč, změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. února 2014, č. j. 5 Cm 337/2006-323, ve výroku o nákladech řízení tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na jejich náhradě 373.744,80 Kč, potvrdil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. února 2014, č. j. 5 Cm 337/2006-329, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na jejich náhradě 2.178,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. října 2013, č. j. 3 Cmo 121/2013-303, podal žalobce dovolání, které není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II. bod 1. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zák. č. 293/2013 Sb.; dále jen o. s. ř. ), přípustné.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl. Shrnul skutkové okolnosti věci, obsáhle popsal působení žalobce ve sdružení a ztotožnil se se závěrem odvolacího soudu, že vypořádání zaniklého sdružení proběhlo s konečnou platností na základě písemné dohody účastníků; touto dohodou se již Nejvyšší soud zabýval ve svém usnesení ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3457/2008, a neshledal ji neplatnou.
Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř., v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil o ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak , musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Dovolání shora uvedený postulát nesplňuje, neboť v něm není vůbec specifikováno, které ze čtyř kritérií přípustnosti uvedených v § 237 o. s. ř. má žalobce za splněné. Formulace, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, neboť níže uvedená (dovolatelem nespecifikovaná) právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak , není řádným vymezením přípustnosti dovolání v režimu § 237 o. s. ř., neboť významově neodpovídá tomu, aby dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013 ). Z obsahu dovolání je navíc zřejmé, že žalobce se nedomáhá toho, aby dovolací soud posoudil určitou, jím již v minulosti vyřešenou otázku hmotného nebo procesního práva jinak, nýbrž toho, aby posoudil věc odlišně ( jinak ) od odvolacího soudu. Absence správného údaje o tom, v čem podle žalobce spočívá splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tj. správného vymezení přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř.), zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit.
Nad rámec řečeného je namístě uvést, že žalobce v dovolání ani neuplatnil jediný přípustný dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., neboť dovolací námitky ve skutečnosti nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž soudům je vytýkána nesprávnost, popř. neúplnost skutkových zjištění, na nichž je založen právní závěr odvolacího soudu, že žalobci nevznikl nárok na (dodatečné) vypořádání majetku získaného výkonem společné činnosti sdružení nad rámec dohody ze dne 20. 6. 1997 (ve znění dodatku ze dne 15. 10. 1998) uzavřené při rozpuštění sdružení. Žalobce obsáhle líčí skutkové okolnosti sporu a vytýká odvolacímu soudu, že při rozhodování nepřihlédl k tomu, že mu žalovaný v době vypořádání zaniklého sdružení zatajil důležité účetní informace, tj. že nejednal poctivě, a že projevem směřujícím k započtení své pohledávky vůči pohledávce uplatněné v tomto řízení žalovaný ve skutečnosti žalovanou pohledávku uznal. Oproti odvolacímu soudu pak prosazuje názor, že na základě skutečností, které vyšly najevo po rozpuštění sdružení a vypořádání jeho majetku (a které - jak má za to - v řízení prokázal), se vypořádání provede nově podle ustanovení § 451 a násl. a § 829 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb.), tedy nikoliv podle dohody uzavřené při rozpuštění sdružení, v níž si účastníci sjednali, že ostatní (tj. touto dohodou nevypořádané) jmění sdružení, včetně závazků, pohledávek a úvěrů připadne žalovanému. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a o. s. ř. však není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud. Nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě odůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 27. října 2015

JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu