33 Cdo 4286/2015
Datum rozhodnutí: 27.10.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 241a odst. 1 o. s. ř., § 110 odst. 1 věty druhé obč. zák., § 558 obč. zák., § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.



33 Cdo 4286/2015,
33 Cdo 4287/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce H. D. F., zastoupeného JUDr. Janem Svobodou, advokátem se sídlem v Teplicích, Kollárova 18, proti žalované N. P., zastoupené Mgr. Bc. Michaelem Kisem, advokátem se sídlem v Chomutově, Kostnická 2916/16, o zaplacení 90.000,- EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 20 C 127/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. února 2015, č. j. 12 Co 1284/2013-54, ve znění usnesení ze dne 26. března 2015, č. j. 1284/2013-57, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 21.296,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Bc. Michaele Kise, advokáta.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 16. července 2013, č. j. 20 C 127/2012-31, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 90.000,- EUR se 7,75% úrokem z prodlení ročně z této částky od 1. 12. 2011 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 27. února 2015, č. j. 12 Co 1284/2013-54, ve spojení s opravným usnesením ze dne 26. března 2015, č. j. 12 Co 1284/2013-57, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení 90.000,- EUR se specifikovaným úrokem z prodlení zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. dále jen o. s. ř. ), přípustné.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem je správné. Zdůraznila, že byť lze jazykové vyjádření právního úkonu vykládat prostředky gramatickými, logickými či systematickými, interpretace obsahu právního úkonu soudem podle § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb. dále jen obč. zák. ), nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle, neboť použití zákonných výkladových pravidel směřuje vždy pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který účastník učinil, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době, kdy byl úkon učiněn.
Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud nesprávně zhodnotil předložený důkaz (listinu z 9. 6. 2007) a tím nesprávně vyřešil právní otázku s tím spojenou (konkrétně promlčení žalobou uplatněného práva) ; přípustnost dovolání přitom dovozuje z toho, že rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení skončilo, závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (z obsahu dovolání se podává, že touto otázkou je míněna otázka uznání práva, příp. uznání dluhu).
V posuzovaném případě vycházel odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) mimo jiné ze zjištění, že žalobce poskytl žalované na základě ústní smlouvy ze dne 29. 1. 2006 půjčku ve výši 90.000,- EUR, kterou se žalovaná zavázala vrátit prvního dne poté, co bude žalobcem vyzvána. Dne 9. 6. 2007 žalovaná podepsala listinu obsahující text: Tímto já, N. P., potvrzuji, že jsem od pana H. D. F., dne 29. 01 2006 získala bezúročnou půjčku ve výši EUR 90 000,- (devadesát tisíc euro). Pohledávka z půjčky není převoditelná na třetí osobu. Odvolací soud dovodil, že uvedenými důkazy nebylo prokázáno, že žalovaná vůči žalobci uznala dluh co do důvodu a výše (§ 558 obč. zák.), popř. že došlo k uznání práva žalobce ve smyslu ustanovení § 110 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. § 3028 zákona č. 89/2012 Sb.) dále jen obč. zák. . Listinu z 9. 6. 2007 posoudil jako pouhé potvrzení toho, že žalovaná od žalobce v minulosti získala půjčku v určité výši. Uzavřel, že nejde o uznávací prohlášení dlužníka, neboť neobsahuje projev jeho vůle uznat vůči věřiteli svůj dluh; z listiny se nepodává, že by žalovaná částku 90.000,- EUR žalobci ke dni 9. 6. 2007 dlužila a není v ní obsažen ani závazek žalované uvedenou částku žalobci zaplatit. Tento závěr byl rozhodující pro posouzení, zda námitka promlčení, kterou žalovaná v řízení uplatnila, je důvodná.
Žalobce se mýlí, dovozuje-li, že otázku uznání dluhu, resp. uznání práva, dovolací soud ve svých rozhodnutích dosud neřešil (viz např. rozsudky ze dne 3. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3634/2012, ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 33 Odo 133/2005, ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2536/2009, ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4492/2008, a ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2019/2010, a ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 1126/2009). Ve svých rozhodnutích předně přijal a odůvodnil závěr, že uznání práva podle § 110 odst. 1 věty druhé obč. zák. není totožné s institutem uznání dluhu podle § 558 obč. zák. Konstatoval, že institut uznání dluhu podle § 558 obč. zák. je samostatným zajišťovacím institutem; zajišťovací funkci plní tím, že zakládá právní domněnku existence dluhu v době jeho uznání (věřitel nemusí dokazovat vznik dluhu, ani jeho trvání v době, kdy k uznání došlo, a je naopak na dlužníkovi, který namítá, že dluh nevznikl, že byl splněn nebo zanikl jinak, aby to prokázal). Dovodil, že k platnému uznání dluhu podle § 558 obč. zák. je kromě obecných náležitostí (§ 34 a násl. obč. zák.) třeba, aby tento jednostranný právní úkon dlužník učinil písemnou formou, vyjádřil v něm příslib zaplacení dluhu a uvedl důvod a jeho výši, tedy uznal dluh co do důvodu a výše. Splněním předpokladů uvedených v § 558 obč. zák. dochází jednak k založení vyvratitelné právní domněnky trvání dluhu a jednak jsou s ním spojeny i právní účinky přetržení promlčecí doby ve smyslu § 110 odst. 1 věty druhé obč. zák. Pokud písemný projev vůle dlužníka obsahuje uznání dluhu co do důvodu i výše a absentuje v něm výslovný příslib zaplacení dluhu, je důsledkem tohoto úkonu pouze přetržení promlčecí doby podle § 110 odst. 1 věty druhé obč. zák.; vyvratitelná právní domněnka trvání dluhu ve smyslu § 558 obč. zák. nevznikne. Ke kvalifikovanému uznání práva podle § 110 odst. 1 obč. zák. s dopadem na běh a délku promlčecí doby není vyžadováno na rozdíl od uznání dluhu podle § 558 obč. zák. vyjádření příslibu zaplatit dluh dlužníkem; věřitelovo právo na zaplacení dluhu se sice promlčuje v desetileté promlčecí době, avšak v případném soudním řízení jej stíhá důkazní povinnost prokázat existenci a výši dluhu.
Odvolací soud nepochybil, dovodil-li, že listina z 9. 6. 2007 není ani uznáním dluhu ve smyslu § 558 obč. zák. (nemá náležitosti uznávacího prohlášení dlužníka), ani kvalifikovaným uznáním práva podle § 110 odst. 1 věty druhé obč. zák. s dopadem na běh a délku promlčecí doby.
Chybí-li v listině samotný projev vůle dlužníka uznat vůči věřiteli svůj dluh (postrádá-li posuzovaná listina z 9. 6. 2007 projev vůle žalované uznat, že žalobci částku 90.000 EUR ke dni 9. 6. 2007 /stále/ dluží), jde o pouhé potvrzení, že věřitel dlužníku poskytl půjčku (že žalobce v minulosti, konkrétně dne 29. 01 2006, žalované půjčil 90.000 EUR). Uvedla-li žalovaná v písemnosti, že jí půjčka byla žalobcem poskytnuta s připojením data, kdy k tomu došlo, aniž přitom projevila vůli uznat vůči žalobci svůj dluh z této půjčky, nemůže obstát názor, že došlo k platnému uznání práva, případně uznání dluhu. Nelze přisvědčit žalobci, že závěr odvolacího soudu, že jeho právo nebylo žalovanou uznáno, je vyjádřením přepjatého formalismu, který nastává v okamžiku, kdy soud aplikuje na daný případ právní předpisy sice formálně souladně s jejich textem, avšak odhlédne od reálných společenských vztahů , a že formalismus, kterého se odvolací soud dopustil, leží na výkladu slova uznat . Projev uznání práva, příp. dluhu, nemusí být vyjádřen toliko slovy, že dlužník dluh nebo právo vůči věřiteli uznává , z listiny však musí být seznatelné, že dlužník vyjadřuje svou vůli dluh nebo právo vůči věřiteli uznat, což lze docílit například rovněž slovním spojením potvrzuji, že dlužím . Nic takového však z posuzované listiny nevyplývá, neboť sdělení, že si subjekt v minulosti od věřitele peníze půjčil nelze ztotožňovat se sdělením, že subjekt nadále (ke dni podpisu listiny) věřiteli peníze dluží. Absenci projevu uznání není možné odstranit výkladem (§ 35 odst. 2 obč. zák.), jak v dovolání žalobce prosazuje. Soud nemůže výkladem písemně učiněný projev vůle doplňovat, resp. za použití výkladových pravidel dovozovat něco, co není v listině vůbec zaznamenáno slovy vyjádřeno (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2978/2010, ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 33 Cdo 2300/99, a ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 30/2002).
Lze uzavřít, že odvolací soud se při právním posouzení věci neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Žalobcem uplatněná námitka, že není občanem České republiky a je tedy nutné přihlédnout, že podle německého práva je potvrzení (které sepsala žalovaná) považováno za platné uznání práva a zakládalo by přetržení promlčecí lhůty, je obsoletní.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 27. října 2015

JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu