33 Cdo 4275/2016
Datum rozhodnutí: 14.12.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 241a odst. 1, 2 o. s. ř.



33 Cdo 4275/2016


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně Bohdalecká obchodní s. r. o. se sídlem Praha 7, Tusarova 1548/39, zastoupené JUDr. Monikou Linhartovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Široká 6, proti žalovanému městu Domažlice , zastoupenému JUDr. Tomášem Nevečeřalem, advokátem se sídlem Praha 2, Vinohradská 404/19, o zaplacení 4.149.762,42 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 6 C 120/2010, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 7. 2016, č. j. 18 Co 250/2016-505, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:


Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 11. 7. 2016, č. j. 18 Co 250/2016-505, potvrdil usnesení ze dne 26. 5. 2016, č. j. 6 C 120/2010-495, kterým Okresní soud v Domažlicích uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení (před soudy obou stupňů) částku 604.987 Kč do 15dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalovaného.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které není ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen o. s. ř. (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž ke splnění uvedené náležitosti dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či jeho části.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobkyně sice brojí proti správnosti právního závěru odvolacího soudu, že v dané věci nejsou dány důvody k aplikaci § 150 o. s. ř., a namítá, že odvolací soud měl přihlédnout k majetkovým, sociálním a dalším poměrům všech účastníků, dále k okolnostem, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, a k postoji účastníků v průběhu řízení, avšak ve vztahu k této otázce její podání postrádá obligatorní náležitost dovolání, a to vymezení předpokladů jeho přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř. (tj. uvedení údaje, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné). V této části je proto dovolání postiženo vadou, kterou žalobkyně včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranila; dovolací soud tak neměl možnost zabývat se přezkumem nastolené otázky.
Výtkou, že napadené rozhodnutí o nákladech řízení v rozporu s označenou judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu postrádá řádné odůvodnění, žalobkyně nevystihla jediný v úvahu přicházející dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle § 241a odst. 1 o. s. ř., nýbrž namítá vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Obdobného charakteru jsou i výhrady vůči postupu odvolacího soudu, který rozsudkem ze dne 13. 1. 2016, č. j. 18 Co 194/2015-451, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 13. 3. 2015, č. j. 6 C 120/2010-350, ve výroku o věci samé, avšak v nákladovém výroku jej zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení, ač měl podle přesvědčení žalobkyně rozhodnout též o nákladech řízení. Nejinak je tomu s argumentací, zpochybňující možnost soudu prvního stupně v novém rozhodnutí (poté, co jeho předchozí rozhodnutí bylo v nákladovém výroku zrušeno) rozhodnout též o nákladech odvolacího řízení, a s námitkou mířící proti postupu soudu prvního stupně, který předložil spis Nejvyššímu soudu s dovoláním proti rozhodnutí ve věci samé, aniž vyčkal, až bude rozhodnuto i o nákladech řízení.
Tyto uplatněné námitky týkající se výhradně vad řízení nejsou způsobilé samy o sobě založit přípustnost dovolání a dovolací soud by se jimi mohl zabývat až tehdy, pokud by bylo dovolání přípustné. Nejde totiž o otázky správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. (tj. o otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázky případné existence či neexistence vad řízení ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014).
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. prosince 2016


JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu