33 Cdo 4246/2008
Datum rozhodnutí: 27.10.2010
Dotčené předpisy: § 553 obč. zák., § 39 obč. zák.




33 Cdo 4246/2008

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně R. O. , zastoupené JUDr. Vlastou Němcovou, advokátkou se sídlem Blansko, Rožmitálova 5/7, proti žalované DAXTO s.r.o. v likvidaci se sídlem Brno, Čechyňská 25, zastoupené likvidátorem JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem Brno, Veveří 57, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 4 C 486/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. dubna 2008, č. j. 37 Co 74/2004-124, takto :

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1. dubna 2008, č. j. 37 Co 74/2004-124, a rozsudek Okresního soud v Blansku ze dne 10. prosince 2003, č. j. 4C 486/2001-75, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Blansku k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Žalobkyně se domáhala určení vlastnického práva k blíže specifikovaným nemovitostem s odůvodněním, že od kupní smlouvy, kterou předmětné nemovitosti prodala 1. kuřimské s. r. o. (která je následně prodala žalované), odstoupila, a navíc jde o absolutně neplatný právní úkon.
Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 10. prosince 2003, č. j. 4C 486/2001-75, zamítl žalobu o určení, že žalobkyně je vlastnicí nemovitostí zapsaných na LV č. 1964 pro k. ú. a obec B. jako stavba - objekt bydlení č. p. 1228 na pč. st. 1376 zastavěná plocha a pozemek p. č. 857/98 zahrada a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. dubna 2008, č. j. 37 Co 74/2004-124, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně uzavřela dne 21. 3. 2000 s M. K. smlouvu o půjčce částky 150.000,- Kč a stejného dne za účelem zajištění pohledávky z půjčky s ním jako kupujícím uzavřela kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k nemovitostem zapsaným na LV č. 1964 pro k. ú. a obec B. jako stavba - objekt bydlení č. p. 1228 na pč. st. 1376 zastavěná plocha a pozemek p. č. 857/98 zahrada (dále jen nemovitosti , resp. předmětné nemovitosti ) za kupní cenu 150.000,- Kč. Dohodli se, že když půjčku nevrátí, vloží kupující kupní smlouvu do katastru nemovitostí. Protože žalobkyně nebyla schopna půjčku splácet, uzavřela s 1. kuřimskou s. r. o., jejímž jednatelem byl M. K., dne 21. 8. 2000 smlouvu o půjčce 300.000,- Kč, z níž splnila závazek z půjčky předchozí. M. K. na to kupní smlouvu ze dne 21. 3. 2000 zničil a 1. kuřimská s. r. o. dne 21. 8. 2000 se žalobkyní uzavřela novou kupní smlouvu o převodu týchž nemovitostí za kupní cenu 300.000,- Kč, která měla sloužit pouze k zajištění závazku z druhé smlouvy o půjčce, jež měla být vrácena do dubna 2001. Smluvní strany se ústně dohodly, že po splacení půjčky budou předmětné nemovitosti převedeny zpět na žalobkyni. Právní účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí nastaly ke dni 21. 8. 2000 a 1. kuřimská s. r. o. nemovitosti následně prodala žalované, která je zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník. Žalobkyně od kupní smlouvy odstoupila s odůvodněním, že ji uzavřela v tísni, doručení odstoupení od kupní smlouvy 1. kuřimské s. r. o. neprokázala. Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že smluvní strany uzavřely dne 21. 8. 2000 v souladu s § 588 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v rozhodném znění (dále jen obč. zák. ) kupní smlouvu, která je platným právním úkonem. Kupující závazek z kupní smlouvy zaplatit kupní cenu splnil a ze samotné kupní smlouvy nevyplývá, že měla sloužit jako zástava. Odstoupení od kupní smlouvy nepovažoval soud prvního stupně za důvodné ani účinné. Druhá půjčka splacena nebyla, nemovitost proto nebyla (podle ústní dohody mezi účastníky) převedena zpět na žalobkyni.
I když odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně zjistil, že odstoupení od kupní smlouvy žalobkyně bylo jednateli 1. kuřimské s. r. o. M. K. řádně doručeno, ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že žalobkyně nemohla účinně odstoupit od kupní smlouvy ve smyslu § 49 obč. zák., neboť kupní smlouvu uzavírala s vědomím o její nevýhodnosti, nikoliv však v tísni. Nepřisvědčil ani právnímu názoru žalobkyně, že kupní smlouva je absolutně neplatná. Konstatoval, že její obsah nesvědčí o tom, že se jednalo o simulovaný právní úkon nebo propadnou zástavu. Jestliže z výpovědi svědka M. K. vyplynula možnost zpětného prodeje, bylo věcí obou smluvních stran, aby toto upravily ve smlouvě, včetně konkrétních podmínek.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení mimo jiné otázky, zda kupní smlouva ze dne 21. 8. 2000 je platným právním úkonem. I nadále má za to, že uvedená kupní smlouva je podle § 39 obč. zák. neplatným právním úkonem pro rozpor s dobrými mravy, neboť kupující evidentně zneužil její osobní a finanční tísně a v kupní smlouvě sjednal kupní cenu podstatně nižší, než byla obecná cena nemovitostí. Jednalo se tedy o tzv. lichevní smlouvu. V této souvislosti poukazuje na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1993/2001 a sp. zn. 30 Cdo 2804/2004, v nichž se Nejvyšší soud zabýval skutkově obdobnými případy. Připomíná, že neměla v úmyslu předmětné nemovitosti prodat a že kupující, jak vyplynulo z výpovědi svědka K., uzavřel kupní smlouvu nikoli s úmyslem trvalé koupě nemovitostí, nýbrž s cílem zajistit splnění závazku ze smlouvy o půjčce, stejně jako v případě první půjčky. Odvolací soud proto pochybil, jestliže nedovodil, že ujednání účastníků bylo propadnou zástavou, které je absolutně neplatné pro rozpor se zákonem. Z uvedených důvodů navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 30. 6. 2009 - dále jen o. s. ř. (srovnej článek II. bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.); Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) se proto dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno v pořadí první rozhodnutí soudu prvního stupně, se řídí § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolací soud je ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (až na výjimky zde uvedené v případě přípustného dovolání), mohou se předmětem dovolacího přezkumu stát jen ty právní otázky, na jejichž řešení je založeno rozhodnutí odvolacího soudu a jež byly dovoláním napadeny.
Žalobkyně k dovolacímu přezkumu nastolila posouzení otázky, zda kupní smlouva, kterou uzavřela dne 21. 8. 2000 s 1. kuřimskou s. r. o. za účelem zajištění pohledávky z půjčky, kterou jí téhož dne poskytla kupující, je platným právním úkonem. Odvolací soud shledal pro řešení této otázky dovolání přípustným, neboť odvolací soud ji posoudil v rozporu s hmotným právem, jak bude dále vysvětleno.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle § 588 obč. zák. z kupní smlouvy vznikne prodávajícímu povinnost předmět koupě kupujícímu odevzdat a kupujícímu povinnost předmět koupě převzít a zaplatit za něj prodávajícímu dohodnutou cenu.
Podle § 553 obč. zák. může být splnění závazku zajištěno převodem práva dlužníka ve prospěch věřitele (zajišťovací převod práva). Smlouva o zajišťovacím převodu práva musí být uzavřena písemně.
Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Otázkou, za jakých předpokladů lze platně sjednat zajišťovací převod vlastnického práva podle § 553 obč. zák., se zabýval velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky v rozsudku ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 45/2009. V něm vyslovil, že zajišťovací převod práva ve smyslu ustanovení § 553 odst. 1 obč. zák. nelze sjednat jako fiduciární převod práva (tedy tak, že řádným a včasným splněním zajišťované pohledávky se neobnoví vlastnické právo dlužníka k věci a ten bude mít k dispozici pouze právo dožadovat se zpětného převodu vlastnictví, které není právem věcným a pro třetí osoby rozpoznatelným). Smlouva o zajišťovacím převodu práva, která neobsahuje ujednání o tom, jak se smluvní strany vypořádají v případě, že dlužník zajištěnou pohledávku věřiteli řádně a včas neuhradí, je absolutně neplatná. Totéž pak platí, obsahuje-li uvedená smlouva v dotčeném směru pouze ujednání, podle kterého se věřitel při prodlení dlužníka s úhradou zajištěné pohledávky bez dalšího (nebo na základě jednostranného úkonu věřitele) stane trvalým vlastníkem převedeného majetku při současném zániku zajištěné pohledávky. Zajišťovací převod vlastnického práva lze sjednat formou kupní smlouvy, ve které bude splatnost dohodnuté kupní ceny vázána k okamžiku splatnosti zajišťované pohledávky, s tím, že bude-li zajištěná pohledávka včas a řádně splněna (čímž se obnoví vlastnické právo dlužníka), zanikne věřiteli povinnost k úhradě kupní ceny, a s tím, že nedojde-li k řádné a včasné úhradě zajištěné pohledávky, započte se kupní cena na zajišťovanou pohledávku. Věřitel by se v takovém případě měl smluvně pojistit proti tomu, aby v důsledku účelového chování dlužníka (spočívajícího v tom, že dlužník ke dni splatnosti neuhradí jen minimální část zajištěné pohledávky) nebyl nucen vracet jako důsledek dlužníkova prodlení podstatnou část kupní ceny. Zajišťovací převod práva lze sjednat také formou ujednání, podle kterého bude věřitel oprávněn majetek zpeněžit dohodnutým způsobem a vrátit dlužníku přebytek zpeněžení (tzv. hyperochu). Takové ujednání (jež předpokládá, že až do zpeněžení zajištění bude dlužník v prodlení s plněním zajištěné pohledávky), se neobejde bez dohody o tom, jaký vliv na vlastnické právo věřitele k takovému majetku bude mít byť pozdní uspokojení pohledávky dlužníkem z jiných zdrojů a na jaký účel mají být v této době použity užitky vzešlé ze zajištění.
V posuzovaném případě bylo v řízení zjištěno, že žalobkyně uzavřela s 1. kuřimskou s. r. o. dne 21. 8. 2000 smlouvu o půjčce 300.000,- Kč a v souvislosti s ní téhož dne kupní smlouvu o převodu vlastnického práva k nemovitostem za kupní cenu rovnající se půjčenému finančnímu obnosu, který jí 1. kuřimská s. r. o. poskytla. Jak vyplynulo z výpovědi samotného jednatele kupující společnosti M. K. (a zároveň věřitele z půjčky), kupní smlouvu uzavíral s úmyslem nemovitost vlastnit na dobu nezbytně nutnou, než žalobkyně splní svůj závazek a že žalobkyni jednoznačně řekl, že poté, co zaplatí půjčku, ji (nemovitost) okamžitě na ni převede. Přes tato najevo vyšlá zjištění odvolací soud dospěl k závěru, že kupní smlouva je platným právním úkonem, který ovšem dovolací soud nesdílí. Ačkoli uzavření kupní smlouvy samo o sobě zákonu neodporuje, situaci je nutno posoudit v kontextu ostatních smluvních ujednání souběžně uzavřených. Jestliže podle vůle smluvních stran účelem převodu vlastnického práva žalobkyně k nemovitostem na věřitele ze smlouvy o půjčce bylo zajištění pohledávky ze smlouvy o půjčce s tím, že po splacení půjčky kupující převede vlastnické právo k nemovitostem zpět na žalobkyni, nejedná se o kupní smlouvu ve smyslu § 588 obč. zák., nýbrž o ujednání odpovídající zajišťovacímu převodu vlastnického práva, postrádající obligatorní písemnou formu vyžadovanou § 553 obč. zák.; navíc jde o ujednání, které bylo sjednáno jako fiduciární převod práva a které neobsahuje dohodu o tom, jak se smluvní strany vypořádají v případě, že žalobkyně zajištěnou pohledávku z půjčky věřiteli řádně a včas neuhradí. Kupní smlouva je z těchto důvodů právním úkonem absolutně neplatným ve smyslu § 39 obč. zák.
Jelikož se žalobkyni podařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, dovolací soud je zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Dalšími dovolacími námitkami žalobkyně již bylo nadbytečné se zabývat.
Soud prvního stupně (případně soud odvolací) je vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 243d odst. 1 věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V další fázi řízení se neopomene zabývat otázkou existence naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení (§ 80 písm. c/ o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci bude rozhodnuto o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 27. října 2010
JUDr. Blanka M o u d r á, v. r.
předsedkyně senátu