33 Cdo 4221/2013
Datum rozhodnutí: 27.05.2014
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 560 obč. zák. ve znění do 31.12.2013



33 Cdo 4221/2013


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce J. M., zastoupeného JUDr. Petrem Veselým, advokátem se sídlem Praha 8, Za Poříčskou bránou 365/21, proti žalovanému Přerovskému volejbalovému klubu, občanskému sdružení se sídlem Přerov, Dr. Petřivalského 5841, identifikační číslo: 26550466, zastoupenému JUDr. Zdeňkem Novákem, advokátem se sídlem Přerov, Čechova 1184/2, o zaplacení 26.000,- EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 9 EC 84/2012, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. srpna 2013, č. j. 56 Co 336/2013-101, takto:

Dovolání se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 2. dubna 2013, č. j. 9 EC 84/2012-87, zamítl žalobu o zaplacení 26.000,- EUR s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 12. srpna 2013, č. j. 56 Co 336/2013-101, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný napadl usnesení odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že otázku, zda závazkový vztah účastníků, založený smlouvou o spolupráci při výkonu sportovní činnosti, má synallagmatickou povahu, dovolací soud dosud nevyřešil; na daný případ se nevztahují závěry, k nimž dovolací soud dospěl v rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 848/2006, neboť spočívají na odlišné skutkové podstatě. Ta tkví v rozdílné formulaci povinností smluvních stran. Zatímco v textu smlouvy posuzované v rozhodnutí zmiňovaném odvolacím soudem nebyla sjednána vzájemná podmíněnost plnění, v daném případě bylo v článku V. smlouvy dohodnuto, že žalobci náleží odměna za plnění povinností podle čl. II., III. a IX. Žalovaný je přesvědčen, že účastníci ve smlouvě projevili vůli podmínit jeho povinnost platit žalobci odměnu tím, že žalobce bude pro něho plnit sjednané smluvní povinnosti.
Žalobce se ztotožňuje se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu. Upozorňuje, že plnění smluvních stran bylo sjednáno k jinému okamžiku a že odměna mu byla vyplácena i v době, kdy trenérskou činnost nevykonával (dovolená, letní přestávka). Dovolání nepovažuje za přípustné, neboť právní otázku, na níž závisí napadené rozhodnutí, dovolací soud již vyřešil v rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 848/2006 a odvolací soud se od této judikatury neodchýlil.
Dovolání není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen o. s. ř. (srov. čl. II bod 1., 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), neboť napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Žalovaný - jako otázku dosud dovolacím soudem nevyřešenou - označil otázku, zda závazky obou smluvních stran, založené smlouvou o spolupráci při výkonu sportovní činnosti, jsou ve vzájemném vztahu mezi nimi synallagmatické povahy.
Dovolací soud opakovaně podal výklad § 560 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen obč. zák. (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb.), podle něhož mají-li si ze smlouvy plnit účastníci navzájem, může se domáhat splnění závazku jen ten, kdo sám splnil svůj závazek dříve anebo je připraven jej splnit. I ten, kdo je povinen plnit předem, může své plnění odepřít až do té doby, kdy bude poskytnuto nebo zabezpečeno plnění vzájemné, je-li plnění druhého účastníka ohroženo skutečnostmi, které nastaly u druhého účastníka a které mu nebyly známy, když smlouvu uzavřel. Ustáleně ve svých rozhodnutích judikuje, že ustanovení § 560 obč. zák. je výjimkou ze zásady, že každý je povinen splnit svůj závazek v době stanovené ve smlouvě a vztahuje se na dvoustranné závazky, v nichž mají smluvní strany vzájemná práva a povinnosti. Tomu odpovídá jejich postavení, kdy každá z nich je zároveň v postavení dlužníka i věřitele, neboť má vůči druhé straně povinnost něco plnit a naopak má právo jiné plnění požadovat. Za synallagmatické jsou přitom označovány jen ty dvoustranně zavazující závazkové právní vztahy, v nichž plnění obou stran je na sebe vzájemně vázáno (povinnost plnit je podmíněna současným protiplněním). Jde tedy nejen o vzájemnost práv a povinností, ale i o vzájemnou podmíněnost plnění (např. z kupní smlouvy je kupující zavázán zaplatit cenu koupeného zboží oproti jeho převzetí a prodávající je zavázán předat mu předmět koupě oproti zaplacení kupní ceny). Ne všechny dvoustranné závazky jsou tudíž zároveň závazky synallagmatickými (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2406/98, odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2169/99, uveřejněného pod č. 19 v sešitě č. 2 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, a ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1164/2000, uveřejněného pod C 951 ve svazku 13 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, zmiňované rozhodnutí ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 33 Odo 848/2006, dále rozhodnutí ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo 1401/2010, a ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 858/2011). Shodné právní názory zastává i odborná komentářová literatura (srovnej Švestka, J ., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. § 460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck 2009, 2009, str. 1647 a násl.).
V posuzovaném případě z ujednání obsaženého ve smlouvě o spolupráci při výkonu sportovní činnosti ze dne 7. 7. 2008 vyplývá, že závazek žalobce a žalovaného byl dohodnut k jinému časovému okamžiku; žalobce byl povinen po dobu, na kterou byla smlouva sjednána (tj. od 1. 8. 2008 do 31. 5. 2010) plnit své povinnosti stanovené v čl. II., popř. v čl. III. smlouvy (organizovat tréninkový proces, vést družstvo při utkání, podřídit se režimu vyplývajícímu z účasti družstva v soutěžích) a žalovaný byl povinen platit žalobci základní měsíční odměnu ve výši 2.000,- EUR, která byla splatná vždy 15. dne následujícího měsíce, a mimořádnou odměnu (čl. V. a příloha č. 1 smlouvy). Z čl. V. smlouvy se nepodává, že splnění závazku žalovaným platit žalobci měsíční odměnu je podmíněno závazkem žalobce plnit každý měsíc své povinnosti podle čl. II. smlouvy. Protože vzájemná podmíněnost plnění stran smlouvy nevyplývá z obsahu smlouvy ani ze zákona (§ 51 obč. zák.), odvolací soud se svým právním závěrem, že vzájemný vztah účastníků založený smlouvou není vztahem synallagmatickým, neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu (o případ podle § 560 věty druhé obč. zák. zde nemůže jít, jelikož žalovaný je povinen platit odměnu žalobci až následně a nikoliv předem).
Navíc argumentuje-li žalovaný nesprávným právním posouzením věci, jeho námitky nevystihují jediný přípustný dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Směřují totiž proti skutkovým zjištěním odvolacího. Oproti odvolacímu soudu prosazuje, že účastníci ve smlouvě projevili vůli vzájemně si podmínit své povinnosti k plnění. Dovolací soud konstantně judikuje, že zjišťuje-li soud z obsahu právního úkonu, a to i pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák., k čemu směřovala vůle účastníka, dospívá ke skutkovým zjištěním (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 3/2002 pod č. 46, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3256/2012). O aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (tedy o právní posouzení) jde teprve tehdy, dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu. Učinil-li odvolací soud závěr, že povinnost žalovaného platit žalobci odměnu nebyla podmíněna splněním povinností ze strany žalobce, dospíval ke skutkovým zjištěním. Vzhledem k tomu, že podstatou úvahy o správnosti právního posouzení věci je prověření, zda zjištěný skutkový stav dovoloval učinit příslušný právní závěr, pak je evidentní, že žalovaným užitá argumentace dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci nevystihuje (zpochybněním právního posouzení věci není, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud).
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. května 2014


JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu