33 Cdo 4195/2011
Datum rozhodnutí: 22.05.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 237 odst. 3 o. s. ř., § 133 o. s. ř., § 558 obč. zák., § 544 obč. zák., § 39 obč. zák., § 3 odst. 1 obč. zák.




33 Cdo 4195/2011


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně EURO ÚSTÍ s. r. o. se sídlem Děčín I, U Plovárny 36/6, identifikační číslo: 250 30 434, zastoupené Mgr. Dušanem Zachem, advokátem se sídlem Praha 4, Na Zámecké 457/5, proti žalovanému J. V. , zastoupenému JUDr. Jaroslavem Doudou, advokátem se sídlem Pelhřimov, Tylova 242, o zaplacení 270.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 13 C 87/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích-pobočky v Táboře ze dne 31. března 2011, č. j. 15 Co 98/2011-82, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Pelhřimově rozsudkem ze dne 27. října 2010, č. j. 13 C 87/2010-54, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 494.394,80 Kč s blíže specifikovanými úroky z prodlení, řízení o zaplacení částky 14.000,- Kč zastavil a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
Krajský soud v Českých Budějovicích-pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 31. března 2011, č. j. 15 Co 98/2011-82, rozsudek soudu prvního stupně v části ukládající žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 306.581,65 Kč potvrdil (výrok I.), v části, jíž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 17.000,- Kč, jej zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků před soudy obou stupňů a o nákladech řízení státu (výroky IV. a V.).
Proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 270.000,- Kč, podal žalovaný dovolání, které není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 - dále jen o. s. ř. (srovnej článek II bod 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb.), a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť hodnocením v dovolání obsažené argumentace nelze dospět k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Žalovaný spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí s otázkou vzniku práva žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty, jíž měl odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) posoudit nesprávně. Konkrétně prosazuje názor, že i když písemně uznal dluh z dohody o smluvní pokutě, žalobkyni nevzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty, jestliže neprokázala, že účastníci ji sjednali písemně. Závěr odvolacího soudu, podle něhož uznání dluhu z dohody o smluvní pokutě co do důvodu a výše s příslibem jeho úhrady zakládá fikci existence tohoto dluhu (§ 558 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů - dále jen obč. zák. ), je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Ta je ustálena v názoru, že podstatou uznání dluhu (coby zajišťovacího institutu) podle § 558 obč. zák. je založení právní domněnky existence dluhu v době jeho uznání. Tím se ve sporu posiluje procesní pozice věřitele (v daném případě žalobkyně), neboť v něm nemusí dokazovat vznik dluhu, ani jeho trvání v době, kdy k uznání došlo. Je naopak na dlužníkovi (tady žalovaném), který namítá, že dluh nevznikl (popř. že byl splněn či zanikl jinak, nebo že byl převeden na jiného), aby to prokázal. Případná neexistence uznaného dluhu (závazku) přitom nečiní právní úkon uznání dluhu (závazku) neplatným (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 32 Odo 453/2004, ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 29 Odo 341/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo sešitu 7, ročník 2002, pod č. 127, ze dne 21. 6. 2005, sp. zn. 32 Odo 1323/2004, a ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 33 Odo 362/2005). Otázku rozložení důkazního břemene odvolací soud vyhodnotil v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1031/96, a ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 988/2004) i s tím, jak je tato otázka pojímána v komentářové literatuře (srovnej Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 920 s.). Jestliže žalovaný, který dne 8. 2. 2010 písemně uznal, že žalobkyni dluží 180.000,- Kč ze smlouvy uzavřené dne 8. 10. 2007, podle níž mu žalobkyně tuto částku bezúročně půjčila do 8. 12. 2007, a dále smluvní pokutu ve výši 10.000,- Kč za každý započatý měsíc prodlení s vrácením půjčky, kterou si současně sjednali, a jestliže se zavázal tento dluh uhradit, vznikla tím vyvratitelná právní domněnka existence (mimo jiné) dluhu z ujednání o smluvní pokutě v době jeho uznání a na žalovaného přešlo důkazní břemeno, aby prokázal své tvrzení, že smluvní pokuta nebyla sjednána písemně (a že tudíž dluh platně nevznikl). Ačkoli odvolací soud v tomto smyslu žalovaného poučil (§ 213b odst. 1 o. s. ř.), žádné důkazy k prokázání svého tvrzení nenavrhl. Jeho dovolací argumentace, že bylo na žalobkyni, aby prokázala, že smluvní pokuta byla sjednána písemně, je z výše vyložených důvodů nepřípadná.
Opodstatněnou není ani námitka proti závěru, že ujednání o smluvní pokutě je platným právním úkonem z hlediska její přiměřenosti (§ 39 a § 3 odst. 1 obč. zák.). Odvolacím soudem zpochybňovaný právní závěr je v souladu s dlouhodobě ustálenou rozhodovací praxí. Nejvyšší soud se k otázce přiměřenosti smluvní pokuty vyjádřil v řadě svých rozhodnutí (srovnej např. rozhodnutí ze dne 26. 1. 1999, sp. zn. 29 Cdo 2495/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6/2000, ze dne 26. 7. 2000, sp. zn. 30 Cdo 2247/99, ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003, ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 33 Odo 810/2006, ze dne 23. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1385/2004, ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 33 Cdo 5364/2007, či ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3368/2008). V nich dovodil, že pro posouzení, zda je právní úkon v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. nestanoví zákon, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tak závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Jde-li o smluvní pokutu, zákon výslovně neupravuje omezení při jednání stran o její výši; byla-li však sjednána smluvní pokuta nepřiměřená, je namístě vyhodnotit takové ujednání jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Přiměřenost smluvní pokuty má být zvažována zejména s ohledem na její účel, okolnosti, za nichž byla sjednána, charakter, příp. hodnotu zajištěného závazku, vzájemný poměr hodnoty hlavního závazku a smluvní pokuty apod. Při posuzování platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska souladu s dobrými mravy je sice výše smluvní pokuty jedním z rozhodujících hledisek, avšak na nepřiměřenost nelze usuzovat z celkové výše smluvní pokuty, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou "denní sazbu smluvní pokuty. Opačný závěr je totiž nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by dlužník své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty) a znamenal by zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuta plnit. Odvolacímu soudu je třeba přisvědčit, že smluvní pokuta sjednaná ve výši 10.000,- Kč za každý započatý měsíc prodlení s vrácením půjčky je s ohledem ke všem specifickým okolnostem případu přiměřená a ujednání o smluvní pokutě proto není neplatné podle § 39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy. Nelze přehlédnout, že účastníci, ač jim to § 658 odst. 1 obč. zák. umožňoval, nesjednali žádný úrok z půjčené částky (tj. úplatu za půjčení peněz), že žalobkyně poskytla žalovanému půjčku na krátkou dobu při znalosti jeho finančních potíží, a že tedy měla zájem smluvní pokutou motivovat žalovaného ke splnění jeho závazku. Splnění povinnosti žalovaného zajištěné smluvní pokutou včas, případně v rozumné (přiměřené) lhůtě po sjednaném termínu splatnosti, by přitom samo o sobě k závěru o nepřiměřenosti dohodnuté měsíční sazby smluvní pokuty nevedlo. Jestliže požadovaná částka smluvní pokuty překročila částku, kterou žalobkyně žalovanému půjčila, je to důsledek dlouhodobého prodlení spojeného s navyšováním sazby pokuty, čemuž mohl žalovaný zabránit, pokud by přistoupil ke splnění své povinnosti jako odpovědný subjekt práva. Přestože se zavázal vrátit žalobkyni dluh jednorázově do prosince 2007, žalobkyně byla nucena se žalobou podanou v březnu 2010 domáhat úhrady tohoto dluhu a žalovaný v průběhu řízení připustil, že žalobkyni z titulu půjčky dluží 166.000,- Kč. Ostatně Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutích dovodil, že i smluvní pokutu sjednanou ve formě úroku převyšujícího i několikanásobně 100 % zajištěné pohledávky ročně lze považovat za přiměřenou, a proto i v souladu s dobrými mravy (srovnej např. rozhodnutí ze dne 26. 7. 2000, sp. zn. 30 Cdo 2247/99, ze dne 9. 8. 2001, sp. zn. 33 Odo 204/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 675, ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003, uveřejněné v Souboru pod č. C 2801, ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 33 Odo 810/2006, a ze dne 26. 1. 1999, sp. zn. 29 Cdo 2495/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6/2000). Tvrzení žalovaného, že žalobkyně - v rozporu s dobrými mravy - sjednala dvouměsíční lhůtu splatnosti s úmyslem získat od něho smluvní pokutu, neboť jí muselo být známo, že vrácení půjčky v tak krátké době je pro něho obtížně splnitelné, nebylo prokázáno; při posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je pro dovolací soud závazný skutkový stav, z něhož odvolací soud při rozhodování věci vycházel.
Neúspěšnou shledal dovolací soud námitku žalovaného, že v posuzovaném případě nebyla splněna zákonná podmínka vzniku povinnosti zaplatit smluvní pokutu ve smyslu § 545 odst. 3 obč. zák., neboť porušení zajištěné povinnosti nezavinil. Z obsahového vylíčení dovolací námitky totiž vyplývá, že její podstatu tvoří pouze výtka týkající se nesprávně zjištěného skutkového stavu věci. Na základě vlastní verze skutku, že se marně snažil zjistit způsob splácení půjčky , žalovaný prosazuje závěr, že porušení závazku ze smlouvy o půjčce nezavinil a že mu tudíž povinnost zaplatit smluvní pokutu nevznikla. Jelikož výtka nesprávnosti právního posouzení věci se v tomto ohledu odvíjí výlučně od odlišných skutkových zjištění, uplatnil žalovaný ve skutečnosti dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Ten však nelze v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. použít, neboť neslouží k řešení právních otázek, nýbrž k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Protože dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolací soud je odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalobkyně v tomto stadiu řízení nevynaložila žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla právo vůči žalovanému.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 22. května 2013

JUDr. Blanka M o u d r á
předsedkyně senátu