33 Cdo 4183/2014
Datum rozhodnutí: 27.11.2014
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013



33 Cdo 4183/2014


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Ivanou Zlatohlávkovou ve věci žalobců a) A. K. , a b) V. V. , zastoupených JUDr. Juditou Jakubčíkovou, advokátkou se sídlem v Klatovech, Krameriova 139, proti žalovaným 1) J. K. , zastoupenému JUDr. Rostislavem Netrvalem, Ph.D., advokátem se sídlem v Klatovech, Zlatnická 78/I, a 2) Reality Investice Vaněk, s. r. o. se sídlem v Plzni, Tylova 25, (identifikační číslo osoby 263 80 609), zastoupené Mgr. Filipem Maříkem, advokátem se sídlem v Plzni, Mikulášská 455/9, o zaplacení částek 1.000.000,- Kč s příslušenstvím a 450.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 6 C 186/2010, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. února 2014, č. j. 18 Co 33/2014-294, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně A. K. je povinna zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalovanému J. K. 15.246,- Kč k rukám JUDr. Rostislava Netrvala, Ph. D., advokáta a žalované Reality Investice Vaněk, s. r. o. 15.246,- Kč k rukám Mgr. Filipa Maříka, advokáta, vše do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Žalobce V. V. je povinen zaplatit žalovanému J. K. na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.584,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Rostislava Netrvala, Ph. D., advokáta.

O d ů v o d n ě n í:
Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 11. října 2013, č. j. 6 C 186/2010-252, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalovaných domáhala zaplacení 1.000.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a jíž žalobce po žalované požadoval zaplacení 450.000,- Kč s příslušenstvím (výrok II.). Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 17. února 2014, č. j. 18 Co 33/2014-294, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. a v části výroku III., jíž soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným; část výroku III., jíž soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou a mezi žalobcem a žalovaným změnil tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 88.409,- Kč do 3 měsíců od právní moci rozsudku k rukám jejího zástupce a žalobci uložil povinnost v téže lhůtě zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 151.088,- Kč k rukám jeho zástupce. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/13 Sb., dále jen o. s. ř. ), přípustné.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl. Namítá, že v dovolání není řádně specifikováno, v čem žalobci spatřují splnění předpokladů přípustnosti. Nadále zastává názor, že žalobce není k vymáhání částky 450.000,- Kč legitimován, neboť tato částka byla inkasována za převod členských práv J. V. (sourozence žalobců), který s převedením kupní ceny na bankovní účet žalovaného výslovně souhlasil. Podle názoru žalovaného se žalobci v dovolání pouze snaží prosadit vlastní skutkovou verzi, své argumenty však právně nekategorizují.
Rovněž žalovaná v prvé řadě namítá, že v dovolání není řádně vymezen předpoklad přípustnosti. Se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu se zcela ztotožňuje, přičemž zdůrazňuje, že převod členských práv a povinností pouze zprostředkovávala a s utrženými penězi naložila podle pokynů žalobkyně. Žalobkyně i J. V. byli srozuměni s tím, že finanční částky získané za převod členských práv budou převedeny na bankovní účet žalovaného a bude z nich uhrazena část kupní ceny domu v J. n. Ú. Žalobci i žalovaný jednali při převodu členských práv ve shodě, s cílem získat dům v J. n. Ú., který byl určen ke společnému bydlení rodiny. Žalovaná navrhla, aby dovolání žalobců bylo odmítnuto, popř. jako nedůvodné zamítnuto.
Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř., v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil o ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014).
Dovolání žalobců shora uvedený postulát nesplňuje. Žalobci odůvodnili přípustnost dovolání tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky jak hmotného tak i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, ale také, že dovolacím soudem má být vyřešená otázka (zejména zda měly oba soudy zcela ignorovat znalecké posudky a další důkazy, které byly ve věci provedeny a navrženy a co tedy představuje list č. 17 spisu, kterou podepsal žalovaná jako příjem od žalobců celkem ve výši 1,450.000,- Kč a kam se tato částka poděla a na základě čeho . Nekonkretizují (a z obsahu spisu se rovněž nepodává), jakou otázku hmotného nebo procesního práva mají na mysli, resp. v čem se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ani jaká konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu nebyla odvolacím soudem respektována. Nejde tedy o řádné vymezení přípustnosti dovolání v režimu § 237 o. s. ř. Dovolání je tak zatíženo kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit.
Nadto se sluší uvést, že žalobci v dovolání ani neuplatnili jediný způsobilý dovolací důvod, jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Dovolacími námitkami totiž odvolacímu soudu primárně vytýkají, že při rozhodování vycházel z nesprávných, popř. neúplných skutkových zjištění (neprovedl důkazy jimi předloženými znaleckými posudky a nepřihlédl k listině potvrzující, že žalovaný od nich převzal celkem 1.450.000,- Kč, resp. nesprávně vyhodnotil obsah této listiny). V dovolání žalobci obsáhle popisují vlastní verzi skutkového děje a vytýkají odvolacímu soudu, že nevzal v úvahu podstatné okolnosti, za nichž žalovaný finanční částku 1.450.000,- Kč získal. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a o. s. ř. však není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud, a nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě odůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný žádný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 27. listopadu 2014
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu