33 Cdo 4160/2007
Datum rozhodnutí: 22.04.2010
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.





33 Cdo 4160/2007




U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně
EFEKT,
spol. s r.o. se sídlem v Brně, Máchova 2, zastoupené JUDr. Dušanem Divišem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo náměstí 737, proti žalovaným 1)
Prof. Dr. P. B.
, a 2)
Ing. J. B.,
zastoupeným JUDr. Petrem Makovcem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Zámecké 11, o zaplacení 204.609,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 41 C 32/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. března 2007, č. j. 20 Co 441/2006-135, takto:


I. Dovolání se
odmítá.

II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 10.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesením k rukám JUDr. Dušana Diviše, advokáta se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo náměstí 737.


O d ů v o d n ě n í :


Dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. března 2007, č. j. 20 Co 441/2006-135, kterým byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 4. listopadu 2005, č. j. 41 C 32/2003-72, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř).


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který míří proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno (srovnej znění § 241a odst. 3 o. s. ř.); při úvahách o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. musí proto dovolací soud vycházet ze skutkového stavu, na němž spočívá právní posouzení věci odvolacím soudem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2002, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 130/2006, a ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III ÚS 1970/07).



Bez významu je tudíž dovolací námitka, že odvolací soud (stejně jako před ním i soud prvního stupně) nesprávně uzavřel, že žalobkyně vytkla vady domu čp. 1301 v B. oběma žalovaným (tj. prodávajícím), resp. že druhý žalovaný byl prvým žalovaným zmocněn ke všem úkonům týkajícím se této společné nemovitosti, tedy i pro vytýkací řízení, uplatnění vad (pro jednání související s uplatněním odpovědnosti za vady prodané věci). Oproti tomu prosazují názor, že prvý žalovaný zmocnil druhého žalovaného toliko k úkonům spojeným s uzavřením kupní smlouvy, jíž byl dům čp. 1301 v Brně žalobkyni prodán. Zmíněnou námitkou žalovaní ve skutečnosti nebrojí proti právnímu posouzení věci (tj. nevytýkají, že soudy použily jiný právní předpis, než který měly použít, nebo sice aplikovaly správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložily, popřípadě ze správných skutkových zjištění vyvodily nesprávné právní závěry), nýbrž zpochybňují skutková zjištění, která byla významná pro právní posouzení věci, konkrétně pro posouzení odpovědnosti žalovaných za vady prodané věci (věcné pasivní legitimace v daném sporu). Ze stejných důvodů je nevýznamná rovněž výhrada dovolatelů k výši přiznané slevy prodané věci (domu čp. 1301 v Brně), kdy žalovaní prosazují názor, že sleva měla činit pouze pár tisíc korun a že soud při posouzení výše slevy nesprávně vycházel z rozpočtu ing. B., přestože nemá žádnou vypovídací hodnotu .


Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka žalovaných, že odvolací soud porušil rovnost obou účastnických stran, důkazní povinnost žalobce a právo na spravedlivý proces , nebo výtka, že se jim nedostalo poučení dle § 119a o. s. ř. . Obě tyto výhrady lze podřadit pouze pod dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. a/ o. s .ř., jímž lze vytýkat, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takový dovolací důvod ovšem může být úspěšně použit pouze v případě, že je dovolání přípustné, tedy že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Vady řízení samy o sobě, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nemohou založit, nejsou-li bezprostředním důsledkem řešení právních otázek procesní povahy, na nichž by napadené rozhodnutí spočívalo (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004, ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06 či ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07). Tak tomu v posuzované věci není. Navíc z obsahu spisu (z protokolu o jednání soudu prvního stupně ze dne 2. 11. 2005) jasně vyplývá, že účastníkům bylo dáno poučení podle § 119a o. s. ř. a že v reakci na toto poučení zástupci obou účastnických stran shodně uvedli, že nemají další návrhy na doplnění dokazování a že nové skutečnosti neoznačují . Čím mělo dojít k porušení rovnosti účastnických stran, příp. práva na spravedlivý proces, žalovaní v dovolání nespecifikují.


Protože dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolací soud je aniž se mohl věcí dále zabývat podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaným, jejichž dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni náklady, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 10.000,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 bod 5., § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1 a § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 2.060,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).


Proti tomuto usnesení
není
opravný prostředek přípustný.


Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).


V Brně dne 22. dubna 2010


JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.

předsedkyně senátu