33 Cdo 4147/2014
Datum rozhodnutí: 22.01.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 241a o. s. ř. ve znění do 31.12.2013



33 Cdo 4147/2014


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Brněnských papíren, státního podniku - v likvidaci , se sídlem v Praze 4 - Záběhlicích, U mlýna 1755/5, identifikační číslo 000 12 343, zastoupeného JUDr. Milanem Golasem, advokátem se sídlem v Brně, Dvořákova 588/13, proti žalované GREXIM s. r. o. , se sídlem ve Stěbořicích 151, identifikační číslo 258 44 237, zastoupené JUDr. Miroslavem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 1005/23b, o zaplacení 1.328.543,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 125 C 155/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. května 2014, č. j. 8 Co 303/2014-204, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení 1.677.808,80 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o postoupení pohledávek. Uvedl, že žalované postoupil své pohledávky za obchodní společností SURPACK - VL, a. s. a žalovaná se zavázala tyto pohledávky vymáhat s tím, že v případě vymožení mu vznikne nárok na zaplacení úplaty za postoupenou pohledávku ve výši 60 procent vymožené částky a nárok na zaplacení přisouzených a vymožených nákladů řízení. Přestože žalovaná vymohla určitou částku, žalobci nic nezaplatila.
Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 11. července 2013, č. j. 125 C 155/2010-136, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 10. prosince 2013, č. j. 125 C 155/2010-165, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 1.328.543,10 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky od 1. 8. 2007 do zaplacení ve výši, která odpovídá v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení v procentech součtu čísla 7 a repo sazby vyhlášené ve Věstníku České národní banky ve výši platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku; v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení úroků z prodlení z částky 349.265,70 od 1. 8. 2007 do zaplacení, řízení zastavil a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. května 2014, č. j. 8 Co 303/2014-204, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, jíž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 1.328.543,10 Kč; ve výroku o zákonném úroku z prodlení z této částky jej změnil tak, že se žaloba v této části zamítá. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/13 Sb., dále jen o. s. ř. ), přípustné, neboť napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejedná se ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Podle 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaná v dovolání tento jediný způsobilý dovolací důvod neuplatnila, neboť její dovolací námitky ve skutečnosti nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž odvolacímu soudu je vytýkáno, že při posouzení oprávněnosti žaloby nepřihlédl k relevantnímu skutkovému zjištění (konkrétně, že žalobce jí neposkytl součinnost potřebnou pro uvolnění financí z bankovního účtu). Jinak řečeno, podstatou úvahy o správnosti právního posouzení věci je prověření, zda zjištěný skutkový stav dovoloval učinit právní závěr, že žalobce má právo na zaplacení 1.328.543,10 Kč z titulu smlouvy z 28. 5. 2002 označené jako smlouva o postoupení pohledávek. Dovolatelka přitom pomíjí, že není zpochybněním právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud. Nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). Nadto se sluší připomenout, že jedinou, zákonem předvídanou sankcí v případě prodlení věřitele [vyjma povinností věřitele a práv dlužníka předvídaných ustanoveními § 522 a 568 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., dále jen obč. zák. )], je zánik povinnosti dlužníka hradit za dobu věřitelova prodlení úroky z prodlení, případně poplatek z prodlení (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 337/2012), neboť dlužník se v takové situaci neocitne v prodlení (§ 520 obč. zák.). Neposkytnutí součinnosti žalobce potřebné pro uvolnění finančních částek ze společného bankovního účtu účastníků nemohlo mít za následek zánik hlavního závazku žalované, nýbrž pouze zánik její povinnosti hradit za toto období (tj. za dobu od 19. 1. 2009, kdy přestaly být aktuální podpisové vzory žalobce k předmětnému účtu, do odstranění této překážky) zákonný úrok z prodlení; na následcích jejího prodlení za dobu před počátkem prodlení věřitele se přitom nic nemění. Namítá-li žalovaná v dovolání, že žalobou uplatněný požadavek je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., pomíjí, že odvolací soud ani soud prvního stupně zjištěný skutkový stav korektivem dobrých mravů nepoměřovaly především proto, že žalovaná netvrdila (a v řízení nevyšly najevo) skutečnosti, z nichž by bylo možno dovozovat, že jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srovnej např. rozsudek ze dne 27. 5. 1998, sp. zn. 26 Cdo 829/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 21, ročník 1998, pod č. 152, nebo usnesení ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. 33 Cdo 581/2008) dovodila, že právní posouzení věci odvolacím soudem není nesprávné, jestliže tento soud neposoudil uplatněný nárok z hlediska § 3 odst. 1 obč. zák. za situace, kdy účastník netvrdil tomu odpovídající skutečnosti a tyto ani jinak nevyšly v řízení najevo. Nadto by v dané věci stěží bylo možné přijmout závěr, že skutečnost, že žalobce od roku 2009 zabraňoval žalované v dispozici s účtem, na němž se nacházely prostředky k vyplacení jeho pohledávky, zakládá rozpor výkonu práva s dobrými mravy za situace, kdy cena postoupené pohledávky měla být uhrazena nejpozději k 1. 8. 2007.
Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. ledna 2015

JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu