33 Cdo 4132/2015
Datum rozhodnutí: 17.12.2015
Dotčené předpisy: čl. 7 odst. 1 předpisu č. 216/1994Sb. ve znění do 30.06.2009




33 Cdo 4132/2015

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně A. P. , zastoupené JUDr. Markem Neustupným, advokátem se sídlem v Mariánských Lázních, U Mlékárny 290/2, proti žalované PROFI CREDIT Czech, a. s. , se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, identifikační číslo 61860069, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 36 Cm 39/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. května 2015, č. j. 5 Cmo 115/2015-184, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. května 2015, č. j. 5 Cmo 115/2015-184, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. května 2015, č. j. 5 Cmo 115/2015-184, změnil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích (dále jen soud prvního stupně ) ze dne 22. prosince 2014, č. j. 36 Cm 39/2013-152, jímž byl zrušen rozhodčí nález Mgr. Marka Landsmanna, rozhodce se sídlem v Pardubicích, náměstí Republiky 53, ze dne 24. 4. 2012, č. j. La 2696/10-37, tak, že žalobu o zrušení tohoto rozhodčího nálezu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Při polemice s veškerými důvody, které vedly soud prvního stupně ke zrušení rozhodčího nálezu, připustil, že rozhodčí doložka obsažená v čl. 18 smluvních ujednání smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 19. 11. 2008 přímo jmenuje rozhodce, kteří by měli spory účastníků smlouvy rozhodovat, zároveň za možné rozhodce označuje i osoby, které nejsou blíže identifikovány. Ve vztahu k nim svěřuje právo volby věřiteli, tj. žalované, a proto dospěl k závěru, že tato část rozhodčí doložky je ve smyslu § 41 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, neplatná. S vědomím závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2015, sp. zn. 33 Cdo 68/2014, podle nichž takto sjednaná rozhodčí doložka je neplatná jako celek, uzavřel, že neplatnost této části rozhodčí doložky nemá za následek její neplatnost jako celku.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje ve smyslu § 237 o. s. ř. v tom, že odvolací soud se při řešení otázky platnosti rozhodčí doložky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené v usneseních ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, ze dne 18. března 2014, sp. zn. 21 Cdo 174/2014, v rozsudku ze dne 29. září 2014, sp. zn. 33 Cdo 2504/2014, a (vědomě) v rozsudku ze dne 21. ledna 2015, sp. zn. 33 Cdo 68/2014. Má za to, že v posuzovaném případě je rozhodčí doložka neplatná jako celek, jestliže sice obsahovala určení počtu rozhodců, nikoli však určení konkrétního rozhodce, který bude spor rozhodovat; výběr rozhodce (dvou jmenovitě uvedených, s tím, že pro případ, že žádný z výše uvedených rozhodců nebude ochoten nebo nebude moci funkci rozhodce přijmout či vykonávat, dohodly se smluvní strany na tomto náhradním způsobu určení rozhodce. Jediný rozhodce bude určen věřitelem ze seznamu advokátů vedeného Českou advokátní komorou ) byl svěřen do rukou žalující strany. Rozhodnutí odvolacího soudu expressis verbis nerespektuje závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2015, sp. zn. 33 Cdo 68/2014, které se vyjadřovalo k neplatnosti obsahově totožné rozhodčí doložky, s určující úvahou, podle níž netransparentnost určení jen některých rozhodců ad hoc způsobuje (absolutní) neplatnost rozhodčí smlouvy (doložky) v celém rozsahu, i když se smluvní strany dohodly způsobem předpokládaným v ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. také na jednom nebo více rozhodcích jmenovitě. Přijetí názoru o částečné neplatnosti ujednání o určení rozhodců (§ 41 obč. zák.) by vnášelo nejistotu do právních vztahů účastníků rozhodčího řízení, neboť vykonatelnost rozhodčího nálezu nebo usnesení by závisela na tom, který z rozhodců ad hoc o majetkovém sporu rozhodne. Dovolatelka dále rozsáhle rozvádí v dovolání další důvody, v nichž spatřuje podklad pro svou argumentaci o neplatnosti sjednané rozhodčí doložky ve smlouvě s žalovanou. S tímto odůvodněním dovolatelka navrhla změnu, popř. zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla dovolání žalobkyně odmítnout, popř. zamítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srovnej článek II body 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. - dále opět jen o. s. ř. ).
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť dovoláním napadené rozhodnutí, jímž se řízení končí, závisí na vyřešení otázky platnosti rozhodčí doložky s ohledem na způsob určení rozhodců, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 2 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen zákon č. 216/1994 Sb. ), se strany mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenčních sporů, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud (rozhodčí smlouva).
Podle § 7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. má rozhodčí smlouva zpravidla určit počet i osoby rozhodců anebo stanovit způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny. Konečný počet rozhodců musí být vždy lichý.
Podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění do 31. 12. 2013 dále jen obč. zák. (srovnej § 3028 zákona č. 89/2012 Sb.), je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
V posuzované věci vyšel odvolací soud z toho, že účastníci si v rozhodčí doložce, která byla součástí smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100240608 ze dne 19. 11. 2008 (viz smluvní ujednání smlouvy o revolvingovém úvěru V16022008), sjednali, že pravomoc k řešení veškerých sporů má v jednoinstančním písemném rozhodčím řízení samostatně kterýkoli z rozhodců zde uvedených, kterému žalobce doručí žalobu. Těmito rozhodci měli být JUDr. Eva Vaňková, Mgr. Marek Landsmann. Pro případ, že žádný z nich nebude ochoten nebo schopen funkci rozhodce přijmout, dohodly se smluvní strany na náhradním způsobu určení rozhodce tak, že jediného rozhodce určí věřitel ze seznamu advokátů vedeného Českou advokátní komorou. Rozhodčím nálezem ze dne 24. 4. 2012, č. j. La 2696/10-37, vydaným Mgr. Markem Landsmannem, bylo žalobkyni uloženo zaplatit žalované 53.969,- Kč se specifikovanými úroky.
Rozhodčí doložka z 19. 11. 2008 sice explicitně jmenuje dva rozhodce (fyzické osoby), ale v dalším se strany dohodly, že rozhodcem ad hoc může být i advokát ze seznamu vedeného Českou advokátní komorou. Rozhodčími smlouvami (doložkami) uzavíranými podle zákona č. 216/1994 Sb. účastníci právních vztahů delegují pravomoc k rozhodnutí majetkových sporů soukromoprávním subjektům (rozhodcům). Cílem rozhodčího řízení, které není tak formalistické jako občanské soudní řízení, je dosažení spravedlivého rozhodnutí sporu, což předpokládá nezávislost a nestrannost rozhodce (srov. § 1, § 19 zákona č. 216/1994 Sb.). Nemá-li ve věci rozhodovat stálý rozhodčí soud zřízený na základě zákona (§ 13 zákona č. 216/1994 Sb.), musí být osoba rozhodce jednoznačně stanovena, a to uvedením konkrétního jména nebo jednoznačným vymezením způsobu jeho určení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10). Rozhodčí řízení směřuje k vydání rozhodčího nálezu nebo usnesení (srov. § 23 zákona č. 216/1994 Sb.), tj. exekučních titulů ve smyslu § 274 odst. 1 písm. h) o. s. ř. a § 40 odst. c), f) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Jestliže rozhodčí smlouva (doložka) obsahuje ujednání, jímž strany určují počet i osoby rozhodců nebo stanoví způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny, musí ve vztahu ke všem v úvahu připadajícím rozhodcům vyhovovat ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb.; jinak řečeno, každý rozhodce ad hoc, jehož strany povolaly v případě majetkového sporu k rozhodnutí, musí být určen transparentně. Netransparentnost určení jen některých rozhodců ad hoc způsobuje (absolutní) neplatnost rozhodčí smlouvy (doložky) v celém rozsahu, i když se smluvní strany dohodly způsobem předpokládaným v ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. (ve znění účinném do 29. 2. 2012) také na jednom nebo více rozhodcích jmenovitě. Požadavek transparentnosti je odůvodněn tím, že rozhodčí nález nebo usnesení vydané kterýmkoli z určených rozhodců by neměly trpět nedostatkem vykonatelnosti proto, že rozhodčí smlouva (doložka) je neplatná [§ 31 písm. b), c) zákona č. 216/1994 Sb.] a rozhodce tak neměl pravomoc ve věci rozhodovat. Přijetí názoru o částečné neplatnosti ujednání o určení rozhodců (§ 41 obč. zák.) by vnášelo nejistotu do právních vztahů účastníků rozhodčího řízení, neboť vykonatelnost rozhodčího nálezu nebo usnesení by závisela na tom, který z rozhodců ad hoc o majetkovém sporu rozhodne (k tomu srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2014, sp. zn. 33 Cdo 2504/2014, ze dne 29. června 2015, sp. zn. 29 ICdo 10/2013).
Rozhodčí doložka obsažená v úvěrové smlouvě (v článku 18. smluvních ujednání smlouvy o revolvingovém úvěru) nevede k transparentnímu výběru rozhodce pro danou věc (srovnej závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2014, sp. zn. 33 Cdo 2504/2014, ve věci stejného věřitele, kde byla obdobně formulovaná rozhodčí doložka, jakož i závěry rozsudků ze dne 30. září 2014, sen. zn. 29 ICdo 18/2012, ze dne 9. října 2014, sp. zn. 33 Cdo 2505/2014, usnesení ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. 21 Cdo 4529/2014, rozsudku ze dne 21. ledna 2015, sp. zn. 33 Cdo 68/2014, a rozsudku ze dne 29. ledna 2015, sen. zn. 29 ICdo 27/2012).
Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí, jež odporuje ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, zrušil včetně závislého výroku o nákladech řízení a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný.
O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. prosince 2015

JUDr. Václav Duda
předseda senátu