33 Cdo 4132/2007
Datum rozhodnutí: 30.05.2008
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




33 Cdo 4132/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně M. S. S., s. r. o., proti žalovaným 1) M. K a 2) I. K., oběma zastoupeným advokátem, o nahrazení prohlášení vůle, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 6 C 182/2001, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, ze dne 6. června 2007, č. j. 59 Co 446/2006-159, takto:

I. Dovolání se odmítá

II Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti (dále jen soud prvního stupně ) ze dne 23. června 2006, č. j. 6 C 182/2001-116, ve výroku, jímž bylo nahrazeno prohlášení vůle žalovaných směřující k uzavření kupní smlouvy, jejímž předmětem jsou nemovitosti v katastrálním území B., a to pozemek parc. č. 2959 zastavěná plocha a dům č. p. 545 postavený na parc. č. 2959 a pozemek parc. č. 2960 zahrada, vše zapsáno na LV č. 2199 u Katastrálního úřadu v U. H., a ve výroku o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění, že M. S. S. jako fyzická osoba uzavřela dne 18. 9. 2000 s žalovanými smlouvu o budoucí kupní smlouvě ve prospěch později vzniklé žalobkyně, vztahující se ke shora uvedeným nemovitostem. Jelikož žalovaní nesplnili své povinnosti ze smlouvy, je žalobkyně oprávněna domáhat se nahrazení prohlášení jejich vůle; odvolací soud v podrobnostech odkázal na správná skutková zjištění soudu prvního stupně a jeho přiléhavé právní závěry. Nad tento rámec dodal, že na danou věc nedopadá § 64 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, neboť M. S. S. při uzavírání smlouvy o smlouvě budoucí vystupovala jako fyzická osoba jednající ve prospěch třetí osoby, byť dosud neexistující.

V dovolání, jehož přípustnost dovozují z § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), žalovaní (dále jen dovolatelé ) namítají nesprávné právní posouzení věci; rozhodnutí odvolacího soudu nerespektuje dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu a odporuje hmotnému právu. Ve prospěch třetí osoby lze sice uzavřít smlouvu o smlouvě budoucí, avšak tento subjekt musí se smlouvou vyslovit souhlas. Ze skutečnosti, že žalovaná jako právnická osoba vznikla až po uzavření smlouvy o smlouvě budoucí, dovozují, že souhlas se smlouvou nebyl dán ; žalovaná byla zapsána do obchodního rejstříku (a tedy vznikla) až dne 26. 7. 2001. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. dubna 2000, sp. zn. 33 Cdo 69/99 se ztotožňují se závěrem, že nelze na danou věc aplikovat § 64 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku. Nebyla-li zakladatelská smlouva žalobkyně v době uzavření smlouvy ještě sepsána, nemohla teprve vznikající společnost vyjádřit souhlas se smlouvou. Smlouva o smlouvě budoucí je tudíž neplatná, neboť s ní nevyslovila souhlas osoba ze smlouvy oprávněná, jež nebyla ve smlouvě ani dostatečně určená. Závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2005, sp. zn. 33 Odo 824/2005 naproti tomu neakceptují a navrhují, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Napadeným rozsudkem byl sice potvrzen v pořadí druhý rozsudek, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku, avšak nikoliv proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu. Kasační rozhodnutí (tj. rozhodnutí, jímž byl v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ze dne 20. listopadu 2002, č. j. 6 C 182/2001-63, zrušen) vydal Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací a nikoliv jako soud odvolací, což ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. výslovně jako podmínku přípustnosti dovolání vyžaduje (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. června 1998, sp. zn. 23 Cdo 1075/98, publikované v časopisu Soudní judikatura č. 20/98, jako SJ 147/98).

Zbývá proto zvažovat přípustnost dovolání v intencích § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Ze znění tohoto ustanovení vyplývá, že dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci

Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Naproti tomu je zcela vyloučeno uplatnění dovolacího důvodu, jímž lze vznést námitku, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tedy zpochybnit skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel [srov. výslovné znění § 241a odst. 3 o. s. ř., omezujícího tento dovolací důvod na dovolání přípustná podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.]. Proto musí dovolací soud při řešení otázky, zda má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, vycházet ze skutkového stavu, jak byl zjištěn odvolacím soudem.

Proti právnímu posouzení věci, tedy proti tomu, jaký právní předpis byl na zjištěný skutkový stav aplikován, jak byl tento právní předpis vyložen nebo jaké právní závěry byly vyvozeny z tohoto skutkového stavu, žalovaní výhrady nevznáší. Pokud argumentují nesprávným právním posouzením věci, pak jen v tom smyslu, že kdyby odvolací soud vycházel z jiného (podle dovolatelů správného) skutkového závěru, že žalobkyně nedala souhlas se smlouvou o smlouvě budoucí, musel by návazně dospět k jinému (rovněž správnému) právnímu posouzení věci, tedy že smlouva o smlouvě budoucí je pro nedostatek souhlasu neplatná. Je tedy zřejmé, že žalovaní uvedenou výhradou ve skutečnosti uplatnili dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který, jak už bylo uvedeno, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže.

Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani výhrada, že třetí (ze smlouvy oprávněná) osoba nebyla ve smlouvě označena určitým způsobem. Tuto dovolateli vymezenou otázku zodpověděl dovolací soud již v rozhodnutí ze dne 13. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2643/99, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 2, pod č. C 192, v němž dospěl k závěru, že není třeba, aby ve smlouvě ve prospěch třetího byla třetí osoba individuálně určena; postačí, je-li určena dostatečně objektivními skutečnostmi, na jejichž základě může být individualizována.

Je tedy zřejmé, že dovolání žalovaných směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a dovolacímu soudu nezbylo, než je podle § 243b odst. 5 věty prvé a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobkyni, která by podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 30. května 2008

JUDr. Václav Duda

předseda senátu