33 Cdo 4070/2015
Datum rozhodnutí: 30.09.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 243c odst. 1 bod 1 o. s. ř.



33 Cdo 4070/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce J. Š. , zastoupeného Mgr. Petrem Sikorou, advokátem se sídlem Praha 2, Fügnerovo nám. 1808/3, proti žalovaným 1) M. B. a 2) M. B. , zastoupeným JUDr. Miroslavem Černým, advokátem se sídlem Praha 2, Balbínova 224/3, o 300.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 14 C 24/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2015, č. j. 27 Co 543/2014-204, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 10. 6. 2014, č. j. 14 C 24/2014-91, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně 300.000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 4. 2015, č. j. 27 Co 543/2014-204, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení 300.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 300.000 Kč od 1. 7. 2012 do zaplacení zamítl (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků před soudy obou stupňů a státu (výroky II. - IV.). Oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva o půjčce ze dne 11. 5. 2012, coby reálný kontrakt ve smyslu § 657 zákona č. 40/1964 Sb. - dále jen obč. zák. (viz § 3028 odst. 1, 3 zákona č. 89/2012 Sb.), mezi účastníky nevznikla, neboť nebylo prokázáno, že žalobce žalovaným na jejím základě předal částku 300.000 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání.
Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů - dále jen o. s. ř. (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobce přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, případně má být posouzena jinak. Za takovou, posuzováno podle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.), považuje otázku aplikovatelnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen o. z. ), na právní vztahy účastníků založené smlouvou o půjčce uzavřené dne 1. 5. 2012. Přesvědčení žalobce je mylné, neboť obdobnou otázkou se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014. V něm vyložil, že právní teorie a praxe rozeznává zpětnou účinnost pravou (pravou retroaktivitu) a nepravou (nepravou retroaktivitu). O pravou retroaktivitu jde tehdy, jestliže se novým právním předpisem má řídit vznik právního vztahu (poměru) a práv a povinností účastníků (stran) z tohoto vztahu (poměru) také v případě, kdy právní vztah (poměr) nebo práva a povinnosti z něj vyplývající vznikly před účinností nového právního předpisu. Nepravá retroaktivita znamená, že novým právním předpisem se sice mají řídit i právní vztahy (poměry) vzniklé před jeho účinností, avšak až ode dne jeho účinnosti; samotný vznik těchto právních vztahů (poměrů) a práva a povinnosti z těchto vztahů (poměrů), vzniklé před účinností nového právního předpisu, se spravují dosavadní právní úpravou. Pravá retroaktivita není v českém právním řádu přípustná, neboť k definičním znakům právního státu patří princip právní jistoty a ochrany důvěry účastníků právních vztahů (poměrů) v právo. Součástí právní jistoty je také zákaz pravé zpětné účinnosti (pravé retroaktivity) právních předpisů; tento zákaz, který je pro oblast trestního práva hmotného vyjádřen v ustanovení čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, lze pro ostatní právní odvětví (včetně právní úpravy soukromoprávních poměrů) dovodit z ustanovení čl. 1 Ústavy České republiky (srov. například právní názor uvedený v nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 28. 2. 1996 sp. zn. Pl. ÚS 9/95, uveřejněném pod č. 16 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, sv. 5, roč. 1996 - I. díl, a v nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96, uveřejněném pod č. 63/1997 Sb.). Zpětná působnost (retroaktivita) zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, vyjádřená v jeho ustanoveních § 3028 až 3079, tedy spočívá na principech nepravé retroaktivity. Znamená to mimo jiné, že vznik právních vztahů (poměrů) a práva a povinnosti z nich vzniklé v době do 31. 12. 2013 se i v době od 1. 1. 2014 řídí dosavadní právní úpravou. Dovolací soud přitom nemá důvod v posuzované věci nastolenou otázku vyřešit jinak. Veškeré žalobcovy argumenty doprovázené odkazy na ustanovení zákona č. 89/2012 Sb. se tudíž nemohou prosadit.
Zpochybňuje-li žalobce správnost právního závěru odvolacího soudu, že smlouva o půjčce ze dne 11. 5. 2012 (coby reálný kontrakt ve smyslu § 657 obč. zák.) nevznikla, námitkou, že částku 300.000 Kč žalovaným na základě uvedené smlouvy o půjčce předal, napadá tím správnost skutkových (nikoli právních) závěrů odvolacího soudu. Formuluje totiž vlastní skutkovou verzi, jejíž prostřednictvím teprve uplatňuje námitku nesprávného právního posouzení věci. Pomíjí, že uplatněním dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci založeného na odlišném skutkovém zjištění, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Žalobce p řehlíží, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost, jakož i samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem podle zásad zakotvených v § 132 o. s. ř., nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. nevystihuje ani výtka, že jej odvolací soud nepoučil v intencích § 118a o. s. ř.; k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží pouze v případě, že dovolání je přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Z výše uvedených důvodů dovolací soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. září 2015

JUDr. Blanka M o u d r á
předsedkyně senátu