33 Cdo 405/2008
Datum rozhodnutí: 27.01.2010
Dotčené předpisy: § 34 odst. 14 předpisu č. 136/1985Sb.




33 Cdo 405/2008 ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Č. r. Ú. p. z. s. v. v. m. , proti žalovaným 1) P. S. a 2) M. S., zastoupeným advokátem, o zaplacení 180.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 13 C 250/2005, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. září 2007, č. j. 9 Co 419/2007-68, takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobkyně se po žalovaných domáhala zaplacení 180.000,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že jim vznikla povinnost vrátit jí příspěvek poskytnutý na individuální bytovou výstavbu podle smlouvy ze dne 6. 8. 1990, neboť kolaudační rozhodnutí bylo vydáno až po uplynutí stanovené lhůty a stavba nebyla provedena podle původního stavebního povolení.
Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 14. února 2007, č. j. 13 C 250/2005-57, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaní uzavřeli s tehdejším Okresním národním výborem v Ú. n. L. dne 6. 8. 1990 smlouvu o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu občanům a omezení převodu nemovitostí, podle níž obdrželi 180.000,- Kč na stavbu rodinného domu na parcele v katastrálním území T. podle stavebního povolení ze dne 30. 7. 1990. Ve smlouvě se mimo jiné zavázali provést výstavbu v souladu s platným stavebním povolením a dokončit ji tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do deseti let ode dne uzavření této smlouvy. Nedodržení některé z těchto podmínek se žalovaní zavázali oznámit a příspěvek do třiceti dnů vrátit. Kolaudační rozhodnutí týkající se shora uvedeného rodinného domu bylo vydáno dne 21. 8. 2001 a nabylo právní moci dne 12. 6. 2003. Žalobkyně dopisem ze dne 18. 3. 2003 upozornila žalované, že dne 6. 8. 2003 uplyne 13 let ode dne uzavření smlouvy, doporučila jim, aby v této lhůtě předložili pravomocné kolaudační rozhodnutí, a upozornila je, že v případě nedodržení této lhůty jsou povinni vrátit státní příspěvek do státního rozpočtu. S ohledem na obsah tohoto dopisu dospěl soud prvního stupně k závěru, že došlo ke změně sjednaných podmínek spočívající v prodloužení lhůty pro předložení pravomocného kolaudačního rozhodnutí a protože žalovaní v této nové lhůtě svůj závazek splnili, neporušili podmínky smlouvy a nejsou povinni žalobkyni poskytnutý příspěvek vracet.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 20. září 2007, č. j. 9 Co 419/2007-68, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovaným povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni částku 180.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 6. 9. 2000 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Správnými shledal skutkové závěry soudu prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právním závěrem, že (dopisem ze dne 18. 3. 2003) došlo k prodloužení lhůty ke splnění jedné ze sjednaných podmínek. Smlouva o poskytnutí příspěvku na individuální bytovou výstavbu byla uzavřena písemně a k její změně (ke změně v ní sjednaných podmínek) by muselo dojít písemným dodatkem (tj. právním úkonem, který by obsahoval projev vůle obou smluvních stran). Poskytnutí příspěvku na individuální bytovou výstavbu upravovala vyhláška č. 136/1985 Sb., která možnost měnit obsah smlouvy účastníkům nedávala. Dopisem z 18. 3. 2003 tudíž nemohlo dojít ke změně smlouvy pokud jde o lhůtu k výstavbě rodinného domu, resp. k předložení pravomocného kolaudačního rozhodnutí. Ustanovení § 34 odst. 14 vyhlášky č. 136/1985 Sb. umožňovalo příslušnému orgánu (okresnímu úřadu) upustit od vymáhání vrácení příspěvku v případě, že u individuální bytové výstavby zahájené na základě stavebního povolení vydaného od 20. 4. 1989 došlo k porušení podmínek smlouvy tím, že nebyla dodržena doba výstavby uvedená v § 17 odst. 3 písm. b/ této vyhlášky (tj. 10 let), avšak kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do třinácti let ode dne uzavření smlouvy.Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě nabylo kolaudační rozhodnutí právní moci až 12. 6. 2003, tedy po zrušení okresních úřadů, bylo vyloučeno, aby příslušný okresní úřad od vymáhání vrácení příspěvku upustil; na Ú. p. z. s. v. v. m. tato pravomoc nepřešla.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání s tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Mají zato, že dospěl-li soud prvního stupně k závěru, že došlo ke změně smlouvy ohledně sjednaných podmínek (byla prodloužena lhůta ke kolaudaci stavby z deseti na třináct let), nemohl odvolací soud dospět k opačnému názoru, aniž by rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení nebo sám poskytl účastníkům poučení podle § 118a o. s. ř. Jeho rozhodnutí je tudíž překvapivé , tím spíše, že žádný ze soudů neposuzoval smlouvu jako celek, ale v podstatě se zabýval pouze tím, zda byla dodržena doba výstavby rodinného domku, na který byl příspěvek poskytnut, resp. zda došlo ke změně sjednaných podmínek. Za popsané situace neměli možnost uplatnit jakékoli námitky a vzhledem k odlišnému právnímu závěru odvolacího soudu neuplatnili včas ani námitku promlčení práva na vrácení příspěvku. Žalovaní s odkazem na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu prosazují názor, že nebylo-li jim jako účastníkům řízení poskytnuto potřebné poučení, ačkoli se tak z objektivního hlediska mělo stát, došlo k porušení § 118a o. s. ř. a řízení před soudem prvního stupně je postiženo vadou, což platí i tehdy, měla-li absence takového poučení původ v jiném právním posouzení věci.Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobami k tomu oprávněnými (žalovanými) při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., se zaměřil na posouzení otázky, zda jde o dovolání důvodné.
V rámci dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. žalovaní vytýkají odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí bylo nepředvídatelné. Mají zato, že pokud odvolací soud nepovažoval obsah listinného důkazu (dopisu ze dne 18. 3. 2003) za změnu sjednané podmínky, měl je v souladu s § 118a odst. 2 o. s. ř. vyzvat k doplnění rozhodných skutečností nebo rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Odvolávají se přitom na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 15. září 2004, sp. zn. I. ÚS 220/2004, a ze dne ze dne 28. března 2006, sp. zn. I. ÚS 503/05, a Nejvyššího soudu ze dne ze dne 11. října 2006, sp. zn. 29 Odo 1166/2004, ze dne 16. března 2004, sp. zn. 29 Odo 149/2002, a ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 850/2001.
V posuzované věci však nejde o situaci řešenou v uváděných rozhodnutích. Skutečnost, že odvolací soud právně posoudil důsledky listinného důkazu, který byl proveden a jeho důsledky posuzovány již v řízení před soudem prvního stupně, odlišně, nečiní jeho rozhodnutí překvapivým . V § 212a o. s. ř. se určuje, z jakých důvodů může odvolací soud přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně. Přezkumná činnost odvolacího soudu po stránce kvalitativní zahrnuje jak hmotněprávní posouzení věci, tak i aplikaci procesněprávních předpisů; odvolací soud tedy zkoumá, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je správné z hlediska použití a výkladu hmotněprávních a procesních předpisů a zabývá se též případnými vadami, k nimž došlo v průběhu řízení před vydáním rozhodnutí. Na rozdíl od vymezení kvantitativního rozsahu přezkumné činnosti odvolacího soudu, která je zásadně určena mezemi, v nichž se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. § 212 o. s. ř.), není odvolací soud při své přezkumné činnosti po stránce kvalitativní zásadně vázán uplatněnými odvolacími důvody. O překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu jde pouze tehdy, jestliže odvolací soud založí své rozhodnutí na skutečnostech, které účastníkům nebo některým z nich nebyly známy, nebo o nichž sice věděli, ale nepovažovali je (podle dosavadních výsledků řízení) za rozhodné pro právní nebo skutkové posouzení věci. V posuzované věci vycházely soudy obou stupňů z dopisu ze dne 18. 3. 2003 a činily z něj své právní závěry. Tam, kde soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci, avšak jeho právní posouzení věci bylo chybné, postupuje odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.; v takovém postupu se projevuje apelační systém, který v odvolacím řízení dává přednost změně rozhodnutí soudu prvního stupně před jeho zrušením. Skutečnost, že odvolací soud v posuzovaném případě nepřisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalovaní splnili podmínky, s nimiž byla spojena nevratnost příspěvku, resp. na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že úkonem zaznamenaným v listině z 18. 3. 2003 nedošlo ke změně smlouvy ze dne 30. 7. 1990, bylo výsledkem jeho úvahy, že rozhodnutí soudu prvního stupně není správné. Rozhodnutí odvolacího soudu tak není zatíženo v dovolání namítanou vadou řízení a jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci z obsahu spisu rovněž nevyplývá.
Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení správný. Dovolací soud proto dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. jako nedůvodné zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za stavu, kdy žalobkyni podle obsahu spisu nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalovaným právo. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. ledna 2010

JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á , v. r.
předsedkyně senátu