33 Cdo 4046/2014
Datum rozhodnutí: 30.10.2014
Dotčené předpisy: § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 9 odst. 1 předpisu č. 72/1994Sb. ve znění do 31.12.2013, § 52 obč. zák. ve znění do 31.07.2010



33 Cdo 4046/2014


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Ing. J. C., DrSc., zastoupeného JUDr. Alešem Janochem, advokátem se sídlem Praha 1, Národní 1010/9, proti žalovanému Společenství vlastníků domu čp. 436 v Praze 9 - Vysočanech se sídlem Praha 9, Mlékárenská 436/8, identifikační číslo: 267 19 622, zastoupenému JUDr. Tomášem Chlebounem, advokátem se sídlem Praha 4, Paprsková 333/16, o zaplacení 18.200,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 38 C 3/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2014, č. j. 14 Co 50/2014-202, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 30. srpna 2013, č. j. 38 C 3/2010-173, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 18.200,- Kč s blíže specifikovanými úroky z prodlení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení státu a účastníků (výroky II., III. a IV.).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. dubna 2014, č. j. 14 Co 50/2014-202, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil, ve výrocích II. a III. jej potvrdil ve znění, že žalovaný je povinen zaplatit státu náhradu nákladů řízení ve výši 3.400,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, a ve výroku IV. jej změnil tak, že náklady řízení činí 30.210,- Kč, jinak jej potvrdil; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Podle § 238 odst. 1 písm. d/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen o. s. ř. ), dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Podle § 52 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 155/2010 Sb., spotřebitelskými smlouvami jsou smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel (odst. 1). Dodavatelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti (odst. 2). Spotřebitelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti (odst. 3).
Podle § 9 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. (zákon o vlastnictví bytů), ve znění účinném do 31. 12. 2013, společenství vlastníků jednotek je právnická osoba, která je způsobilá vykonávat práva a zavazovat se pouze ve věcech spojených se správou, provozem a opravami společných částí domu, popřípadě vykonávat činnost v rozsahu tohoto zákona a činnost související s provozováním společných částí domu, které slouží i jiným fyzickým nebo právnickým osobám. Společenství může nabývat věci, práva, jiné majetkové hodnoty, byty nebo nebytové prostory pouze k účelům uvedeným ve větě první.
V posuzovaném případě, je třeba vztah mezi žalobcem a žalovaným posoudit jako spotřebitelský vztah podle § 52 obč. zák. (ve znění ke dni uzavření smlouvy o dílo). Žalovaný, jako objednatel, uzavřel se žalobcem, jako zhotovitelem, smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo vypracování znaleckého posudku pro žalovaného. Žalobce - znalec jmenovaný pro obor energetika - jednal při uzavírání smlouvy o dílo v rámci své podnikatelské činnosti, kdežto žalovaný, společenství vlastníků jednotek - jako právnická osoba svého druhu, nemající postavení podnikatele - danou smlouvu, jejíž plnění sloužilo nikoli k podnikatelskému účelu, uzavřel mimo své profesní aktivity. Jelikož občanský zákoník ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o dílo, tj. před 1. 8. 2010, kdy nabyl účinnosti zákon č. 155/2010 Sb., za spotřebitele označuje v § 52 odst. 3 každou osobu (tedy nejen osobu fyzickou, ale i osobu právnickou), která při uzavírání smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti, lze přisvědčit žalovanému, že smlouvu o dílo uzavřel v pozici spotřebitele, a že se tudíž při posouzení přípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu neuplatní hodnotové omezení podle § 238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř.; dovolání je proto objektivně přípustné.
Dovolání bylo podáno včas, neboť napadené rozhodnutí obsahuje nesprávné poučení o tom, že dovolání není přípustné, a dovolatel je podal do tří měsíců od doručení rozsudku odvolacího soudu (§ 240 odst. 3 o. s. ř.).
Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a o. s. ř.) a v čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že účastníci uzavřeli v souladu s § 631 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen obč. zák. (srov. § 3028 zákona č. 89/2012 Sb.), smlouvu o dílo, v níž se žalobce zavázal vypracovat za úplatu pro žalovaného znalecký posudek na stanovení rozúčtování nákladů tepla a tepla pro TUV ze společné kotelny v domě čp. 434. Žalobce v květnu 2009 vypracoval znalecký posudek, který žalovaný převzal; v něm odkázal na objednávku žalovaného, uvedl, jaké podklady mu žalovaný poskytl, popsal stav kotelny, rozvodů a měření tepla, rozebral postupně problematiku, kterou v zadání souhrnně formuloval, vyjádřil závěr o jednotlivých dílčích problémech a připojil znaleckou doložku. Za 52 hodin práce po 350,- Kč žalobce vyúčtoval žalovanému odměnu ve výši 18.200,- Kč, kterou mu žalovaný odmítl uhradit. Protože odvolací soud shledal, že znalecký posudek (vypracovaný mimo řízení před státními orgány, kdy zadavatel a znalec postupují podle mezi nimi uzavřené smlouvy a ustanovení o znaleckých posudcích se použije přiměřeně - § 12 odst. 2 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění účinném do 30. 6. 2010, § 15 odst. 1 a § 13 vyhlášky č. 37/1967 Sb.) je přesvědčivý z hlediska jeho úplnosti ve vztahu k zadání a logického odůvodnění znaleckého nálezu a splňuje přiměřeně náležitosti § 13 vyhlášky č. 37/1967 Sb., dovodil, že žalobci vzniklo právo na odměnu za jeho vypracování, i když její výši si účastníci nesmluvili (§ 634 odst. 1 obč. zák.). Okolnost, že znalecký posudek není sešit sešívací šňůrou, považoval za nerozhodnou. Cenu vyúčtovanou žalobcem posoudil jako přiměřenou (žalobce požadoval za hodinu práce minimální částku oproti ceně obvyklé a deklarovaný rozsah práce je adekvátní náročnosti posudku a zpracované problematice).
Žalovaný přípustnost dovolání odůvodňuje tím, že odvolací soud se při posouzení otázky, zda znalecký posudek vypracovaný žalobcem splňuje formální náležitosti § 13 odst. 2 a 3 vyhlášky č. 37/1967 Sb., odchýlil od toho, jak byla tato otázka vyřešena v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009, a ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2458/2009, a dále ve stanovisku bývalého Nejvyššího soudu České socialistické republiky, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 1/1981. Přehlíží však, že v uvedených rozhodnutích se Nejvyšší soud zabýval řešením otázek odlišných od té, na níž je výrok napadeného rozsudku z hlediska právního posouzení založen. V rozsudku ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009, se Nejvyšší soud zabýval aspekty hodnocení znaleckého posudku jako jednoho z důkazních prostředků v civilním soudním řízení; v rozsudku ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2458/2009, řešil otázku, za jakých okolností může soud upustit od výslechu soudem ustanoveného znalce a spokojit se s jeho vypracovaným znaleckým posudkem ve smyslu § 127 odst. 1 věty čtvrté o. s. ř. Je tudíž zřejmé, že závěry obsažené v těchto rozhodnutích nejsou v dané věci aplikovatelné.
Nadto námitky uplatněné v dovolání primárně vytýkají odvolacímu soudu nesprávnost skutkových zjištění, na nichž je založen právní závěr, že žalobce má právo na úhradu ceny díla (§ 634 odst. 2 obč. zák.). Dovolací argumentace žalovaného se odvíjí od jím tvrzeného skutkového stavu věci, a sice že smlouva nebyla sjednána jako úplatná, že žalobce tuto skutečnost ani netvrdil, a že žalobci zadal konkrétní otázky, na něž jako znalec ve znaleckém posudku neodpověděl, tedy že znalecký posudek neodpovídá jeho zadání. Teprve na této vlastní skutkové verzi se snaží prosadit, že odvolací soud pochybil tím, že vytvořil fikci, že smlouva o dílo uzavřená s podnikatelem je automaticky úplatná a žalobce, jako podnikatel nemusí úplatnost smlouvy o dílo v žalobě tvrdit ...a že není možné znalecký posudek žalobce považovat za znalecký posudek ve smyslu zákona č. 36/1967 Sb. protože nesplňuje náležitosti § 13 odst. 2 a 3 vyhlášky číslo 37/1967 Sb. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. však není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.).
Z řečeného vyplývá, že se žalovanému nepodařilo zpochybnit správnost právního závěru, že žalobce má ve smyslu § 634 odst. 2 obč. zák. právo na úhrady ceny díla (jež vzniká - není-li jiné dohody - jeho provedením, tj. jeho odevzdáním a převzetím). Ostatně namítá-li žalovaný, že znalecký posudek nemá náležitosti vyžadované právním předpisem, poukazuje tím na vadnost díla, která však nemá vliv na povinnost zaplatit jeho cenu.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. října 2014

JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu