33 Cdo 4040/2013
Datum rozhodnutí: 25.03.2014
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013, § 3 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.12.2013



33 Cdo 4040/2013


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce L. B., zastoupeného JUDr. Tomášem Ficnerem, Ph.D., advokátem se sídlem Karlovy Vary, Bělehradská 1042/14, proti žalované Moskevská 1587 s. r. o. se sídlem Karlovy Vary, Moskevská 1587/70, identifikační číslo: 279 80 570, zastoupené Mgr. Romanem Šlechtou, advokátem se sídlem Karlovy Vary, T. G. Masaryka 58/34, o zaplacení 1,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 10 C 18/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. července 2013, č. j. 18 Co 479/2011-172, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15.246,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Tomáše Ficnera, Ph.D., advokáta se sídlem Karlovy Vary, Bělehradská 1042/14.
O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 16. června 2011, č. j. 10 C 18/2011-51, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 1,000.000,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 24. července 2013, č. j. 18 Co 479/2011-172, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil, v nákladovém výroku II. jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení. Rozhodl tak poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. dubna 2013, č. j. 33 Cdo 1251/2012-125, zrušil jeho předchozí rozsudek ze dne 7. listopadu 2011, č. j. 18 Co 479/2011-99.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen o. s. ř. (srov. čl. II bod 2. přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb.), spatřuje v tom, že odvolací soud se při řešení otázky, zda je výkon práva žalobce na zaplacení smluvní pokuty v rozporu s dobrými mravy, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 26 Odo 1775/2006, z něhož cituje.
Žalovaná se mylně domnívá, že odvolací soud vyslovil právní názor, že výkon práva na zaplacení smluvní pokuty nemůže být - obecně vzato - v rozporu s dobrými mravy, a že se posouzením otázky, zda žalobcův výkon práva na zaplacení smluvní pouty je či není v rozporu s dobrými mravy, vůbec nezabýval. Odvolací soud sice okolnost, že žalobce provedl v kupní smlouvou převedeném nebytovém prostoru rozsáhlou rekonstrukci vyžadující nové kolaudační rozhodnutí, jíž žalovaná argumentovala ve prospěch úvah o bezvýznamnosti ujednání o vlastnostech nebytového prostoru v kupní smlouvě, nepovažoval za významnou pro posouzení platnosti ujednání o smluvní pokutě, zároveň však vyslovil, že tato okolnost nemůže vést ani k závěru, že výkon práva žalobce na zaplacení smluvní pokuty je v posuzovaném případě v rozporu s dobrými mravy.
Dovolání žalované není přípustné, neboť to, že v konkrétní věci soud neshledal výkon práva na zaplacení smluvní pokuty v rozporu s dobrými mravy, ještě neznamená, že se odchýlil od judikatury dovolacího soudu, která dovodila, že výkon takového práva může být v rozporu s dobrými mravy; vždy záleží na posouzení specifických okolností, na nichž daný případ spočívá.
Dovolací soud opakovaně vyslovil, že ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen obč. zák. (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb.), patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu dobré mravy zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, nebo ze dne 29. 7. 2002, sp. zn. 33 Odo 115/2001, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004, ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005, ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 722/2005, ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1406/2007, a ze dne 24. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 4398/2007, popř. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ve svazku 10, ročník 1998, pod č. 14). Není vyloučeno, že i výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana. Na druhé straně však fungování systému psaného práva je založeno zejména na důsledném dodržování pravidel vyplývajících z právních předpisů a korektiv dobrých mravů nesmí být na újmu principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva účastníků vyplývající z právních norem. Postup soudu podle § 3 odst. 1 obč. zák. má proto místo jen ve výjimečných situacích, kdy k výkonu práva založeného zákonem dochází z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu (tzv. šikanozní výkon práva), případně kdy je zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 5/2002, dále jen R 5/2002 ).
Odvolací soud, byť své úvahy blíže nerozvedl, z intencí tohoto výkladu nepochybně vycházel a při rozhodování posuzované věci z ustálených judikaturních závěrů nevybočil. Smluvní pokuta zajišťovala závazek žalované převést na žalobce předmět koupě mající smluvně vymíněné vlastnosti (tj. že prodávaná nebytová jednotka je kolaudována jako restaurace), přičemž žalovaná smluvní pokutou zajištěný závazek nesplnila. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že samotná okolnost, že žalobce provedl v nebytovém prostoru rozsáhlou rekonstrukci vyžadující nové kolaudační rozhodnutí, nemůže vést - sama o sobě - k závěru že výkon práva žalobce na zaplacení smluvní pokuty je v rozporu s dobrými mravy. Nelze ztrácet ze zřetele, že smluvní závazek (a ujištění) žalované, že na žalobce převádí nebytový prostor, který je kolaudován jako restaurace, se posléze ukázalo nepravdivým. Přitom ujištění, že nemovitost má žalobcem vymíněnou vlastnost, nepochybně našlo vyjádření ve výši sjednané kupní ceny. I přesto, že žalovaná si musela být vědoma, že její ujištění je nepravdivé, zajistila - v rámci smluvní volnosti (§ 2 odst. 3 obč. zák.) - svůj závazek smluvní pokutou. S přihlédnutím k těmto souvislostem nelze shledat výkon práva žalobce na zaplacení smluvní pokuty za šikanózní a v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.
Výtkami, že odvolací soud nepřihlédl ke skutečnostem, jež nastaly až po rozhodnutí soudu prvního stupně, a že neprovedl žalovanou navržený důkaz zprávou stavebního úřadu Magistrátu města Karlovy Vary, se nemohl dovolací soud zabývat, neboť nevystihuje jediný v úvahu přicházející dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Ani výhrady, že odvolací soud po zrušení jeho rozsudku ze dne 7. 11. 2011, č. j 18 Co 479/2011-99, dovolacím soudem se omezil jen na převzetí interpretace obsahu ujednání obsaženého v článku V. bodech 3. a 1. smlouvy dovolacím soudem, že se nevypořádal s její skutkovou argumentací mířící proti zjištění, že vůle smluvních stran projevená v kupní smlouvě nesměřovala ke sjednání závazku žalované předat žalobci nebytovou jednotku, která bude zkolaudována jako restaurace, a nesměřovala ani ke sjednání smluvní pokuty, a že neprovedl navržené důkazy, nevystihují způsobilý dovolací důvod. Ve skutečnosti zpochybňují správnost zjištěného skutkového stavu věci, na jehož základě odvolací soud věc právně posoudil. Uplatněním dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není totiž zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud.
Nejvyšší soud dovolání, které není přípustné, podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzované věci odůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. března 2014

JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu