33 Cdo 3997/2015
Datum rozhodnutí: 25.11.2015
Dotčené předpisy: § 107a o. s. ř., § 237 o. s. ř., § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.



33 Cdo 3997/2015

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně NETFIRMY s.r.o. se sídlem v Brně, Příkop 838/6, proti žalovanému Ing. T. L. , zastoupenému Mgr. Lucií Suchou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Sladkovského náměstí 525/1, o zaplacení 254.206,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 9 C 139/2012, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. ledna 2015, č. j. 17 Co 327/2014-113, takto:
Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Prostějově usnesením ze dne 1. října 2014, č. j. 9 C 139/2012-94, připustil, aby na místo dosavadní žalobkyně MIDESTA, s.r.o. do řízení vstoupila NETFIRMY s.r.o. se sídlem v Brně, Příkop 838/6, identifikační číslo 283 28 744. Vyšel přitom ze zjištění, že dosavadní žalobkyně smlouvou ze dne 18. 7. 2014 postoupila svou pohledávku za žalovaným obchodní společnosti NETFIRMY s.r.o.; tato se vstupem do řízení na místo žalobce souhlasila.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 9. ledna 2015, č. j. 17 Co 327/2014-113, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Dovodil, že jsou splněny podmínky pro postup podle § 107a občanského soudního řádu; mimořádné okolnosti, které by mohly odůvodňovat zamítnutí návrhu na procesní nástupnictví, neshledal.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. dále jen o. s. ř. ), přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
I když žalovaný v dovolání výslovně neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, z použité argumentace lze dovodit, že na přípustnost dovolání usuzuje z toho, že odvolací soud řešil otázku zneužití postupu podle § 107a o. s. ř v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Napadené rozhodnutí totiž konfrontuje s rozsudkem ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, v němž se Nejvyšší soud zabýval otázkou procesního nástupnictví podle § 107a o. s. ř. a vyjadřoval se k možnému zneužití této procesní úpravy. Žalobce oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, že v posuzovaném případě došlo k zneužití procesní úpravy v tom smyslu, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšné žalobkyni nedobytnou , a soudům vytýká, že nezjišťovaly ekonomickou situaci NETFIRMY s.r.o. a nevzaly do úvahy jeho podloženou obavu .
Podle § 107a o. s. ř., má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v § 107 (odst. 1). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány (odst. 2). Ustanovení § 107 odst. 4 platí obdobně (odst. 3).
Ustálená soudní praxe (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 46/2012, a dále např. usnesení ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3607/2013, ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1665/2013, či ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3887/2013) dovodila, že nelze vyloučit, že soud může ve výjimečných případech založit důvod k zamítnutí žalobcova návrhu podle § 107a o. s. ř. (při jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno) prostřednictvím ustanovení § 2 o. s. ř. Takový postup je namístě např. tehdy, je-li možné dovodit podle toho, co v řízení vyšlo najevo, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí dle § 107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému účastníku řízení nedobytnou. Prostá obava, že případná pohledávka z titulu náhrady nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, však k takovému kroku nepostačuje (nejistota o poctivosti pohnutek, jež účastníka vedla k postoupení soudně vymáhané pohledávky, k tak zásadnímu odepření procesní ochrany vést nemůže). Obdobný závěr přijal Ústavní soud, jenž v nálezu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, zdůraznil, že obecné soudy nemohou přistupovat k rozhodnutí o procesním nástupnictví podle § 107a o. s. ř. formalisticky, ale musí také posoudit skutečnost, zda nejde pouze o účelové zneužití procesní úpravy zejména s ohledem na ustanovení § 2 o. s. ř. (tj. zda pohledávka nebyla účelově postoupena s úmyslem zneužít procesní úpravu). Výše popsaný postup soudu odchylující se od běžného postupu výslovně zakotveného v § 107a odst. 2 o. s. ř. tak přichází v úvahu pouze v případech zcela zjevného zneužití institutu procesního nástupnictví a jako výjimka z pravidla musí být uplatňován restriktivně. Aby mohl takto postupovat, musí soud rozhodující o procesním nástupnictví návrh na vydání rozhodnutí dle § 107a o. s. ř. bez rozumných pochybností považovat za prostředek ke zneužití procesní úpravy (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 33 Cdo 353/2015).
Nelze přisvědčit výtce, že odvolací soud se nezabýval okolnostmi postoupení pohledávky ani majetkovými poměry nastupující žalobkyně. Všechny zjištěné skutečnosti (zejména dostupné okolnosti na straně společnosti NETFIRMY s.r.o.) totiž zvažoval. V této souvislosti je pak namístě zmínit závěry přijaté v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, kde je akcentováno, že součástí posouzení, zda se nejedná o účelové zneužití procesní úpravy (§ 2 o. s. ř.), není obligatorní přezkoumání finanční situace nastupujícího účastníka. Žalovaný uvedené rozhodnutí interpretuje nesprávně, dovolává-li se ho na podporu své argumentace.
Ani z tvrzení žalovaného v dovolání pak hrozba zneužití postoupení pohledávky ve vztahu k náhradě nákladů řízení neplyne. Námitky, že nastupující žalobkyně nebude v případě svého neúspěchu ve věci schopna uspokojit jeho pohledávku na náhradu nákladů řízení, jsou objektivně nepodloženými obavami vydávanými žalovaným za prokázané skutečnosti ( sám fakt ). Jak však bylo vyloženo výše, pouhá obava, že případná pohledávka na náhradu nákladů řízení se stane díky nástupnictví podle § 107a o. s. ř. nedobytnou, k zamítnutí návrhu na záměnu účastníků nepostačuje. Naopak, možnost zamítnutí uvedeného návrhu je spojena jedině s jistotou zneužití postoupení pohledávky za účelem její případné nedobytnosti. Žalovaný neuvedl žádnou relevantní skutečnost dokládající, že cílem návrhu žalobkyně na záměnu účastníků je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se případná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči obchodní společnosti NETFIRMY s.r.o. v případě, že by nebyla jako žalobkyně neúspěšná - nedobytnou. Nic takového ani nevyšlo v řízení najevo. Úvaha odvolacího soudu, že nejsou dány žádné mimořádné okolnosti svědčící pro závěr, že návrh na záměnu účastníků je zneužitím procesní úpravy, tudíž není zjevně nepřiměřená.
Nepřípadný je odkaz žalovaného na nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11 (a v něm citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu); závěry zde přijaté totiž svědčí v neprospěch argumentace žalovaného.
Vytýká-li žalovaný, že v posuzovaném případě byla porušena jeho procesní práva, resp. právo na soudní a jinou právní ochranu, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal s jeho odvolacími námitkami, že nesprávně hodnotil důkazy, které předložila žalobkyně, a že neprovedl jím navrhované důkazy, nenapadá žádný právní závěr vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, nýbrž vytýká odvolacímu soudu, že zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K nim však pokud by jimi řízení bylo skutečně postiženo dovolací soud přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn není.
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť tímto rozhodnutím řízení nekončí a o nákladech bude rozhodováno v konečném rozhodnutí ve věci.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. listopadu 2015


JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu