33 Cdo 3983/2008
Datum rozhodnutí: 26.10.2010
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.




33 Cdo 3983/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce Ing. O. F. , zastoupeného Mgr. Olgou Batíkovou, advokátkou se sídlem v Příbrami, Žežická 522, proti žalované FRANČEKOEXPANS Praha, spol. s r.o. se sídlem v Praze 6, Muchova 3, IČ: 41694813, zastoupené JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem v Praze 1, ul. 28. října 1001/3, o zaplacení 158.500,- Kč s příslušenstvím oproti vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 90/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2008, č. j. 64 Co 9/2008-177, takto:


I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.555,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Olgy Batíkové, advokátky se sídlem v Příbrami, Žežická 522.
O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 27. června 2007, č. j. 19 C 90/2001-156, ve znění opravného usnesení ze dne 16. května 2008, č. j. 19 C 90/2001-181, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku 158.500,- Kč s 21 % úrokem z této částky ročně od 5. 2. 1999 do zaplacení oproti vydání krbového systému ST. CH. s čelním topeništěm F-855 3 V, s čelním sklem a pilířem. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. dubna 2008, č. j. 64 Co 9/2008-177, rozsudek soudu prvního stupně změnil pouze tak, že zamítl žalobu co do úroku z prodlení ve výši 21 % ročně z částky 158.500,- Kč od 5. 2. 1999 do 28. 3. 2000 a co do úroku z prodlení ve výši 11 % ročně z částky 158.500,- Kč od 29. 3. 2000 do zaplacení; ve zbytku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů .


Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 30. 6. 2009 - dále jen o. s. ř. (srov. § článek II, bod 12. zákona č. 7/2009), přestože napadeným výrokem rozsudku odvolacího soudu byl potvrzen v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v předchozím rozsudku ze dne 25. 2. 2004, č. j. 19 C 90/2001-67, jenž odvolací soud usnesením ze dne 26. 10. 2004, č. j. 64 Co 265/2004-89, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení; nestalo se tak totiž v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu obsaženým ve zrušovacím usnesení. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil jako nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, aniž jej zavázal právním názorem, který by vyloučil, omezil nebo usměrnil nezávislé rozhodnutí věci soudu prvního stupně. Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který míří proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno; skutkové závěry odvolacího soudu jsou v poměrech přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezpochybnitelné (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2002, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 130/2006, popř. ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III ÚS 1970/07).
Bez významu jsou proto výtky žalované, že odvolací soud pochybil, jestliže vyšel ze znaleckého posudku, v němž nebyla kvalita a vlastnosti výrobku (specifikovaného teplovzdušného krbového systému) popsána (hodnocena) správně, neuvěřil-li jejímu tvrzení, že krbový systém sice dodala, avšak neprováděla v objektu žalobce jeho montáž, nepřisvědčil-li ani jejímu obrannému tvrzení, že jí žalobce neposkytl potřebnou součinnost nutnou k provedení opravy krbu, a hodnotil-li výpověď jejího jednatele (který uvedl, že žalobci byla nabízena úprava přívodu vzduchu již od počátku reklamačního řízení) jako nevěrohodnou. Tyto námitky totiž směřují proti hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru) a představují uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který - jak bylo výše vyloženo - není způsobilý založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Pokud žalovaná v dovolání argumentuje nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že pokud by odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) nepochybil ve svých skutkových závěrech, musel by předně dospět k závěru, že se nejednalo o smlouvu o dílo, nýbrž o smlouvu kupní, a návazně dovodit, že žaloba nebyla podána právem. Jinak řečeno, výtka nesprávnosti právního posouzení věci je založena výlučně na kritice správnosti skutkových zjištění.
Přípustnost dovolání nemohou založit výtky žalované, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a spočívají v tom, že jejímu jednateli nebyl nikdy poskytnut tlumočník z francouzštiny schopný věrného překladu profesní problematiky a že nebyly provedeny všechny jí navrhované důkazy (soudy nevyslechly dodatečně ustanoveného soudního znalce Ing. R. L.). Z pohledu přípustnosti dovolání nejsou významné ani výhrady k odůvodnění rozsudku (konkrétně výtky, že odvolací soud některé své závěry nezdůvodnil, resp. zdůvodnil nedostatečně a nepřesvědčivě, že odůvodnění rozhodnutí je rozporuplné a nepřezkoumatelné). Všechny zmíněné námitky lze podřadit toliko dovolacímu důvodu uvedenému v § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Přípustnost dovolání pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu však přichází do úvahy pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004, ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07 či ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). V souzené věci uvedené námitky k výkladu procesního předpisu nesměřovaly, nemají přesah do roviny zásadního posouzení procesních norem a nelze jimi přípustnost dovolání založit. Navíc jsou neopodstatněné. Z protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 14. 9. 2005 je zřejmé, že přítomnému jednateli žalované J. - P. L. byla ustanovena tlumočnice z francouzského jazyka PhDr. J. B. a usnesením ze dne 18. 5. 2007, č. j. 19 C/ 90/200-149, soud prvního stupně ustanovil tlumočníkem z francouzštiny Mgr. J. O. jehož úkolem bylo tlumočit jednateli žalované při jednání dne 6. 6. 2007, kterého se osobně účastnil; z protokolů o těchto jednáních nevyplývá, že by žalovaná vznášela námitky proti odborné způsobilosti ustanovených tlumočníků, popř. měla námitky ke kvalitě tlumočení. Účastník zatížený povinností tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich verifikaci důkazní prostředky (§ 120 o. s. ř.) nemá - v procesním slova smyslu - právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem. Soud totiž ve smyslu § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede a nejde-li o řízení uvedená v § 120 odst. 2 o. s. ř. (tzv. nesporná), může podle § 120 odst. 3 věty první o. s. ř. provést i jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo. Neúplně nebo nesprávně zjištěný skutkový stav věci může být dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. jen výjimečně, a to tehdy, jestliže v rozporu s § 120 o. s. ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci (soud se jimi nezabýval, přestože byly tvrzeny, a k jejich prokázání byly nabízeny důkazy) nebo jestliže nebyl proveden navržený důkaz a soud, aniž by učinil skutková zjištění, dovodil, že účastník neunesl důkazní břemeno. V dané věci nelze odvolacímu soudu vytýkat, že okolnosti rozhodné pro posouzení, čím byla vada krbu způsobena, nezjišťoval, případně že by skutkové zjištění v tomto směru neučinil; postupoval tudíž v intencích § 120 o. s. ř. Své skutkové i právní závěry pak odvolací soud v rozhodnutí rovněž náležitě zdůvodnil (tj. vyložil skutkové i právní okolnosti rozhodnuté věci).
Protože žalovaná nenabízí k dovolacímu přezkumu žádnou otázku zásadního právního významu, která by byla způsobilá přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit, dovolací soud její dovolání pro nepřípustnost podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 151 odst. 1 o. s. ř. a žalované, jejíž dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalobci náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 8.570,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 bod 5. ve spojení s § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 odst. 1 ve spojení s § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 1.685,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v platném znění (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně 26. října 2010

JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á , v. r.
předsedkyně senátu