33 Cdo 3966/2007
Datum rozhodnutí: 27.04.2010
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 213 o. s. ř., § 641 obč. zák.





33

Cdo 3966/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně
AITIA, s.r.o. Vysoké Mýto
se sídlem ve Vysokém Mýtě, Ležáků 670, IČ: 62065840,

zastoupené JUDr. Pavlem Stratílkem, advokátem se sídlem v Chocni, Na Herzánce 1238, proti žalované
Mgr. I. B.
, zastoupené JUDr. Stanislavem Stunou, advokátem se sídlem v Praze 10, Počernická 3225/2c, o zaplacení 131.931,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - sever pod sp. zn. 3 C 6/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. května 2007, č. j. 14 Co 311/2006-208, takto:


I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. května 2007, č. j. 14 Co 311/2006-208, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 26. května 2005, č. j. 3 C 6/99-169, v části, kterou byla žalované uložena povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni 54.878,- Kč s 15 % úrokem z prodlení od 1. 1. 1999 do zaplacení, se
odmítá.


II. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 17. května 2007, č. j. 14 Co 311/2006-208, ve výroku, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 26. května 2005, č. j. 3 C 6/99-169, v zamítavé části tak, že žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni 77.053,- Kč,
se zrušuje
a věc se v tomto rozsahu
vrací
Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.




O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení 252.932,- Kč s příslušenstvím. Uvedla, že na základě smlouvy o dílo ze dne 24. 5. 1995 a jejího dodatku ze dne 1. 9. 1995 provedla pro žalovanou stavbu montovaného rodinného domu typu DP 003-1. Žalovaná částka představuje nedoplatek ceny díla.

Okresní soud Plzeň - sever rozsudkem ze dne 26. května 2005, č. j. 3 C 6/99-169, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 109.787,- Kč s 20 % úrokem z prodlení z částky 26.196,- Kč od 29. 6. 1996 do zaplacení a z částky 83.591,- Kč od 1. 7. 1996 do zaplacení (výrok I.). Žalobu, jíž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení dalších 143.145,- Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Rozhodl tak poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 16. dubna 2002, č. j. 3 C 6/99-105, Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 24. června 2003, č. j. 14 Co 579/2002-119, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 17. května 2007, č. j. 14 Co 311/2006-208, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. pokud jde o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 54.878,- Kč s 15 % úrokem z prodlení od 1. 1. 1999 do zaplacení potvrdil a ohledně částky 54.909,- Kč a zbývajícího příslušenství změnil tak, že se žaloba v této části zamítá. Ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. pokud jde o zamítnutí žaloby do částky 77.053,- Kč, změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 77.053,- Kč. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že pokud odvolací soud dospěl k závěru, že splatnost pohledávky nastala teprve dnem, který následuje po dni, kdy obdržela kvalifikovanou výzvu k zaplacení obsaženou v žalobě, měl žalobu jako předčasnou - a tudíž zcela nedůvodnou - zamítnout. Právní důsledky splatnosti pohledávky však odvolací soud použil pouze při určení počátku prodlení s plněním finančního závazku a opomněl je vyhodnotit ve vztahu k nároku uplatněnému žalobou a době jejího podání . Pochybení soudů spatřuje rovněž v tom, že přiznaly žalobkyni právo na plnění z jiného právního titulu, než který uplatnila v žalobě, ačkoliv v průběhu řízení nebyla soudem připuštěna (a žalobkyní ani navržena) změna žaloby. V této souvislosti připomíná, že soudy jsou ve smyslu ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř. vázány návrhy účastníků, jimž nelze přisoudit něco jiného, než čeho se domáhají. V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. žalovaná odvolacímu soudu vytýká, že pochybil, jestliže bez dalšího přijal skutková zjištění soudu prvního stupně ve věci sporných 200.000,- Kč, které zaplatila na zálohách a dalších 77.053,- Kč přijatých žalobkyní . Má zato, že z provedených důkazů vyplývá, že na zálohách ceny díla zaplatila více, než uváděla žalobkyně. Naplnění dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. spatřuje v tom, že soud prvního stupně nedůvodně neprovedl k důkazu expertní posudek V. H. zamítl i její návrh na vypracování řádného znaleckého posudku v této věci . Ze všech těchto důvodů navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 dále jen o. s. ř. (srovnej článek II. bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem (žalovanou) při splnění podmínky povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání.

Vymezuje-li občanský soudní řád při splnění zákonných podmínek jako způsobilý předmět dovolání rozhodnutí odvolacího soudu, má tím na mysli i jednotlivé jeho výroky. V posuzovaném případě jsou dovoláním napadeny dva výroky rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které mají z hlediska přípustnosti dovolání odlišný režim. Žalovaná dovoláním napadla jednak výrok, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně přiznávající žalobkyni částku 54.878,- Kč s příslušenstvím, a dále výrok, jímž tento rozsudek změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 77.053,- Kč.

Při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že jeho úvahy, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, jsou limitovány jen právními otázkami, které dovolatel v dovolání označil, tzn. které výslovně v dovolání zpochybnil a učinil je předmětem dovolacího přezkumu.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu může být přípustné pouze podle § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b/ se v dané věci nejedná, neboť i když odvolací soud rozhodoval již v pořadí o druhém rozsudku, který soud prvního stupně v této věci vydal (rozsudek ze dne 14. 6. 2002, č. j. 3 C 6/99-105, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 6. 2003, č. j. 14 Co 579/2002-158), v obou případech bylo žalobě co do částky 54.878,- Kč vyhověno. Proto lze přípustnost dovolání proti rozsudečnému výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně přiznávající žalobkyni částku 54.878,- Kč s příslušenstvím, zvažovat pouze v intencích § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který míří proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno (srovnej znění § 241a odst. 3 o. s. ř.); při úvahách o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. musí proto dovolací soud vycházet ze skutkového stavu, na němž spočívá právní posouzení věci odvolacím soudem.

Bez významu jsou tudíž námitky, jimiž žalovaná vytýká odvolacímu soudu, že neuvěřil jejímu obrannému tvrzení, že žalobkyni uhradila na zálohách o 200.000,- Kč více než kolik připustila. Nadále prosazuje názor, že žalobkyně všechny její platby při vyúčtování nedoplatku ceny díla řádně nezohlednila. Podstatou této dovolací námitky je výtka týkající se nesprávně, případně neúplně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Jak již bylo shora vyloženo, správnost potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu z hlediska výtek proti skutkovým zjištěním nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládá.

Přípustnost dovolání v dané věci nemůže založit ani námitka žalované, že řízení bylo postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a spočívají jednak v tom, že soud prvního stupně nepřipustil k důkazu expertní posudek Vladislava Hofmana, resp. zamítl návrh na vypracování řádného znaleckého posudku v této věci , a dále v tom, že žalobkyni bylo přiznáno právo na plnění z jiného právního titulu, než který uplatnila v žalobě, ačkoliv v průběhu řízení žalobu nezměnila, a konečně ve vadnosti písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu. Dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. a/ o. s .ř. může být úspěšně použit pouze v případě, že je dovolání přípustné, tedy že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Vady řízení samy o sobě, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nemohou založit, nejsou-li bezprostředním důsledkem řešení právních otázek procesní povahy, na nichž by napadené rozhodnutí spočívalo (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004, ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06 či ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07). Tak tomu v posuzované věci není. Navíc námitka, že řízení bylo vytýkanými vadami řízení postiženo, není ani důvodná. Je namístě zdůraznit, že účastník zatížený povinností tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich verifikaci důkazní prostředky (§ 120 o. s. ř.) nemá - v procesním slova smyslu - právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem. Soud totiž ve smyslu § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede a nejde-li o řízení uvedená v § 120 odst. 2 o. s. ř. (tzv. nesporná), může podle § 120 odst. 3 věty první o. s. ř. provést i jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo. Neúplně nebo nesprávně zjištěný skutkový stav věci může být dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. jen výjimečně, a to tehdy, jestliže v rozporu s § 120 o. s. ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci (soud se jimi nezabýval, přestože byly tvrzeny, a k jejich prokázání byly nabízeny důkazy) nebo jestliže nebyl proveden navržený důkaz a soud, aniž by učinil skutková zjištění, dovodil, že účastník neunesl důkazní břemeno. V posuzovaném případě měly soudy na podkladě dosud provedených důkazů dostatečně za prokázáno, jaké částky žalovaná žalobkyni za dílo zaplatila, nemusely tudíž doplňovat dokazování dalším důkazem. Ve sporném řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou. Z toho vyplývá, že nemůže přiznat žalobci více, než požadoval v žalobním petitu, nebo přiznat něco jiného než požadoval (jinou než žalobcem navrhovanou povinnost) nebo aby mu přiznal sice požadované plnění, avšak z jiného skutkového základu (z jiného skutku), než byl předmětem řízení. Žalobkyně po žalované požadovala zaplacení 252.932,- Kč z titulu nedoplatku ceny díla. Svá skutková tvrzení v průběhu řízení nezměnila. Posouzení skutku (skutkového děje) po právní stránce je vždy úkolem soudu; žalobce nemusí svůj nárok právně kvalifikovat a pokud tak učiní, není soud jeho právním názorem vázán. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, je rozhodující obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení. Odvolací soudu svůj rozsudečný výrok I. formuloval zcela správně, neboť povinnost zaplatit žalobkyni 54.878,- Kč uložil žalované již soud prvního stupně. Protože rozhodnutí soudu prvního stupně zčásti změnil, rozhodl správně i o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že dospěl-li k závěru, že pohledávka žalobkyně z titulu nedoplatku ceny díla se stala splatnou teprve doručením výzvy k plnění, která byla obsažena v žalobě, měl toto
vyhodnotit ve vztahu k nároku uplatněného žalobou a době jejího podání
; jinak řečeno, neměl žalobě vyhovět, neboť byla předčasná a tudíž nedůvodná.

Z obsahu této dovolací námitky je zřejmé, že žalovaná nesprávně ztotožňuje samotný vznik (resp. existenci) práva žalobkyně na doplacení sjednané ceny díla, které nebylo dokončeno, s počátkem prodlení s plněním svého dluhu (nedoplatku ceny díla).

Pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (§ 154 odst. 1 obč. zák.). Okamžik vyhlášení rozsudku je rozhodující pro zjištění skutkového stavu věci. Znamená to, že soud při dokazování zjišťuje nejen skutečnosti, které tu byly v době zahájení řízení, ale přihlíží také ke všemu, co nastalo za řízení až do vyhlášení rozsudku.

Odvolací soud shodně se soudem právního stupně vycházel ze zjištění, že žalobkyně dílo (stavbu domu a bazénu) sice nedokončila, avšak byla ochotna tak učinit a zabránily jí v tom okolnosti na straně objednatele (žalované); je povinna dát si započíst to, co ušetřila neprovedením, resp. nedokončením díla. Nárok žalobkyně posoudil podle § 641 obč. zák. a dospěl k závěru, že žalobkyni náleží dohodnutá cena díla, tedy částka 2,177.457,- Kč za stavbu domu a 186.580,- Kč za montovaný bazén, přičemž od ceny stavby domu je namístě odečíst 45.000,- Kč za skříň na zbraně, která nebyla dodána, 19.570,- Kč za nedodaný krb a 1.168,- Kč za schody na terasu, které nebyly provedeny. Po odečtení plnění, které žalobkyně od žalované již přijala na dohodnutou cenu díla (tj. 1,927.507,- Kč), při zohlednění, že částku 27.305,- Kč žalobkyně v řízení neuplatnila a částky 29.832,- Kč (započtení provize) a 21.380.- Kč (úrok z prodlení) nebyly předmětem odvolacího přezkumu, dovodil, že na cenu stavby domu zbývá doplatit 105.735,- Kč. Pokud jde o dohodnutou cenu bazénu, požadovala žalobkyně pouze 26.196,- Kč představující skutečně vynaložené náklady, nikoliv dohodnutou cenu tohoto díla. Odvolací soud proto uzavřel, že žaloba je důvodná do celkové částky 131.931,- Kč. Dále dospěl k závěru, že splatnost dohodnuté ceny nedokončeného díla nastala až po splnění podmínek uvedených v § 641 odst. 1 obč. zák., takže žalovaná byla ve smyslu § 563 obč. zák. povinna splnit dluh prvního dne poté, kdy byla žalobkyní o plnění požádána; za kvalifikovanou výzvu přitom považoval žalobu, která byla žalované doručena 30. 12. 1998. Názor, že podání žaloby na zaplacení pohledávky je kvalifikovanou upomínkou (žádostí věřitele o plnění), vyslovil Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1853/2002, uveřejněném v časopise Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu po označením C 1746. Otázka, kterou žalovaná předestřela k přezkumu v dovolacím řízení, tak nemůže činit rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným a dovolací soud proto dovolání směřující proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Dovolání proti rozsudečnému výroku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni 77.053,- Kč, je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.

Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Již v rozsudku ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 30 Cdo 1940/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 1, pod označením C 61, Nejvyšší soud vyslovil názor, že odvolací soud se od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě v řízení provedených důkazů výpověďmi účastníků, svědků a předloženými listinnými důkazy, může odchýlit pouze tehdy, jestliže tyto důkazy sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případné odlišné zhodnocení těchto důkazů. V opačném případě trpí řízení vadou podle § 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř. (resp. § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. v současném znění), tedy vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Shora uvedený postup však odvolací soud v této věci nedodržel. Soud prvního stupně dospěl ke skutkovému závěru, že žalobkyně převzala od manžela žalované hotovost ve výši nejméně 77.053,- Kč, která však nebyla v zálohách na cenu díla zohledněna. K tomuto závěru dospěl soud prvního stupně - jak je v odůvodnění jeho rozsudku podrobněji rozvedeno - vyhodnocením listinných důkazů a výpovědí svědků B. a F. za situace, kdy z příjmových dokladů žalobkyně nevyplynulo, že by tato částka byla do zaplacených záloh započítána. Oproti tomu odvolací soudu konstatoval, že z výpovědí svědků M. B. a Z. F. sice vyplývá, že částku 77.053,- Kč svědek B. předal M. J., nebylo však prokázáno, že by se jednalo o platbu nad rámec žalobkyní potvrzených úhrad. Ze svědecké výpovědi M. J. totiž vyplývá, že žalovaná neplatila zálohy na cenu díla podle písemné dohody, což vedlo k tomu, že přijímal i platby v nižších částkách, na které posléze vystavil souhrnný příjmový doklad. Odvolací soud proto přisvědčil žalobkyni, že částku 77.053,- Kč zohlednila ve vyčíslení přijatých záloh v celkové výši 1,927.507,- Kč. Jestliže tedy odvolací soud založil své rozhodnutí na jiném skutkovém stavu (vzal za prokázanou skutkovou verzi žalobkyně), aniž opakoval důkazy, o které opřel své skutkové závěry soud prvního stupně, postupoval v rozporu se zásadami přímosti a ústnosti, kterými je občanské soudní řízení ovládáno, a zatížil tak řízení vadou, která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí. K této vadě - jak již bylo shora zmiňováno - je dovolací soud v případě přípustného dovolání povinen vždy přihlédnout.

Dovolacímu soudu proto nezbylo, než podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. přezkoumávaný rozsudek odvolacího soudu v tomto rozsahu zrušit a podle odst. 3 věty prvé téhož ustanovení vrátit věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.)

Proti tomuto rozsudku
není
opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 27. dubna 2010


JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.

předsedkyně senátu