33 Cdo 3959/2016
Datum rozhodnutí: 22.02.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 241a odst. 1 o. s. ř., § 243c odst. 1 o. s. ř., § 143a odst. 4 obč. zák.



33 Cdo 3959/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce J. Ž. , zastoupeného Mgr. Martinem Goldsteinem, advokátem se sídlem v Praze 5, Bucharova 2657/12, proti žalovaným 1) D. Č. a 2) MUDr. P. Č. , zastoupeným Mgr. Jiřím Douskem, advokátem se sídlem v Liberci, 8. března 21/13, o určení vlastnického práva k nemovitostem a o jejich vyklizení, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 20 C 152/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 5. 2. 2016, č. j. 30 Co 358/2014-175, takto: I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 29. 4. 2014, č. j. 20 C 152/2010-100, ve znění opravných usnesení ze dne 24. 6. 2014, č. j. 20 C 152/2010-108, a ze dne 1. 7. 2014, č. j. 20 C 152/2010-118, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že je výlučným vlastníkem nemovitostí v katastrálním území a obci S. nad N., zapsaných na LV č. 461, u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště Liberec, konkrétně pozemku parc. č. 900/2 - zastavěná plocha a nádvoří o výměře 82 m 2 s budovou čp. 574 rodinný dům a pozemku parc. č. 900/1 zahrada o výměře 849 m 2 ; dále zamítl žalobu, jíž žalobce požadoval, aby žalovaní tyto nemovitosti vyklidili a předali mu je. Současně rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 5. 2. 2016, č. j. 30 Co 358/2014-175, rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s opravnými usneseními potvrdil ve výroku o věci samé, změnil v nákladovém výroku tak, že žalobci uložil zaplatit na náhradě nákladů řízení žalované 20.279,60 Kč a žalovanému 14.411,10 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich zástupce Mgr. Jiřího Douska, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Učinil tak poté, co jeho předchozí rozhodnutí ze dne 13. 3. 2015, č. j. 30 Co 358/2014-131, Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 10. 2015, č. j. 33 Cdo 3174/2015-142, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. dále jen o. s. ř. ), přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.).
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost svého dovolání spatřuje žalobce v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na otázce hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud (stejně jako před ním i soud prvního stupně) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu reprezentované jeho rozhodnutím ze dne 22. 8. 2006, sp. zn. 20 Cdo 612/2005. Na odklon od uvedeného rozhodnutí usuzuje z toho, že odvolací soud náležitě nezjistil, zda skutečně znal obsah smlouvy o rozšíření zákonného rozsahu společného jmění žalovaných. Oproti odvolacímu soudu žalobce prosazuje, že jeho znalost obsahu listiny byla nulová , z provedených důkazů (zejména z listiny ze dne 23. 6. 2009 obsahující právní úkon výzvy k vrácení daru) nelze opak dovodit, a proto mu svědčí ochrana ve smyslu ustanovení § 143a odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák. ). Odvolací soud pochybil, jestliže dokazování nedoplnil, neboť skutkový stav, z něhož při právním posouzení věci vycházel, byl zjištěn neúplně. Z uvedené argumentace je zřejmé, že žalobce v dovolání neuplatnil jediný způsobilý dovolací důvod, jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.); jeho uplatněním totiž není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud. Skutkový stav věci je v dovolacím řízení nezpochybnitelný, ať již je namítána jeho nesprávnost nebo neúplnost. Stejně tak polemika žalobce s hodnocením v řízení provedených důkazů je z hlediska přípustnosti dovolání bezcenná, neboť samotné hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti a pravdivosti (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze s úspěchem napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
Žalobce sice napadl rozhodnutí odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, ve vztahu k výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení však žádnou argumentaci natož tu, jež by se vázala k obligatorním údajům ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. doplnitelným jen ve lhůtě uvedené v § 241b odst. 3 o. s. ř. nevznesl.
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. února 2017

JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu