33 Cdo 3958/2008
Datum rozhodnutí: 25.10.2010
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 237 odst. 3 o. s. ř.




33 Cdo 3958/2008


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně Modrá pyramida stavební spořitelna, a. s. se sídlem Praha 2, Bělehradská 222/128, proti žalovanému M. K., zastoupenému JUDr. Tomášem A. Schönfeldem, advokátem se sídlem Praha 1, Žitná 25, o zaplacení částky 99.653,03 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 23 C 476/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. března 2008, č. j. 22 Co 2945/2007-77, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í: Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 18. června 2007, č. j. 23 C 476/2006-37, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 1. listopadu 2007, č. j. 23 C 476/2006-63, zastavil řízení co do částky 2.990,33 Kč (výrok I.), uložil M. J. a žalovanému zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 96.662,70 Kč se specifikovaným příslušenstvím a náklady řízení ve výši 3.870,- Kč, to vše v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3.000,- Kč splatných vždy nejpozději k 25. dni v měsíci pod ztrátou výhody splátek s tím, že splněním povinnosti plnit jedním z žalovaných zanikne povinnost plnit druhým z žalovaných (výrok II.), a rozhodl o vrácení soudního poplatku a o nákladech řízení (výroky III. a IV.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 27. března 2008, č. j. 22 Co 2945/2007-77, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalovanému ve výroku II., kromě jeho části o nákladech řízení, v níž jej zrušil, a výroku IV. potvrdil v upřesňujícím znění výroku II.: žalovaný č. 2 M. K. je povinen zaplatit žalobkyni 96.662,70 Kč s úroky z prodlení ve výši 6% p. a. od 23. 5. 2007 do zaplacení z částky 89.548,15 Kč a úrokem z prodlení ve výši 7% p. a. od 23. 5. 2007 do zaplacení z částky 89.548,15 Kč, to vše v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3.000,- Kč splatných vždy nejpozději k 25. dni v měsíci, a to pod ztrátou výhody splátek. Tuto povinnost má žalovaný č. 2 M. K. společnou s žalovanou č. 1 M. J. podle rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 6. 2007, č. j. 23 C 476/2006-37, s tím, že plněním jedním z žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost druhého žalovaného. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalované M. J. nabyl samostatně právní moci dne 3. 10. 2007, neboť ta odvolání nepodala.
Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 30. 6. 2009 (dále jen o. s. ř. ), a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Bez významu z hlediska přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je výhrada žalovaného, že odvolací soud neučinil zjištění, kdy přestala M. J. (dlužnice) splácet úvěr, které by mu umožnilo kvalifikovaně posoudit, zda by jeho námitka promlčení byla uplatněna úspěšně, neboť směřuje proti nesprávně a neúplně zjištěnému skutkovému stavu věci, případně proti vadnému hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění. Žalovaný tak uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož použití je v poměrech přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno. Obdobně je tomu s námitkou neúplně zjištěného skutkového stavu z hlediska možného posouzení, zda úvěr poskytnutý dlužnici M. J. byl úvěrem spotřebitelským.
Přípustnost dovolání v posuzovaném případě nezakládá výtka žalovaného (ručitele) uplatněná v rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tu spatřuje žalovaný v tom, že napadený rozsudek neměl být vydán ani doručován, neboť odvolací řízení (jehož se již dlužnice neúčastnila) bylo přerušeno podle § 263 odst. 1 a 3 ve spojení s § 408 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Tato námitka není opodstatněná a nesplňuje tak podmínku zásadního právního významu. Jestliže se odvolacího řízení účastnil pouze žalovaný, který coby ručitel není solidárně zavázán s dlužnicí (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 32 Odo 624/2002, v němž byl vysloven právní názor, že dlužník a ručitel, kteří vystupují na straně žalované, mají postavení samostatných společníků v rozepři podle § 91 odst. 1 o. s. ř.), nemohlo být odvolací řízení podle § 263 odst. 1 a 3 ve spojení s § 408 insolvenčního zákona přerušeno. Nehledě na to, že v průběhu odvolacího řízení nebyl prohlášen konkurs, ale bylo zahájeno insolvenční řízení, v jehož rámci (po vydání napadeného rozhodnutí) byl usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 4. 2008, sp. zn. KSCB 26 INS 438/2008, zjištěn úpadek M. J. a dne 17. 6. 2008 bylo povoleno oddlužení plněním splátkového kalendáře. Odvolací soud se tudíž nedopustil žádného pochybení, rozhodl-li ve věci napadeným rozsudkem, který doručil účastníkům řízení. Za předestřené situace je zjevné, že je nadbytečné zabývat se v rámci dovolacího přezkumu napadeného rozhodnutí nastolenou otázkou, zda v případě prohlášení úpadku a povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře zaniká ručitelský závazek.
Ani právní otázka, zda odstoupením od smlouvy o úvěru ze strany věřitele zaniká ručitelský závazek, není způsobilá založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť tato otázka byla dovolacím soudem již vyřešena a odvolací soud se od ustálené soudní praxe neodchýlil. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 9. 2. 2000, sp. zn. 32 Cdo 1046/1998, vyslovil, že zajišťovací závazek vyplývající z ručení trvá i nadále po odstoupení od smlouvy o úvěru a ručením je zajišťována povinnost vrátit dlužnou částku s úroky (§ 351 obch. zák. ve vazbě na § 506 obch. zák.). Rovněž ve svém rozsudku ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2878/2008, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odstoupí-li věřitel od smlouvy o úvěru pro prodlení dlužníka (§ 506 obch. zák.) a je-li proto oprávněn požadovat, aby mu dlužník vrátil dlužnou částku s úroky, je tento modifikovaný závazek zajištěn zástavním právem zřízeným k zajištění závazků ze smlouvy o úvěru, příp. ručením zajišťujícím podle § 303 a násl. obch. zák. pohledávku dlužníka ze smlouvy o úvěru.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalobkyni v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalovanému právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 25. října 2010

JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu