33 Cdo 3950/2016
Datum rozhodnutí: 26.04.2017
Dotčené předpisy: § 3 obč. zák., § 101 obč. zák.



33 Cdo 3950/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně D. M. , zastoupené Mgr. Ondřejem Lněničkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Újezd 409/19, proti žalovanému T. R. , zastoupenému JUDr. Františkem Vokůrkou, advokátem se sídlem v Praze 3, Jeseniova 2863/50, o 1.500.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 59 C 59/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 2. 2016, č.j. 53 Co 404/2015-113, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 17.666 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Františka Vokůrky, advokáta.

O d ů v o d n ě n í

V záhlaví označeným rozhodnutím městský soud změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. 7. 2015, č.j. 59 C 59/2014-59, tak, že zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení 1.500.000 Kč s úroky z prodlení od 16. 7. 2014 do 1. 7. 2015 ve výši 116.118 Kč a od 2. 7. 2015 do zaplacení ve výši 8,05%, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že právo na vrácení dluhu z peněžité půjčky, které žalobkyně uplatnila, je promlčeno; oproti soudu prvního stupně však dospěl k závěru, podle něhož námitka promlčení, kterou v řízení žalovaný vznesl, není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen obč. zák. ). Žalobkyni objektivně nic nebránilo v tom, aby své právo vykonala ještě v průběhu promlčecí doby, jestliže se koncem srpna 2012 od žalovaného odstěhovala a podala na něj trestní oznámení za fyzické napadení a psychické týrání.
Dovolání, jímž žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu, není přípustné.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen o.s.ř. ).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Podle § 241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o.s.ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů dovolacímu přezkumu nepodléhá /srov. § 241a odst. 1, § 242 odst. 3, větu první, o.s.ř./), že žalobkyně na základě ústní smlouvy o půjčce složila 24. 2. 2010 na žalovaným označený bankovní účet 1.500.000 Kč. Splatnost půjčky ponechali účastníci na vůli žalobkyně (věřitelky), která vyzvala žalovaného k vrácení peněz dopisem z 30. 6. 2014. Promlčecí doba podle § 101 obč. zák. začala běžet dnem následujícím po vzniku dluhu a uplynula 26. 2. 2013; řízení bylo zahájeno 8. 8. 2014 (§ 82 odst. 1 o.s.ř.). Žalobkyně koncem srpna 2012 opustila společnou domácnost vedenou s žalovaným a podala na něho trestní oznámení; trestní stíhání bylo zahájeno 29. 8. 2012 a jeho výsledkem bylo odsouzení žalovaného za zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí k trestu odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání čtyř let (žalovaný nejméně v době od počátku roku 2008 do srpna 2012 se stupňující intenzitou psychicky i fyzicky žalobkyni napadal).
Pojem dobré mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. vyložil Nejvyšší soud opakovaně v celé řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozsudky ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 62/1997, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, a usnesení ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005). V nich dovodil, že východiskem úvah, zda je výkon práva v rozporu s dobrými mravy, je okolnost, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu dobré mravy zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech , kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě , aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2002, ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4180/2013, ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1729/2014, ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 23 ICdo 19/2015, ze dne 21. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2244/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 740/2009, nálezy Ústavního soudu z 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, z 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, z 3. 6. 2008, sp. zn. IV. ÚS 581/06, z 21. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 548/11, a z 16. 9. 2010, sp. zn. IV. ÚS 262/10).
V rozsudku ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2582/2010, Nejvyšší soud mimo jiné odkázal i na závěry odborné literatury, podle nichž použití dobrých mravů při výkonu práva s cílem nalézt cestu k realizaci ideje spravedlnosti ( aequum et bonum ), jakožto výsledku zajištění potřebné vazby mezi psanými občanskoprávními normami a mravním řádem společnosti, by v každém případě mělo zůstat výjimečné . To znamená, že by nemělo vést k oslabování ochrany subjektivních občanských práv stanovených zákonem a tím k nežádoucímu narušování jistoty občanskoprávních vztahů. Nelze totiž ztrácet ze zřetele, že v demokratické společnosti s psaným právem se idea spravedlnosti prosazuje zejména za pomoci stanovených psaných norem, pravidel a postupů, které je jako takové nutno dodržovat. Aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. jako občanskoprávní normy s relativně neurčitou hypotézou je možná jen ve výjimečných odůvodněných případech (v části evropského právního prostředí se hovoří o krajním extrémním rozporu práva a mravního řádu) jako spravedlivě vyrovnávacího měřítka pro citlivé hodnocení konkrétních okolností individuálního případu, které sleduje odstranění případných tvrdostí a příkrostí zákona. V takovýchto případech jde o uplatnění principu dobrých mravů (resp. někdy též slušnosti či ekvity) ve vzájemných vztazích mezi jednotlivci (ius est ars equui et boni), který je vlastní demokratickému právnímu řádu. Závěr, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy, musí být proto vždy v každém jednotlivém případě opřen o zcela konkrétní zjištění (nelze rozhodně předpokládat, že oprávněný bude v budoucnu své právo vykonávat v rozporu s dobrými mravy), jakož i o jasné a přesvědčivé odůvodnění soudu. Jen takové rozhodnutí soudu je s to naplnit sledovaný požadavek, tj. přibližovat občanskoprávní normy k cíli, tj. hledání a nalezení spravedlnosti. Jen tak zároveň mohou soukromé právo a jeho normy preventivně výchovně působit do budoucna (viz Švestka, J., Škárová, M., Spáčil, J., Hulmák, M., a kol. Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, str. 63 a násl.).
S ohledem na skutkové zjištění (viz shora) je závěr odvolacího soudu, podle něhož výkon práva vznést námitku promlčení neodporuje dobrým mravům, plně v souladu s výše uvedenými rozhodnutími Nejvyššího soudu a nálezy Ústavního soudu.
Spojuje-li žalobkyně přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, musí jít o takové otázky, na nichž byl výrok rozsudku odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen; není-li tomu tak, dovolání pro jejich řešení nemůže být podle § 237 o.s.ř. přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2893/2016). Pro posouzení přípustnosti dovolání jsou proto bezvýznamné žalobkyní formulované otázky: 1) zda lze vztah druha a družky při hledání souladu jednání s dobrými mravy postavit naroveň vztahům příbuzenským /rodinným/, 2) zda a jaký vliv má spáchání zločinu na promlčecí dobu a její běh, jakož i na uplatněnou námitku promlčení a její výkon v rozporu s dobrými mravy, mezi pachatelem trestného činu a jeho obětí, 3) zda a jaký je vliv trestního řízení na promlčecí dobu a její běh, jakož i na uplatněnou námitku promlčení a její výkon v rozporu s dobrými mravy, mezi obviněným z trestného činu a poškozeným, 4) zda a jaký má vliv na promlčecí dobu a její běh, jakož i na uplatněnou námitku promlčení a její výkon v rozporu s dobrými mravy, pořízení si věci pachatelem trestného činu /do jeho vlastnictví/ z prostředků oběti trestného činu.
Namítá-li žalobkyně, že odvolací soud nedoplnil (neopakoval) dokazování a že jeho rozhodnutí není předvídatelné, neboť je v příkrém rozporu se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, nenapadá žádný právní závěr vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž odvolací soud své rozhodnutí založil, nýbrž vytýká, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K nim však pokud by skutečně jimi řízení bylo postiženo dovolací soud přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§ 242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn není.
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.s.ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o.s.ř.).
Žalobkyně sice výslovně napadla rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů však žádnou argumentaci natož tu, jež by se vázala k obligatorním údajům ve smyslu § 241a odst. 2 o.s.ř. doplnitelným jen ve lhůtě uvedené v § 241b odst. 3 o.s.ř. nevznesla.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci). Odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí povolený usnesením ze dne 7. 3. 2017, č.j. 33 Cdo 3950/2016-132, platí do právní moci rozhodnutí, kterým bylo dovolací řízení skončeno.

V Brně 26. 4. 2017


JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu