33 Cdo 3936/2015
Datum rozhodnutí: 22.09.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 241a odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013



33 Cdo 3936/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Ivanou Zlatohlávkovou ve věci žalobkyně Design guide s. r. o. se sídlem v Ostravě - Hulvákách, Železárenská 636/4, identifikační číslo osoby 293 92 063, zastoupené Mgr. Jaromírem Parobkem, advokátem se sídlem v Moravské Ostravě, Sokolská třída 451/11, proti žalované PSP Pohony a. s. se sídlem v Přerově, Kojetínská 3148/73d, identifikační číslo osoby 476 74 784, zastoupené JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Moravské Ostravě, Poděbradova 1243/7, o zaplacení 500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 12 C 355/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, ze dne 25. února 2015, č. j. 75 Co 477/2014-115, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.826,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Radka Hudečka, advokáta.
O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 13. srpna 2014, č. j. 12 C 355/2013-71, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení 500.000,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 25. února 2015, č. j. 75 Co 477/2014-115, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé potvrdil, změnil je ve výroku o nákladech řízení (co do jejich výše) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.; dále jen o. s. ř. ), přípustné.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl pro nepřípustnost, případně aby jej jako nedůvodné zamítl. Je přesvědčena, že žalobkyně v dovolání neuplatnila způsobilý dovolací důvod.
Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř., v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil o ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak , musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Dovolání shora uvedený postulát nesplňuje, neboť žalobkyně jeho přípustnost (krom citace textu ustanovení § 237 o. s. ř.) zdůvodnila pouze tvrzením, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Konkrétně jde o posouzení právní otázky nároku na zaplacení smluvní pokuty podle § 544 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013. Žalobkyně nespecifikuje, od jakých rozhodnutí Nejvyššího soudu týkajících se problematiky smluvní pokuty, ani jakým konkrétním způsobem se měl odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlit. Rovněž nespecifikuje žádnou otázku týkající se výkladu ustanovení § 544 a 545 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. § 3028 zákona č. 89/2012 Sb.), která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena. Absence řádného vymezení toho, v čem podle dovolatelky spočívá splnění předpokladů přípustnosti dovolání, zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit.
Nad rámec řečeného je namístě uvést, že žalobkyně v dovolání ani neuplatnila jediný přípustný dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., neboť její dovolací námitky ve skutečnosti nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž soudům je vytýkána nesprávnost skutkových zjištění, na nichž je založen právní závěr, že jí nevznikl nárok na smluvní pokutu. Žalobkyně popisuje, co si účastnice (resp. jejich právní předchůdci) sjednaly v odst. 2.1, 2.3. a 4.2 dohody o narovnání ze dne 18. 12. 2012 a zaujímá vlastní výkladové stanovisko k obsahu těchto ujednání. Namítá, že odvolací soud z těchto ujednání dovodil nesprávný závěr, že zjištěné jednání žalované (uhrazení soudního poplatku z dovolání, které vedlo k pokračování řízení o dovolání proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 6. 2012, č. j. 4 Cmo 13/2012-141) není nepřátelským krokem ve smyslu odst. 2.3 dohody o narovnání. Oproti odvolacímu soudu pak prosazuje názor, že jednání žalované bylo způsobilé ji poškodit, popř. ohrozit její právo vyplývající z exekučního titulu (kvůli němuž byla předmětná dohoda o narovnání uzavřena). Přitom pomíjí, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy (dohody o narovnání), a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Pokud je v dovolání v tomto směru argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci (z výkladu dotčených ujednání dohody o narovnání prezentovaného žalobkyní), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy uzavřít, že žalobkyni vznikl nárok na úhradu sjednané smluvní pokuty. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud. Nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě odůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný žádný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 22. září 2015

JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu