33 Cdo 3926/2016
Datum rozhodnutí: 22.02.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 630 obč. zák., § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.



33 Cdo 3926/2016


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně D. K. , zastoupené JUDr. Janou Toušovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Klatovech, Randova 204, proti žalovanému S. K., zastoupenému Mgr. Jaroslavem Erhardem, advokátem se sídlem v Plzni, Pražská 38/43, o vrácení daru, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 4 C 143/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. března 2016, č. j. 13 Co 240/2015-117, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.800,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Jaroslava Erharda, advokáta.

O d ů v o d n ě n í:

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 17. března 2016, č. j. 13 Co 240/2015-117, potvrdil rozsudek ze dne 22. dubna 2015, č. j. 4 C 143/2014-95, jímž Okresní soud v Klatovech zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastníkem v žalobě specifikovaných nemovitostí, které žalovanému dne 21. 12. 2009 darovala, a rozhodl o nákladech řízení; odvolací soud současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. dále jen o. s. ř. ), přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil o ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak , musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
I když žalobkyně v dovolání výslovně neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (které ze čtyř kritérií uvedených v § 237 o. s. ř. má za naplněné), ze skutečnosti, že rozhodnutí odvolacího soudu konfrontuje s rozhodnutími ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1708/2000, ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 33 Odo 134/2003, ze dne 12. 2. 2004, sp. zn. 33 Odo 1192/2003, ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 1420/2005 a ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1936/2008, v nichž se Nejvyšší soud vyjadřoval k aplikaci § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (srov. § 3028 zákona č. 89/2012 Sb. dále jen obč. zák. ), lze usuzovat, že má zato, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu uzavřel-li, že chování žalovaného vůči ní nenaplnilo znaky skutkové podstaty uvedeného ustanovení.
K použitelnosti § 630 obč. zák. obecně se Nejvyšší soud vyjádřil opakovaně tak, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které se zřetelem na všechny okolnosti konkrétního případu z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného (nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce) pochybnosti o hrubé kolizi s dobrými mravy. Obvykle jde o porušení značné intenzity nebo o porušování soustavné, a to ať už fyzickým násilím, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod. Ne každé chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, naplňuje znaky skutkové podstaty § 630 obč. zák., přičemž stupeň závažnosti konkrétního chování obdarovaného je hodnocen podle objektivních kritérií, a nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce (srov. např. rozsudky ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98 a ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 1420/2005, ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011).
Pojem dobrých mravů činí z ustanovení § 630 obč. zák. právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem. Vymezení hypotézy právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, je věcí zhodnocení konkrétní situace. Úvaha soudu, zda byla naplněna skutková podstata § 630 obč. zák., se proto vždy odvíjí od posouzení všech zvláštností konkrétního případu individuálně (nelze ji objektivizovat ). Odvolací soud se v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu důsledně zabýval pro věc rozhodnými okolnostmi případu (včetně žalobkyní akcentovaného neplnění vyživovací povinnosti žalovaného k jeho nezletilému dítěti), vzal v úvahu i vzájemné chování účastníků řízení a jeho závěr, že v řízení zjištěné chování žalovaného (obdarovaného) nelze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů a není tak splněna jedna ze zákonných podmínek pro vrácení daru ve smyslu § 630 obč. zák., není zřejmě nepřiměřený.
Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 22. února 2017
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu