33 Cdo 39/2012
Datum rozhodnutí: 27.03.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012




30 Cdo 39/2012


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně České republiky Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, proti žalovaným 1) J. Š. , 2) Š. Š. , zastoupeným JUDr. Zdeňkou Doležílkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Ovesná 356/7, o 130.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 64 C 174/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 7. 2011, č.j. 57 Co 218/2011-43, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení 7.950,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Zdeňky Doležílkové, advokátky.

O d ů v o d n ě n í:
Dovolání proti v záhlaví uvedenému rozsudku, jímž krajský soud poté, co připustil změnu žaloby, změnil rozsudek ze dne 3. 2. 2011, č.j. 64 C 174/2010-21 (ve znění opravného usnesení ze dne 23. 3. 2011, č.j. 64 C 174/2010-28), kterým Okresní soud v Ostravě zamítl žalobu o 130.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení s tím, že zaplacením jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu úhrady povinnost i pro druhého z nich, tak že zamítl žalobu, aby každý ze žalovaných zaplatil žalobkyni 65.000,- Kč se stejně specifikovanými úroky z prodlení, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále též jen o.s.ř. , srov. čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.). Přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišné. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není významné, jak odvolací soud formálně rozhodl; rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52/1999, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 7/2000). Přestože odvolací soud formálně rozsudek soudu prvního stupně změnil, posoudily soudy obou stupňů práva a povinnosti účastníků řízení v právních vztazích obsahově shodně, neboť žalobu o zaplacení předmětu sporu, tj. částky 130.000,- Kč (byť odvolací soud ve vztahu k žalovaným v jiném poměru) neshledaly důvodnou; jejich rozhodnutí nejsou odlišná a rozsudek odvolacího soud proto není obsahově měnícím , nýbrž potvrzujícím.
Jelikož použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je vyloučeno (rozsudku soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí soudu prvního stupně), zbývá přípustnost dovolání zvážit již jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, neboť žalobkyní zpochybněný závěr, že žalovaní neporušili smluvní podmínku dokončit výstavbu tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do deseti let ode dne uzavření smlouvy o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu podle vyhlášky č. 136/1985 Sb., o finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní a individuální bytové výstavbě a modernizaci rodinných domků v osobním vlastnictví, ve znění účinném do 28. 2. 1991 (dále jen vyhláška č. 136/1985 Sb. ), bylo-li včas pravomocně vydáno dílčí kolaudační rozhodnutí, kterým bylo povoleno užívání části novostavby rodinného domu, a to bytové jednotky 1 + 0 s úplným příslušenstvím v přízemí domu, je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Ten již v rozsudku ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2275/2008, uzavřel, že ujednání smluvních stran o povinnostech stavebníků, jimž byl státem poskytnut příspěvek na individuální bytovou výstavbu, je nutno vykládat v kontextu s ustanovením § 16 vyhlášky č. 136/1985 Sb. (na které je výslovně odkazováno ve smlouvě i v souzené věci) tak, že státem dotovanou výstavbou se rozumí a to zejména s přihlédnutím k výši poskytnutého příspěvku stavba, která uspokojí bytovou potřebu rodiny. V odkazované věci Nejvyšší soud shledal pro splnění uvedené podmínky kolaudace ve lhůtě deseti let za dostatečné, že byla zkolaudována stavba jednoho bytu (půdní vestavba), přestože stavební povolení, v souladu s nímž se stavebníci zavázali stavbu provést, se týkalo zřízení dvou bytů (jeden měl vzniknout přístavbou nového podlaží domu, druhý přestavbou, tj. přebudováním již existující stavby dosud sloužící nebytové potřebě).
Odvolací soud rozhodl v souladu s tím, co je řečeno shora, dovodil-li, že ke splnění uvedené smluvní podmínky postačilo, že byla ve stanovené lhůtě zkolaudována část domu schopná samostatného užívání k bydlení, neboť se jednalo o kolaudaci bytové jednotky, tedy prostoru určeného k bydlení, který splňoval podmínky stanovené technickými předpisy, a tato bytová jednotka byla k bydlení užívána a její řešení nevylučovalo možnost bydlení nejméně tří osob (§ 16 písm. b/ vyhlášky č. 136/1985 Sb.).
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. Žalovaní mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátkou v dovolacím řízení. Výši odměny dovolací soud určil podle ustanovení § 1 odst. 1, § 2, § 3 odst. 1 bodu 4., § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1, věty první, a § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. 2. 2012 viz čl. II vyhlášky č. 64/2012 Sb., tj. částkou 5.970,- Kč. Součástí nákladů je dále paušální částka náhrady za dva úkony právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 600,- Kč (§ 13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012 viz čl. II vyhl. č. 486/2012) a náhrada za 21 % daň z přidané hodnoty ve výši 1.380,- Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou žalovaní podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně 27. března 2013
JUDr. Pavel K r b e k, v. r.
předseda senátu