33 Cdo 3890/2013
Datum rozhodnutí: 19.06.2014
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013



33 Cdo 3890/2013


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce M. R. , zastoupeného JUDr. Světlanou Kazakovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Týnská 21, proti žalovanému M. R. , zastoupenému JUDr. Kateřinou Součkovou, advokátkou se sídlem v Jičíně, Šafaříkova 161, o 500.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5, pod sp. zn. 18 C 314/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. května 2013, č. j. 21 Co 37/2012-366, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení 7.308,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Světlany Kazakové, advokátky.
O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 30. května 2011, č. j. 18 C 314/2010-186, zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení 500.000,- Kč, a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 69.133,20 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právní zástupkyně.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. května 2013, č. j. 21 Co 37/2012-366, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů tak, že žalovanému právo na jejich náhradu nepřiznal.
Proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost založil na třech otázkách, o nichž se domnívá, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny
- a/ zda vady hmotně právního úkonu (v dané věci výzvy k vrácení daru), které byly příčinou neúspěchu žalobce v řízení, lze považovat za důvod hodný zvláštního zřetele ve smyslu ustanovení § 150 o. s. ř.;
- b/ zda lze účastníky řízení seznámit s tím, že jsou dány důvody pro aplikaci § 150 o. s. ř., teprve při vyhlášení rozhodnutí ve věci, nebo zda v rámci zásady předvídatelnosti soudního rozhodnutí je soud povinen včas seznámit účastníky řízení se svým úmyslem nepřiznat úspěšnému účastníku náhradu nákladů řízení;
- c/ v jakém rozsahu a kvalitě musí být rozhodnutí soudu o nákladech řízení odůvodněno.
Žalovaný je přesvědčen, že v posuzovaném případě nebyly dány předpoklady pro to, aby mu soud - coby úspěšnému účastníků řízení - nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Zdůraznil, že majetkové a sociální poměry žalobce nejsou výrazně nepříznivé; je příjemcem starobního důchodu a nadále pracuje, je spoluvlastníkem rodinného domu, v němž bydlí, a v roce 2013 prodal za 300.000,- Kč svůj spoluvlastnický podíl na domě, který zdědil. Opodstatněnost svého požadavku na vrácení daru žalobce v řízení neprokázal a o užití § 150 o. s. ř. ani nežádal. Žalovaný je přesvědčen, že jeho chování vůči žalobci není v hrubém rozporu s dobrými mravy, je pouhou reakcí na zavrženíhodné chování žalobce vůči svým dětem a manželce. Protože odvolací soud v průběhu odvolacího řízení nenaznačil, že uvažuje o aplikaci § 150 o. s. ř., znemožnil mu vyjádřit se k této otázce a uvádět tvrzení a důkazy. Postupem odvolacího soudu tak bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Rozhodnutí odvolacího soudu je navíc nepřesvědčivé, neboť je založeno na samých domněnkách, které nejsou podloženy důkazy. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku o nákladech řízen zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce považuje dovolání za zmatečné, neboť nemá podklad v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu . Odvolací soud totiž nepoužil ustanovení § 150 o. s. ř. jen proto, že jeho neúspěch ve věci byl zapříčiněn vadou výzvy k vrácení daru; byl veden řadou dalších, v rozhodnutí uvedených důvodů. Považuje za nadbytečné, aby dovolací soud deklaroval, jak má být odůvodněn výrok soudu o nákladech řízení, neboť odůvodnění rozsudku vyplývá ze zákona, konkrétně z § 157 odst. 2 o. s. ř. Vady řízení nejsou způsobilým dovolacím důvodem.
Dovolání není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen o. s. ř. ), neboť napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejedná se ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Podle ustanovení § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetel nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Citované ustanovení slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci.
Právní otázka, zda vady hmotně právního úkonu (v dané věci výzvy k vrácení daru), které byly příčinou neúspěchu žalobce v řízení o vrácení daru, lze považovat za důvod hodný zvláštního zřetele ve smyslu ustanovení § 150 o. s. ř., není v dané věci s to přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit již proto, že odvolací soud vedla k použití § 150 o. s. ř. řada skutečností, které v rozhodnutí uvedl, a které v jejich souhrnu vyhodnotil jako důvody hodné zvláštního zřetele. Řečeno jinak, odvolací soud se při rozhodování o nákladech řízení neomezil pouze na příčiny neúspěchu žalobce v řízení, nýbrž posuzoval všechny relevantní okolnosti konkrétní věci (motivy žalobce k podání žaloby, vztahy mezi účastníky řízení /otcem a synem/, jejich poměry a věk, i případný dopad rozhodnutí do jejich majetkové sféry). Akcentoval přitom, že ačkoli žalovaný od žalobce přijal hodnotný dar, nejen že mu neprojevoval přiměřený vděk, ale v minulosti jej i fyzicky napadl, za což byl pravomocně odsouzen. Vadami hmotněprávního úkonu (neurčitostí výzvy k vrácení daru) pak argumentoval pouze při rozvádění důvodů, pro něž žalobce nemohl být ve věci o vrácení daru úspěšný. Jestliže tedy odvolací soud své rozhodnutí o nákladech řízení na výše uvedené právní otázce nezaložil, není důvodu ji v dovolacím řízení řešit.
Výtka žalovaného, že ho soud nepoučil o svém záměru použít při rozhodování o nákladech řízení ustanovení § 150 o. s. ř., a že proto je jeho rozhodnutí překvapivé, nelze (navzdory tvrzení žalovaného) podřadit žádnému kritériu přípustnosti vyjmenovanému v § 237 o. s. ř. Nejde o tzv. spor o právo ve smyslu sporného výkladu či aplikace procesních norem.
Z hlediska přípustnosti dovolání jsou bezcenné i námitky, jimiž žalovaný odvolacímu soudu vytýká, že své rozhodnutí o nákladech řízení založil pouze na domněnkách, nikoli na skutečnostech, které by byly v řízení prokázány. Jedná se totiž o skutkové námitky. Argumentuje-li žalovaný nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by odvolací soud vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci (tedy z jeho tvrzení o majetkových poměrech žalobce a o vztazích v jejich rodině), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy dovodit, že nejsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro aplikaci § 150 o. s. ř. Nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
Otázku, v jakém rozsahu a kvalitě musí být rozhodnutí soudu o nákladech řízení odůvodněno, lze označit za triviální, neboť způsob odůvodnění rozhodnutí soudu vyplývá ze zákona; ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. se nevztahuje pouze na odůvodnění hlavního výroku ve věci, nýbrž se týká všech výroků rozhodnutí, tedy i výroků akcesorických. Pokud soud přistoupí k aplikaci § 150 o. s. ř. vychází zásadně z posouzení všech ve věci zjištěných okolností. Ačkoliv žalovaný tvrdí opak, odvolací soud důvody, které ho vedly k použití § 150 o. s. ř., řádně a pečlivě uvedl (postupoval v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. III. ÚS 727/2000, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 75/2001). Protože převážná většina soudních rozhodnutí obsahuje i akcesorické výroky, nelze mít za to, že otázka rozsahu a kvality jejich odůvodnění nebyla dovolacím soudem v rámci jeho přezkumné činnosti dosud řešena.
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.)
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 19. června 2014

JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu