33 Cdo 3880/2010
Datum rozhodnutí: 28.04.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




33 Cdo 3880/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobců a) B. Č. , zastoupené JUDr. Tomášem Podhorským, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 102, b) J. P. , c) J. P., a d) D. P. , zastoupeného zákonným zástupcem J. P., proti žalovaným 1) H. S., a 2) V. S. , zastoupeným JUDr. Milanem Jebavým, advokátem se sídlem v Praze 3, Ondříčkova 321/22, o zaplacení částky 350.000,- Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 6 C 94/2008, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. února 2010, č. j. 23 Co 531/2009-94, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Dovolání proti v záhlaví uvedenému rozsudku krajského soudu, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 23. června 2009, č. j. 6 C 94/2008-63, tak, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobcům smluvní pokutu za dobu od 1. 11. 2004 do 31. 1. 2010 ve výši 670.950,- Kč, a jímž byl ve zbývajícím rozsahu potvrzen ve výroku o věci samé a bylo rozhodnuto o nákladech řízení, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Přestože odvolací soud formálně dílem změnil a dílem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, obsahově v rozsahu smluvní pokuty za dobu od 1. 11. 2004 do 31. 1. 2010 ve výši 670.950,- Kč jej potvrdil. Pro posouzení, zda jde obsahově o měnící nebo potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu, není podstatné, zda odvolací soud formálně rozhodl podle § 219 o. s. ř. nebo zda postupoval podle ustanovení § 220 o. s. ř. Rozhodující je obsahový vztah rozhodnutí soudů obou stupňů v tom, jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení (pro posouzení přípustnosti dovolání je podstatné pouze porovnání obsahu obou rozhodnutí); významným proto není ani to, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozhodnutí (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 52/99).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Námitkou, že postupem soudu prvního stupně byla žalovaným odňata možnost jednat před soudem (a odvolací soud tento postup toleroval), uplatnili dovolatelé zmatečnost podle § 229 odst. 3 o. s. ř. Pomíjí přitom, že ke zmatečnostním vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. přihlíží dovolací soud jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě takové vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm.c) o. s. ř. nezakládají. K posouzení jejich důvodnosti slouží žaloby pro zmatečnost (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 32/2003).
Namítanými vadami řízení podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. spočívajícími v neposkytnutí poučení žalovaným podle § 118a odst. 2, 3 a § 119a odst. 1 o. s. ř. a v nedostatcích odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, se dovolací soud nemohl zabývat, neboť z hlediska tohoto dovolacího důvodu, jak vyplývá z § 242 odst. 3 o. s. ř., lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat, jen je-li dovolání přípustné (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, a ze dne 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07). Tvrzené vady řízení - i kdyby byly opodstatněné - nejsou bezprostředním důsledkem řešení otázek procesní povahy, na nichž by napadené rozhodnutí spočívalo; nemůžou proto splňovat kritéria ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu žalovaní spojují s podle nimi v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou otázkou nepřiměřenosti výše smluvní pokuty z hlediska její celkové výše.
Dovolací soud již vícekrát ve svých rozhodnutích dovodil, že i smluvní pokutu sjednanou ve formě úroku převyšujícího i několikanásobně 100% zajištěné pohledávky ročně lze - právě s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu - považovat za přiměřenou a tudíž v souladu s dobrými mravy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2000, sp. zn. 30 Cdo 2247/99, a ze dne 9. srpna 2001, sp. zn. 33 Odo 204/2001, rozsudek ze dne 26. ledna 1999 sp. zn. 29 Cdo 2495/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 6/2000). K otázce přiměřenosti se Nejvyšší soud vyjádřil i v rozsudku ze dne 23. října 2006, sp. zn. 33 Odo 1385/2004, v němž přijal a odůvodnil závěr, že na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou denní sazbu smluvní pokuty. Opačný závěr je nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by dlužník své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty) a znamenal by zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuta plnit.
Lze tudíž uzavřít, že dovolání žalovaných směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto aniž se mohl věcí dále zabývat jako nepřípustné odmítl [§ 243a odst. 1 věta první, § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobcům v této fázi řízení podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti žalovaným právo (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 28. dubna 2011

JUDr. Václav Duda, v. r.
předseda senátu