33 Cdo 386/2008
Datum rozhodnutí: 20.03.2008
Dotčené předpisy:



33 Cdo 386/2008
Usnesení
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce JUDr. F. V. , advokáta, proti žalované C.E.M.A. 90 s. r. o. zastoupené advokátem, o zaplacení částky 90.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 28 C 121/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. října 2007, č. j. 12 Co 392/2007-25, takto :


I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 31. května 2007, č. j. 28 C 121/2007-10, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 90.000,- Kč s úrokem z prodlení z částky 30.000,- Kč ve výši 2 % od 16. 12. 2003 do zaplacení, z částky 30.000,- Kč ve výši 2 % od 1. 2. 2004 do zaplacení a z částky 30.000,- Kč ve výši 2 % od 16. 2. 2004 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Žalobce se svého nároku domáhal s tvrzením, že žalované poskytoval právní službu na základě smlouvy o právní pomoci ze dne 8. 3. 2001. Žalovaná se zavázala platit mu měsíční paušální odměnu ve výši 30.000,- Kč splatnou k desátému dni v měsíci na základě vystavené faktury. Poslední tři fakturované částky však neuhradila. Dne 6. 4. 2007 byl žalované doručen do vlastních rukou spolu se žalobou a usnesením podle § 114b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen o. s. ř. ) platební rozkaz, který soud prvního stupně v této věci vydal. V usnesení byla vyzvána, aby se v případě, že podá odpor proti platebnímu rozkazu, ve lhůtě třiceti dnů od jeho podání vyjádřila k žalobě, aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, vylíčila rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojila listinné důkazy, kterých se dovolává, případně označila důkazy ke svým tvrzením. Současně byla s odkazem na § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř. poučena, že pokud se bez vážného důvodu ve věci samé včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě nesdělí, jaký vážný důvod jí v tom brání, bude se mít zato, že nárok, který je proti ní žalobou uplatněn, zcela uznává a bude ve věci rozhodnuto rozsudkem pro uznání. Žalovaná sice podala proti platebnímu rozkazu odpor, ale na usnesení nereagovala; soud prvního stupně proto rozhodl rozsudkem pro uznání.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. října 2007, č. j. 12 Co 392/2007-25, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že v posuzovaném případě byly splněny všechny zákonné podmínky pro vydání rozsudku pro uznání. Protože žalovaná nesplnila ve stanovené lhůtě soudem uloženou povinnost, nastala zákonná fikce uznání nároku uplatněného žalobou a soud prvního stupně byl povinen podle tohoto uznání vydat rozsudek pro uznání. Konstatoval, že žalovaná měla možnost odvrátit účinky zákonné fikce tím, že by v určené lhůtě soudu sdělila, z jakého důvodu nemůže své povinnost dostát a kdy tak učiní. Námitka, že žalované bránil vážný důvod vyjádřit se ve věci, je způsobilým odvolacím důvodem jen za předpokladu, že ve stanovené lhůtě vážný důvod soudu sdělí. Jelikož tak žalovaná neučinila, neuplatnila akceptovatelný odvolací důvod. Odvolací soud nepovažoval vnitřní poměry žalované (jak je vylíčila) za vážný důvod bránící jí vyjádřit se ve stanovené lhůtě. Podle výpisu z obchodního rejstříku má žalovaná dva jednatele, z nichž každý je oprávněn jednat navenek samostatně. Tvrzené důvody vyřazující případně z jednání za žalovanou společnost jednatele Ing. H. se netýkají druhého z nich M. D. K žádosti žalované o prominutí zmeškání lhůty, která jí byla poskytnuta k písemnému vyjádření ve věci, vyslovil názor, že institut rozsudku pro uznání vylučuje možnost prominutí zmeškání lhůty v odvolacím řízení. Prominout zmeškání lhůty lze jen u zákonných lhůt procesních, pokud to zákon nevylučuje (§ 58 o. s. ř.). Lhůta k vyjádření podle § 114b odst. 1, 2 o. s. ř. je však lhůtou soudcovskou, která může být za určitých podmínek soudem prodloužena (§ 55 o. s. ř.).
Žalovaná podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Výslovně v něm označila dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Připouští, že ve stanovené lhůtě nesdělila soudu důvody, pro které se nemohla ve věci vyjádřit, avšak došlo k tomu v důsledku specifické situace. Odvolací soud pominul její problematické postavení, kdy byla ve vztahu k žalobci v poměru klient - advokát. Tvrdí, že dohoda o ukončení smlouvy, kterou účastníci uzavřeli, byla podepsána Ing. H., který již v tu dobu nebyl jejím jednatelem. Z toho dovozuje, že uvedená dohoda je neplatná a že v době podání žaloby byl žalobce nadále jejím zástupcem a jako takový nedostál své základní povinnosti loajality ke klientovi. Namítá, že žalovaná částka neodpovídá žádnému prokazatelnému plnění ze strany žalobce. Odvolacímu soudu vytýká, že neprověřil poměry mezi účastníky, nesplnil povinnost přezkoumat podmínky řízení a poučit obě strany, aby závadový stav odstranily a tím umožnily řízení ve věci . V důsledku toho, že se tak nestalo, ocitla se v situaci, kdy ji žaloval její zástupce, aniž o tom věděla, a neměla rovný přístup ke spravedlnosti. Z uvedených důvodů navrhla rozhodnutí soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem (účastníkem řízení) při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, se řídí § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. V posuzovaném případě nemůže být přípustnost založena § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, který byl ve věci vydán. Přípustnost dovolání tak může být zvažována pouze v intencích § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu tohoto ustanovení zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Úspěšné uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jehož prostřednictvím je možné namítnout, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přichází u takového dovolání v úvahu jen za situace, kdy dovolací soud dospěje k závěru, že je dán zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, tedy že je dovolání přípustné.
I když žalovaná v dovolání výslovně označuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., z obsahového vylíčení jejích dovolacích námitek je patrné, že ve skutečnosti uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž se pokouší zpochybnit správnost závěru odvolacího soudu, že v posuzovaném případě byly naplněny zákonné předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Právní normou se přitom míní nejen normy práva hmotného, ale také normy práva procesního (tam, kde se věci - předmětu řízení - týkají i procesní předpisy).

Závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí žalovaná spojuje s posouzením, zda vzniku fikce uznání nároku ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. byla na překážku skutečnost, že jí, jak tvrdí, bránil vážný důvod, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřila ve věci.
K námitce žalované, že pro ni bylo obtížné vyjádřit se ve věci, jestliže žaloba byla podána, aniž byl platně ukončen vztah účastníků založený dohodou o právní pomoci, a jestliže žalobce jednal s Ing. H. v době, kdy již tento nebyl jejím jednatelem, dovolací soud odkazuje na závěry, jež formuloval ve svém rozsudku ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2433/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 49/ 2006. V něm dovodil, že vážný důvod, který žalovanému zabránil, aby se ve věci písemně vyjádřil včas (ve lhůtě stanovené soudem), má ve smyslu § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř. význam jen tehdy, jestliže žalovaný takový vážný důvod sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání vyjádření nebo jestliže u něj šlo o tak vážný důvod, který mu neumožnil, aby soudu byť jen sdělil, že u něj nastal vážný důvod, který mu brání podat písemné vyjádření včas. Obdobné závěry zaujal i v rozsudku ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněném pod R 21/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Odvolací soud se od těchto závěrů neodchýlil. Žalovaná se v soudem určené lhůtě ve věci písemně nevyjádřila a ani soudu nesdělila, že jí v tom brání vážné důvody. Lze mu přisvědčit, že žalovanou dodatečně vylíčené důvody, které jí měly bránit ve včasném vyjádření (její vnitřní poměry a vztah žalobce a jednatele žalované společnosti Ing. H.), nelze považovat za vážné důvody, jež má na mysli § 114b odst. 5 o. s. ř.; žalovaná je navíc ani soudu ve stanovené lhůtě nesdělila. Tím spíše pak nemohou být považovány za takové vážné důvody, které by jí vůbec neumožnily soudu sdělit, že u ní taková situace nastala, a které představují výjimku z pravidla ve shora vyloženém smyslu. Je nepochybné, že žalovaná věděla o tom, že žalobce proti ní podal žalobu, neboť vydaný platební rozkaz, který jí byl doručen spolu se žalobou, napadla včas odporem. Lze uzavřít, že marným uplynutím lhůty, kterou soud stanovil žalované pro písemné vyjádření ve věci, nastala ve smyslu § 114b odst.5 o. s. ř. fikce, že nárok, který byl proti ní uplatněn žalobou, zcela uznává. Na základě této fikce uznání nároku pak byl soud prvního stupně povinen rozhodnout v neprospěch žalované rozsudkem pro uznání (§ 153a odst.3 o. s. ř.).
Další dovolací výhrady, že odvolací soud neprověřil poměry mezi účastníky, nesplnil povinnost přezkoumat podmínky řízení a poučit obě strany, aby závadový stav odstranily a tím umožnily řízení ve věci , nejsou způsobilé zpochybnit správnost závěru, že byly splněny zákonné podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, a proto se jimi dovolací soud nezabýval.
Námitka žalované, že v důsledku postupu odvolacího soudu neměla rovný přístup ke spravedlnosti, je rovněž irelevantní, neboť odvolací soud v dané věci správně dospěl k závěru, že soud prvního stupně vydal rozsudek pro uznání při respektování všech zákonných předpokladů ve smyslu § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř. (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2006, sp. zn. III. ÚS 91/2006, publikované v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 175/2007).
Lze uzavřít, že se žalované prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a jeho obsahové konkretizace nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu. Napadené rozhodnutí tudíž nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam a dovolání není ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné. Dovolací soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalobci v dovolacím řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalované právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 20.března 2008 JUDr. Blanka Moudrá předsedkyně senátu