33 Cdo 3846/2016
Datum rozhodnutí: 20.04.2017
Dotčené předpisy: § 43 odst. 2 o. s. ř., § 237 o. s. ř., § 79 odst. 1 o. s. ř., § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř., § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř.



33 Cdo 3846/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce J. S., zastoupeného JUDr. Pavlem Tumou, advokátem se sídlem v Praze 2, Římská 31a, proti žalovanému V. K. , zastoupenému JUDr. Marií Vítkovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Pátova 394, o 330.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 22 C 285/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 31. března 2016, č. j. 30 Co 458/2015-116, takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 31. března 2016, č. j. 30 Co 458/2015-116, a usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 1. prosince 2015, č. j. 22 C 285/2013-109, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v České Lípě k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v České Lípě usnesením ze dne 1. prosince 2015, č. j. 22 C 285/2013-109, odmítl žalobu, jíž se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení 330.000,- Kč s příslušenstvím (úrokem z prodlení), a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci usnesením ze dne 31. března 2016, č. j. 30 Co 458/2015-116, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 Sb. (srovnej čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen o. s. ř. ), neboť je přesvědčen, že závěr, na němž je napadené rozhodnutí založeno, nekoresponduje s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, konkrétně např. s jeho rozhodnutími sp. zn. 33 Cdo 2536/2009, sp. zn. 29 Odo 215/2003, sp. zn. 32 Odo 6/2005, sp. zn. 30 Cdo 3527/2014, sp. zn. 26 Cdo 4940/2007 nebo sp. zn. 32 Cdo 2382/2007. Prosazuje názor, že v daném případě nenastaly účinky podle § 43 odst. 2 o. s. ř., neboť na výzvu soudu své podání v intencích poučení doplnil; výzvu nepovažuje za dostatečně instruktivní. Jestliže soudy ani po doplnění neshledaly jeho skutková tvrzení dostatečnými, mohl je rozvést při jednání. Nešlo tudíž o vadu žaloby, která by soudu bránila pokračovat v řízení. Žalobce je přesvědčen, že v žalobě, resp. v podání, kterým ji doplnil, vylíčil skutečnosti, kterými po skutkové stránce dostatečně vymezil předmět řízení.
Dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným (žalobcem) za splnění podmínky jeho advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, a závisí na otázce procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalobce zpochybnil závěr odvolacího soudu, že řádně nevymezil předmět řízení, a v řízení nebylo možno pro tento nedostatek pokračovat.
Obsahové náležitosti žaloby vymezuje ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. tak, že žaloba musí kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení a bydliště účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel (žalobce) dovolává, a musí být z ní patrno, čeho se domáhá. Ve věcech vyplývajících z obchodních vztahů musí návrh dále obsahovat identifikační číslo právnické osoby, identifikační číslo fyzické osoby, která je podnikatelem, popřípadě další údaje potřebné k identifikaci účastníků řízení.
Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§ 43 odst. 2 o. s. ř.), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002 sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, pod číslem 209); povinnost tvrzení může být splněna i dodatečně. Vylíčení rozhodujících skutečností pak může mít - zprostředkovaně - původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě a na kterou v textu žaloby výslovně odkáže (shodně uzavřel Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 15. 5. 1996, sp. zn. 3 Cdon 370/96, nebo v rozsudku ze dne 30. 1. 2003 sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2003, pod číslem 35).
V žalobě jde o zásadní určení skutku tak, aby byla projednatelná, tj. že skutkový děj je nezaměnitelně vymezen rozhodujícími skutečnostmi. Povinnost účastníka uložená mu § 101 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. se pak týká všech významných skutečností pro rozhodnutí ve věci. Nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností nebo je-li vylíčení těchto skutečností natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo je-li mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem logický rozpor.
Ustanovení § 43 o. s. ř. pak určuje, že předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (odstavec 1). Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen (odstavec 2).
V projednávané věci se žalobce v žalobě ze dne 22. 4. 2013 původně domáhal zaplacení 909.508,- Kč ve vazbě na tvrzení, že žalovaný má vůči němu dluh v této částce, který výslovně uznal v listině ze dne 20. 1. 2010 ( Uznávací prohlášení dluhu ) a zavázal se jej do 20. 4. 2009 zaplatit. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 12. 2013, č. j. 22 C 285/2013-44, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 330.000,- Kč a do částky 579.508,- Kč žalobu zamítl. Odvolací soud usnesením ze dne 27. 3. 2015, č. j. 30 Co 422/2014-93, řízení o odvolání žalobce proti zamítavé části rozsudku soudu prvního stupně v důsledku zpětvzetí odvolání zastavil, ve zbývající části jej zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Vytkl soudu prvního stupně, že zatížil řízení vadou, neboť nepostupoval v souladu s § 43 o. s. ř., přestože žalobce v žalobě nevylíčil všechny pro věc rozhodné skutečnosti a omezil se pouze na konstatování obsahu uznávacího prohlášení z 20. 1. 2010. Konstatoval, že za splnění povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti nelze považovat ani tvrzení, že půjčka sestávala z opakujících se plateb poskytnutých vždy na vyžádání dlužníka; žalobce tak svůj žalobní nárok opřel pouze o uznání dluhu žalovaným, aniž by tento dluh jakkoli konkretizoval a specifikoval. Uložil proto soudu prvního stupně, aby žalobce vyzval podle § 43 odst. 1 o. s. ř. k doplnění podání vylíčením rozhodujících skutečností. Usnesením ze dne 25. 5. 2015 vyzval soud prvního stupně žalobce k doplnění skutkových tvrzení. V reakci na tuto výzvu žalobce uvedl, že k žalovanému měl důvěru a do roku 2009 vše fungovalo tak, že mu na jeho žádosti poskytoval půjčky a on mu je vracel, aniž byly sepisovány písemné smlouvy. V roce 2009 se domluvili, že mu půjčí peníze na rozvoj podnikání, a to tak, že žalovaný ho vždy požádá (osobně, telefonicky nebo prostřednictvím textové zprávy) o konkrétní platbu; jednotlivé platby půjčky mu žalobce předával osobně nebo prostřednictvím někoho z rodiny či spolupracovníků a vyplacené částky si zaznamenával, aby měl přehled o aktuální výši půjčky. Žalovaný mu měl půjčku vrátit, jakmile obdrží peníze od obchodního partnera. Dluh, který žalovaný dne 20. 1. 2009 uznal, tvořila půjčka sestávající z plateb předaných žalovanému vždy na jeho požádání. Žalobce k žalobě připojil listinu označenou jako Uznávací prohlášení dluhu , v níž žalovaný uznal vůči žalobci svůj dluh ve výši 909.508,- Kč z titulu půjčky a zavázal se ho uhradit hotově nejpozději do 20. 4. 2010.
S odvolacím soudem lze souhlasit potud, že žalobce v žalobě, ani v následném podání, jímž k výzvě soudu žalobu doplnil, neuvedl některé ze soudem požadovaných údajů. Žaloba však nemusí obsahovat všechna skutková tvrzení, ze kterých soud vychází při dokazování a rozhodnutí o věci samé, nýbrž jen taková tvrzení o rozhodných skutečnostech, kterými je vymezen skutkový děj tak, aby soud věděl, co má projednat a o čem má rozhodnout. Odvolací soud pochybil, spojoval-li s nedoplněním některých požadovaných údajů právní účinky podle § 43 odst. 2 o. s. ř., neboť jejich absence projednatelnosti žaloby ve vztahu mezi účastníky řízení nebránila. Nelze přehlížet, že oba soudy shledaly žalobu neprojednatelnou v době, kdy o věci již bylo zčásti pravomocně rozhodnuto, a kdy většina chybějících údajů již byla seznatelná z dosud provedeného dokazování. Již z toho, jak žalobce vymezil předmět sporu v textu žaloby a dále pak v podání z 30. 9. 2015 bylo nepochybné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Bylo jasné, že žalobce po žalovaném požaduje, aby mu vrátil peníze, které mu postupně předal na základě smlouvy o půjčce, kterou účastníci ústně uzavřeli v roce 2009; součtem těchto plateb byla půjčka vyčíslena a žalovaný ji písemně uznal co do důvodu (ze spisu se podává, že v roce 2009 existovala mezi účastníky pouze jedna půjčka, neboť půjčky, které žalobce žalovanému poskytl v předchozích letech, již byly splněny) i co do výše (909.805,- Kč) a zavázal se dluh žalobci zaplatit do 20. 4. 2010. V době odmítnutí žaloby ze spisu vyplývalo, že žalovaný nezpochybňuje existenci ústně uzavřené smlouvy o půjčce, podle níž mu žalobce postupně (od srpna do října 2009) plnil, brání se pouze tvrzením, že od žalobce takto převzal jen cca 330.000,- Kč, že půjčku uhradil postoupením své pohledávky za svým dlužníkem Novotným, popř. že právo na vrácení půjčky je promlčeno. Údaje kdy a kým byly jednotlivé platby půjčky žalovanému předávány, tudíž nebyly z hlediska identifikace předmětu řízení významné; jejich absence nečinila žalobu neprojednatelnou . Ke splatnosti půjčky žalobce vypověděl, že se s žalovaným předběžně dohodli, že půjčku vrátí, jakmile obdrží peníze od obchodního partnera, posléze se žalovaný zavázal dluh uhradit do 20. 4. 2009 (toto tvrzení žalobce podpořil listinným důkazem - uznávacím prohlášením z 20. 1. 2010).
Lze uzavřít, že závěr odvolacího soudu, že v posuzovaném případě byly splněny podmínky pro odmítnutí žaloby, neobstojí a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl uplatněn právem. Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2, věty za středníkem o. s. ř. napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí rovněž pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. dubna 2017

JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu