33 Cdo 3837/2016
Datum rozhodnutí: 14.12.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 241a odst. 1 o. s. ř.



33 Cdo 3837/2016


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně Bohdalecká obchodní s. r. o. se sídlem Praha 7, Tusarova 1548/39, zastoupené JUDr. Monikou Linhartovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Široká 6, proti žalovanému městu Domažlice , zastoupenému JUDr. Tomášem Nevečeřalem, advokátem se sídlem Praha 2, Vinohradská 404/19, o zaplacení 4.149.762,42 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 6 C 120/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 1. 2016, č. j. 18 Co 194/2015-451, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění:


Žalobkyně (kupující) se domáhala po žalovaném (prodávajícím) zaplacení 4.149.762,42 Kč (s příslušenstvím) z titulu ujednání obsaženého v kupní smlouvě uzavřené účastníky dne 15. 2. 2007 ve znění jejího dodatku č. 2 ze dne 21. 6. 2007. Uvedla, že se ve smlouvě zavázala do tří měsíců ode dne nabytí právní moci stavebního povolení novostavby obchodního střediska Kaufland, nejpozději však do 30. 6. 2008 podat u příslušného stavebního úřadu kompletní žádost o stavební povolení rekonstrukce předmětu koupě (areálu bývalého pivovaru) na hotel, minipivovar a středisko pro využití volného času (čl. III. odst. 6 smlouvy). Smluvní strany se dohodly, že kupní smlouva nabývá účinnosti dnem nabytí právní moci stavebního povolení uvedeného v čl. III. odst. 6 smlouvy (čl. VII. odst. 1 smlouvy). Pro případ, že stavební povolení nenabude právní moci do dvou let ode dne, kdy byla podána žádost o jeho vydání, si v čl. VII. odst. 3 smlouvy dále sjednaly, že smlouva účinnosti nenabude a že smluvní strana, která zaviní, že stavební povolení nenabylo právní moci v určené lhůtě, je povinna nahradit druhé smluvní straně náklady skutečně a účelně vynaložené na činnosti spojené s realizací zamýšlených závazků vyplývajících ze smlouvy. Ačkoli ve sjednaném termínu žádost o stavební povolení podala, stavební povolení nenabylo právní moci ve lhůtě podle v čl. III. odst. 3 smlouvy, a to v důsledku zavinění žalovaného, který od kupní smlouvy (neplatně) odstoupil. Žalovaný jí však odmítl uhradit náklady (představující žalovanou částku), jež vynaložila na realizaci závazků vyplývajících ze smlouvy.
Okresní soud v Domažlicích rozsudkem ze dne 13. 3. 2015, č. j. 6 C 120/2010-350, zamítl žalobu o zaplacení 4.149.762,42 Kč s úroky z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 6. 8. 2010 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 13. 1. 2016, č. j. 18 Co 194/2015-451, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil a ve výroku II. jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání.
Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen o. s. ř. (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Spojuje-li žalobkyně přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí jít o takové otázky, na nichž byl výrok rozsudku odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen. Takovými nejsou žalobkyní předložené otázky, zda její nárok na náhradu vynaložených nákladů na základě smlouvy, od níž žalovaný neplatně odstoupil, je nárokem založeným smlouvou, a nikoli nárokem na náhradu škody podle § 420 a násl. občanského zákoníku, zda předpokladem přiznání nároku z hlediska zavinění je pouze výlučné zavinění žalovaného a zda při hodnocení, v jakém rozsahu se má podílet na těchto nákladech, lze brát její jednání, které nesplňuje všechny předpoklady odpovědnosti za škodu. Na posouzení těchto právních otázek totiž napadené rozhodnutí nespočívá.
Odvolací soud založil své zamítavé rozhodnutí na zjištění (k němuž dospěl výkladem čl. VII. odst. 3 kupní smlouvy ve znění jejího dodatku č 2), že účastníci v kupní smlouvě projevili vůli vázat vznik práva na uhrazení nákladů spojených s realizací závazků z kupní smlouvy na výlučné zavinění jedné ze smluvních stran, že stavební povolení nenabude právní moci do stanoveného data. Jelikož na základě zhodnocení provedených důkazů vzal za prokázané, že žalobkyně se na nesplnění této podmínky rovněž podílela, dospěl k závěru, že jí právo na náhradu nákladů podle smluvního ujednání obsaženého v kupní smlouvě nevzniklo. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) přitom posuzoval věc při vázanosti skutkovým dějem (skutkem), jak jej žalobkyně vylíčila v žalobě.
Z uvedeného je zřejmé, že z hlediska přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. jsou bez významu odkazy žalobkyně na judikaturu dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit při řešení výše označených právních otázek.
Z další argumentace zpochybňující závěr, že žalobkyni nevzniklo právo na zaplacení vynaložených nákladů, vyplývá, že dovolací námitky ve skutečnosti nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž žalobkyně odvolacímu soudu vytýká nesprávnost, popř. neúplnost skutkových zjištění, na nichž zpochybňované právní posouzení věci založil. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z kterého vyšel odvolací soud. Dovolací soud ustáleně judikuje, že zjišťuje-li soud z obsahu smlouvy, a to i pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srovnej § 3028 zákona č. 89/2012 Sb.), co bylo jejími účastníky ujednáno (tj. co bylo obsahem smluvních ujednání účastníků vyjádřených ve smlouvě - k čemu směřovala jejich vůle), dospívá ke skutkovým zjištěním (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2002, pod č. 46). O aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (tedy o právní posouzení) jde teprve tehdy, dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu. Odvolací soud (jak již bylo výše uvedeno) založil právní posouzení věci na skutkovém zjištění, že vznik nároku na uhrazení nákladů, spojených s realizací závazků z kupní smlouvy, byl vázán na výlučné zavinění jedné ze smluvních stran, že stavební povolení nenabude právní moci do stanoveného data. Prosazuje-li žalobkyně vlastní skutkovou verzi - vlastní výklad smluvního ujednání - že účastníci ve smlouvě neprojevili vůli vázat právo na náhradu vynaložených nákladů na výlučné zavinění druhé smluvní strany, nenapadá tím právní posouzení věci odvolacím soudem a neuplatňuje tak ve skutečnosti způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Stejně tak námitky vztahující se k hodnocení provedených důkazů, se nemohou stát základem pro založení přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., poněvadž mají charakter polemiky se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, jež přezkumu v dovolacím řízení nepodléhají (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 25 Cdo 979/2015, ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2378/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5466/2015).
Ani zbylé výtky (tvrzené porušení zásady koncentrace řízení, nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu, nepřihlédnutí k provedeným důkazům soudem) k závěru o přípustnosti dovolání nevedou; žalobkyně jimi namítá vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K těm však dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázky správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. (tj. o otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázky případné existence či neexistence vad řízení ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014).
Žalobkyně v dovolání brojí též proti správnosti výroku napadeného rozhodnutí, kterým odvolací soud zrušil nákladový výrok rozsudku soudu prvního stupně pro jeho nepřezkoumatelnost. S poukazem na R 6/69 namítá, že odvolací soud měl napadeným rozhodnutím, jímž se řízení ve věci končí, rozhodnout i o nákladech řízení. Jelikož v mezidobí soud prvního stupně již o náhradě nákladů řízení rozhodl usnesením ze dne 26. 5. 2016, č. j. 6 C 120/2010-496, které odvolací soud potvrdil usnesením ze dne 11. 7. 2016, č. j. 18 Co 250/2016-505, stalo se dovolání v této části bezpředmětným v důsledku okolností nastalých po vydání dovoláním napadeného rozhodnutí (k postupu soudu při bezpředmětnosti opravného prostředku srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4105/2016).
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. prosince 2016

JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu