33 Cdo 3834/2012
Datum rozhodnutí: 24.07.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 80 písm. c) o. s. ř.



33 Cdo 3834/2012
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Mgr. V. B. , proti žalované České republice - Okresnímu soudu v Benešově , o určení, že soudní rozhodnutí je nesprávné a tudíž nevykonatelné, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 7 C 310/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. května 2011, č. j. 31 Co 108/2009-147, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Žalobce se domáhal určení, že rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 30. 8. 1999, č. j. 6 C 988/98-96, je nevykonatelný proto, že byl vydán na základě nesprávného úředního postupu a že je nesprávný, neboť soud aplikoval nesprávný právní předpis, nerespektoval článek 95 odst. 1 Ústavy, ani Úmluvu CMR publikovanou ve Sbírce zákonů pod č. 11/1975, jíž je Česká republika vázána .
Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 20. listopadu 2008, č. j. 7 C 310/2007-113, zamítl žalobu s odůvodněním, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť námitka, že soudní rozhodnutí není vykonatelné, může být coby procesní obrana uplatněna v případě, že oprávněný podá návrh na soudní výkon rozhodnutí či exekuci. Současně rozhodl o nákladech řízení
Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 17. března 2009, č. j. 31 Co 108/2009-124, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil. Dospěl k závěru, že v posuzovaném případě nejsou splněny podmínky, za nichž může soud rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení), konkrétně není dána pravomoc soudu v dané věci rozhodnout.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. ledna 2011, č. j. 33 Cdo 2399/2009-138, zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nepřisvědčil odvolacímu soudu, že není v pravomoci soudu o žalobě rozhodnout. Konstatoval, že žalobce se ve skutečnosti nedovolává určení, zda tu právo nebo právní vztah s žalovanou je či není ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ o. s. ř., a jeho požadavek nesměřuje ani k určení právní skutečnosti. Z obsahu podání (žaloby) vyplývá, že záměrem žalobce bylo pomocí požadovaného určení docílit nepřípustné revize pravomocného soudního rozhodnutí.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. května 2011, č. j. 31 Co 108/2009-147, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Přisvědčil závěru, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení. V odůvodnění rozsudku podrobně ozřejmil podmínky určení ve smyslu § 80 písm. c/ o. s. ř. a připomněl, že neúspěšnost v odvolacím či dovolacím řízení nelze nahradit žalobou na určení, že rozsudek je nesprávný, resp. nevykonatelný; otázkou vykonatelnosti se totiž soud zabývá až v řízení o výkon rozhodnutí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že neprokázal existenci svého naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Má za to, že je dán tím, že mu od prvopočátku nebylo umožněno domoci se práva v právní věci 6 C 988/98 . Odvolacímu soudu také vytýká, že nerespektoval závazný právní názor dovolacího soudu, který jeho předchozí rozhodnutí zrušil. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání žalobce není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srovnej čl. II. bod 7 zákona 404/2012 Sb. /dále jen o. s. ř. /), a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu nemá ve věci samé zásadní právní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci, žalobce brojí proti závěru odvolacího soudu, že nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem.
Žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze mimo jiné uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem (§ 80 písm. c/ o. s. ř.). Rozhodujícím hlediskem pro rozlišení druhu žaloby je obsah žalobního petitu. Jak již Nejvyšší soud konstatoval ve svém rozhodnutí v dané věci ze dne 25. ledna 2011, č. j. 33 Cdo 2399/2009-138, žalobou uplatněný požadavek (požadované určení) nelze podřadit ustanovení § 80 písm. c/ o. s. ř., neboť žalobce se nedovolává existence práva nebo právního vztahu s žalovanou. Nejedná se ani o požadavek určení právní skutečnosti, u níž naléhavý právní zájem vyplývá z právního předpisu (např. žaloba podle § 175k odst. 2 o. s. ř., excindační žaloby podle § 267 o. s. ř., žaloba na určení doby splnění dluhu podle § 564 obč. zák., apod.). Z obsahu podání (žaloby) vyplývá, že záměrem žalobce je pomocí jím žádaného určení docílit revize pravomocného a vykonatelného soudního rozhodnutí. Takový požadavek je nejen procesně nepřípustným způsobem právní ochrany, nemá ani oporu v hmotném právu. K revizi soudního rozhodnutí slouží výlučně řádné opravné prostředky, popř. opravný prostředek mimořádný (dovolání), nikoli však určovací žaloba, jejímž předpokladem je věcná legitimace účastníků a naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Nelze tudíž než přisvědčit odvolacímu soudu, že nevyjadřuje-li podání žalobce požadavek na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, ale směřuje-li nepřípustně k revizi pravomocného a vykonatelného soudního rozhodnutí, nemůže být ani naplněn předpoklad naléhavého právního zájmu na požadovaném určení.
Lze uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, neboť odvolací soud rozhodl (mutatis mutandis) v intencích závěrů přijatých Nejvyšším soudem již v jeho rozhodnutí ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 48/2001. Dovolací soud proto dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 24. července 2013

JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu