33 Cdo 3830/2010
Datum rozhodnutí: 12.10.2010
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




33 Cdo 3830/2010


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce O. H. , zastoupeného JUDr. Kateřinou Perthenovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalovanému O. H. , zastoupenému Mgr. Danielem Milićem, advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodu, Kalinovo nábřeží 605, o vrácení daru, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 20 C 245/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. prosince 2009, č. j. 25 Co 396/2009-222, takto:


I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í :
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. prosince 2009, č. j. 25 Co 396/2009-222, kterým byl ve věci samé potvrzen rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 16. června 2009, č. j. 20 C 245/2008-126, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.


Bez významu jsou tudíž výhrady žalobce ke správnosti a úplnosti skutkových zjištění o jeho počinech i o chování žalovaného, z nichž soudy obou stupňů při svém rozhodování vycházely, resp. jeho námitky týkající se hodnocení provedených důkazů (zejména výpovědi žalovaného, svědeckých výpovědí M. H., A. R. a I. M. a listinného důkazu spisem správního orgánu), při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru).
Dovolatelem namítané vady řízení spočívající v tom, že mu nebyla umožněna řádná obhajoba a prezentace názorů a postojů , že soudy nedodržely zásadu rovnosti když byly projednány jen ty důkazy, které byly ve prospěch žalovaného , a porušily jeho právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod tím, že neprovedly všechny jím navržené důkazy - i kdyby byly dány - nemohou být pro posouzení přípustnosti dovolání relevantní, neboť nemají přesah do roviny zásadního posouzení procesních předpisů (otázka, zda je či není takových vad, nevychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesně právního předpisu).
Správnost právního posouzení věci zpochybňuje žalobce námitkou, že soudy obou stupňů pochybily, jestliže v řízení zjištěné chování žalovaného vůči němu (především to, že bez jeho souhlasu přestavěl část domu a brání mu tak v užívání půdních prostor, tedy v plnohodnotném výkonu práva z věcného břemene) nekvalifikovaly jako hrubé porušení dobrých mravů. Řešení této otázky především postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe, neboť úvaha, zda chování obdarovaného (v posuzovaném případě žalovaného) lze kvalifikovat jako chování hrubě porušující dobré mravy, se odvíjí od posouzení všech zvláštností každého případu individuálně a závěry v konkrétním případě lze tudíž jen velmi obtížně zobecnit. Výklad pojmu rozpor s dobrými mravy , který je významný z hlediska aplikace § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ), podal Nejvyšší soud České republiky ve svých rozhodnutích již opakovaně. Namátkou lze zmínit např. rozsudek ve věci sp. zn. 33 Odo 538/2003 ze dne 25. 10. 2004, který se (v souladu s dalšími judikáty Nejvyššího soudu) vyjadřuje obecně i k aplikovatelnosti § 630 obč. zák. tak, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného pochybnosti o hrubé kolizi s dobrými mravy. Odvolací soud rozhodl v posuzovaném případě v intencích uvedeného výkladu, a není proto opodstatněná ani výtka dovolatele, že rozhodnutí je v rozporu s hmotným právem.
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný a dovolací soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení, náklady v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. října 2010



JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r. předsedkyně senátu