33 Cdo 383/2017
Datum rozhodnutí: 29.03.2017
Dotčené předpisy: § 153b odst. 1, 3 o. s. ř., § 237 o. s. ř., § 241a odst. 1 o. s. ř., § 243c odst. 1 věta první o. s. ř.



33 Cdo 383/2017


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce M. S., zastoupeného Mgr. Kamilem Fotrem, advokátem se sídlem Praha 9, Náchodská 760/67, proti žalovanému Ing. L. H., zastoupenému JUDr. Michaelem Perezem, advokátem se sídlem Praha 2, Sokolská 490/31, o 280.000 Kč s příslušenstvím a o 1.200 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 46 C 355/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2016, č. j. 55 Co 255/2016-64, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 11.761,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Kamila Fotra, advokáta se sídlem Praha 9, Náchodská 760/67.
O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem pro zmeškání ze dne 9. 2. 2016, č. j. 46 C 355/2015-33, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 280.000 Kč s blíže specifikovanými úroky z prodlení a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1.200 Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 8. 2016, č. j. 55 Co 255/2016-64, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání byly splněny; žalovaný předvolání k jednání nařízenému na den 9. 2. 2016 spolu s poučením o následcích nedostavení se bez důvodné a včasné omluvy obdržel dne 29. 12. 2015, k nařízenému jednání se bez předchozí omluvy nedostavil a přítomný právní zástupce žalobce vydání kontumačního rozsudku navrhl, přičemž nešlo o věc, v níž nelze uzavřít a schválit smír, případně o rozsudek znamenající vznik, změnu nebo zrušení právního poměru účastníků (§ 153b odst. 1, 3, § 205b zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen o. s. ř. ). Odvolací soud zvažoval též vhodnost vydání rozsudku pro zmeškání v intencích judikatury Ústavního soudu a dovodil, že samotný odpor proti platebnímu rozkazu soudu prvního stupně ze dne 20. 5. 2015, č. j. EPR 68977/2014-8, podaný žalovaným, který nebyl jinak v řízení aktivní, nepředstavuje okolnost, která by v daném případě postup podle § 153b odst. 1 o. s. ř. vylučovala.
Dovolání, kterým žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu, není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť v napadeném rozhodnutí odvolací soud procesní otázku vhodnosti vydání rozsudku pro zmeškání vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího i ústavního soudu.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejedná se ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Žalovaný spatřuje přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud při svém rozhodování neposoudil podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání soudem prvního stupně z hlediska práva účastníka na spravedlivý proces, které má zabránit ryze formálnímu přístupu soudů, a nevzal v potaz judikaturu Ústavního soudu, konkrétně jeho nálezy ze dne 18. 5. 2010, sp. zn. IV. ÚS 377/10, a ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3143/15. Zdůrazňuje, že proti platebnímu rozkazu podal odpor, v němž popřel pravdivost žalobních tvrzení, že mu žalobce půjčil žalovanou částku, kterou se mu zavázal vrátit ve dvou splátkách, a že žalobci tyto skutečnosti potvrdil písemně. S ohledem na svůj postup v řízení považuje vydání kontumačního rozsudku za nevhodné, odporující zmíněným nálezům Ústavního soudu. Vyjadřuje přesvědčení, že nelze přeci trestat člověka finančně jen proto, že nevyužil v danou chvíli, kterou stanoví striktně zákon, svého procesního postavení k aktuálnímu uplatnění svých práv .
Oproti přesvědčení žalovaného řešení k dovolacímu přezkumu nastolené otázky přípustnost dovolání nezakládá. Z obsahu spisu se podává, že žalobce návrh na vydání elektronického platebního rozkazu odůvodnil tvrzením, že na základě přiloženého dlužního úpisu si žalovaný od něho půjčil celkem 280.000 Kč. Ačkoli v dlužním úpisu přislíbil dluh splatit tak, že 120.000 Kč zaplatí do 10. 12. 2007 a 160.000 Kč do 30. 4. 2008, dosud tak neučinil. Žalovaný v odporu podaném proti vydanému elektronickému platebnímu rozkazu ze dne 20. 5. 2015, č. j. EPR 68977/2014-8, uvedl, že není seznámen, na jakém základě měl dluh vzniknout, není přiložena kopie příslušného dokladu, žalobce ho nikdy písemně nekontaktoval, není si vědom, že by se žalobcem kdy podepsal smlouvu o půjčce. Za svého právního zástupce označil JUDr. Michala Pereze, aniž doložil plnou moc. Usnesením ze dne 22. 10. 2015, č. j. 46 C 355/2015-14, které žalovaný převzal dne 27. 10. 2015, jej soud prvního stupně vyzval, aby do deseti dnů od doručení sdělil soudu, zda je zastoupen advokátem či ne, a ať předloží originál plné moci. Žalovaný požadované údaje soudu nesdělil a plnou moc advokáta nedoložil. Žalobce ve vyjádření k odporu ze dne 11. 11. 2015 (čl. 17 spisu) uvedl, že částku 280.000 Kč žalovanému půjčil dne 12. 7. 2007 na základě ústně uzavřené smlouvy o půjčce. Žalovaný bezprostředně po převzetí této částky vlastní rukou sepsal listinu již dříve založenou ve spise - dlužní úpis, v němž potvrdil převzetí této částky, současně tento dluh uznal a zavázal se jej vrátit ve dvou splátkách, a to 120.000 ke dni 10. 12. 2007 a 160.000 ke dni 30. 4. 2008. Na vyjádření žalobce k odporu, které bylo žalovanému doručeno dne 28. 12. 2015 spolu s předvoláním k jednání soudu na den 9. 2. 2016, žalovaný nereagoval a k nařízenému jednání se bez omluvy nedostavil. Teprve dne 24. 2. 2016 (tj. po vydání kontumačního rozsudku) JUDr. Michal Perez založil plnou moc, kterou mu udělil žalovaný k zastupování v řízení, a podal odvolání, v němž jako důvod neúčasti žalovaného u jednání soudu uvedl podcenění osobní účasti u ústního jednání. Odvolací soud při splnění všech formálních předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání dovodil vhodnost rozhodnout o věci kontumačním rozsudkem v intencích v dovolání zmiňovaných nálezů Ústavního soudu (jakož i ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu - viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4437/2015, ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2979/2013, ze dne 23. 9. 205, sp. zn. 33 Cdo 3047/2015, ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. 30 Cdo 3825/2007, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 3443/2010, a ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3686/2013). Jeho závěr, že žalovaný neprojevuje zřetelným způsobem zájem účastnit se aktivně soudního řízení, je výsledkem pečlivé úvahy o charakteru sporu a o všech rozhodných okolnostech případu; kromě podaného odporu byl žalovaný procesně nečinný (nereagoval na výzvu soudu ani na soudem zaslané vyjádření žalobce k podanému odporu). Odvolací soud tak dostál požadavku na spravedlivý proces, jak jej ve své rozhodovací praxi vytyčuje Ústavní soud.
Zbylé výtky vůči postupu odvolacího soudu v řízení k závěru o přípustnosti dovolání nevedou; žalovaný jimi namítá vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K těm však dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázky správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. (tj. o otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázky případné existence či neexistence vad řízení ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014).
Avizuje-li žalovaný v dovolání, že jím napadá též nákladové výroky rozsudku odvolacího soudu, pak dovolání ve vztahu k těmto výrokům neobsahuje žádnou argumentaci, natož tu, která je spojena s obligatorními náležitostmi dovolání (§ 241a odst. 2, § 241b odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 29. března 2017


JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu