33 Cdo 3783/2007
Datum rozhodnutí: 28.05.2009
Dotčené předpisy:





33 Cdo 3783/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně P. e., a. s., zastoupené advokátkou, proti žalované M. V., zastoupené advokátkou, o zaplacení částky 58.651,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 131/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. března 2006, č. j. 62 Co 483/2005-78, takto:


Dovolání se odmítá.


Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení částku 4.314,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení 58.651,60 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že tato částka představuje škodu způsobenou neoprávněným odběrem elektřiny, který byl zjištěn při kontrole odběrného místa provedené dne 28. 7. 2003.


Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 15. července 2005, č. j. 6 C 131/2004-52, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 58.651,60 spolu s 2 % úrokem ročně z této částky od 4. 5. 2004 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení účastníků.


Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. března 2006, č. j. 62 Co 483/2005-78, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.


Oba soudy vyšly ze zjištění, že účastnice uzavřely dne 19. 3. 1999 smlouvu o dodávce elektřiny, v níž se žalobkyně zavázala dodávat žalované elektřinu a žalovaná se zavázala za tyto dodávky zaplatit. Téhož dne žalobkyně osadila v odběrném místě elektroměr. Při výměně tohoto elektroměru dne 28. 7. 2003 zjistil pověřený pracovník C. P. neoprávněný odběr elektřiny. Tuto skutečnost ověřili a potvrdili pracovníci žalobkyně, kteří zároveň zdokumentovali neoprávněný odběr elektřiny způsobený neměřeným třífázovým odbočením z přívodního kabelu mezi přípojkovou skříní SP5 a hlavním jističem před elektroměrem. Žalovanou s tímto nálezem seznámili, což stvrdila svým podpisem. Dům, v němž byl zjištěn neoprávněný odběr, obývala v době tohoto zjištění pouze žalovaná s manželem a v domě byl jediný elektroměr a jediný hlavní jistič. Žalobkyně vystavila žalované fakturu na částku 56.651,60 Kč za neoprávněný odběr elektřiny, žalovaná však tuto částku odmítla žalobkyni zaplatit. Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěly oba soudy k závěru, že žaloba je důvodná, neboť podle § 51 odst. 1 písm. e) zákona č. 458/2000 Sb., energetického zákona, je neoprávněným odběrem elektřiny z elektrizační soustavy připojení nebo odběr z té části zařízení, kterou prochází neměřená elektřina. Podle § 51 odst. 2 citovaného zákona je odběratel povinen uhradit skutečně vzniklou škodu. Nelze-li vzniklou škodu stanovit, je náhrada škody vypočtena způsobem stanoveným prováděcím předpisem, jímž je vyhláška č. 297/2001 Sb., kterou se stanoví podmínky připojení a dodávky elektřiny pro chráněné zákazníky. Žalobkyně správně stanovila výši škody podle § 8 citované vyhlášky, a to za období od 4. 6. 2003, tedy ode dne následujícího po provedení posledního odečtu spotřebované elektřiny, do 28. 7. 2003, kdy byl zjištěn neoprávněný odběr. Není rozhodné, zda žalovaná neoprávněný odběr způsobila, či zda o něm alespoň věděla, neboť odpovědnost odběratele za neoprávněný odběr podle § 51 energetického zákona je odpovědností objektivní, nevyžadující zavinění odběratele.


Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť je přesvědčena, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí je založeno na diskriminujícím energetickém zákoně a prováděcí vyhlášce, které jsou v rozporu s Listinou základních práv a svobod. Diskriminaci spatřuje v tom, že je dána objektivní odpovědnost koncového odběratele elektřiny bez možnosti se vyvinit z nařčení neoprávněného odběru elektřiny, čímž je porušena zásada rovnosti účastníků před zákonem. Podle názoru dovolatelky mohly tuto nerovnost řešit jak soud prvního stupně tak i soud odvolací přerušením řízení a předložením věci k posouzení Ústavnímu soudu ČR. Navrhla proto rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Žalobkyně souhlasí se závěry odvolacího soudu. Připomíná, že dodávka elektrické energie je dodávkou ve veřejném zájmu, přičemž poskytovatel dodávky elektrické energie má jedinou možnost (prostřednictvím měřidla elektroměru), jak zjistit, kolik elektrické energie bylo skutečně odebráno. Aby nedocházelo k poškozování dodavatele elektrických energií tím, že tato měřidla budou poškozována, či že budou prováděny zásahy na neměřených částech elektrických vedeních, byla zákonodárcem stanovena objektivní odpovědnost za škodu tímto vzniklou. Otázkou důvodnosti této objektivní odpovědnosti se již Nejvyšší soud ČR zabýval.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř. k tomu legitimovaným subjektem (žalovanou) řádně zastoupeným advokátkou (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.),


se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v dané věci přípustné.


Dovoláním lze podle § 236 o. s. ř. napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Směřuje-li dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně (jak tomu bylo i v posuzované věci), připouští zákon dovolání pouze v případě, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (srov. § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).


Protože je přípustnost dovolání v posuzované věci spjata se závěrem o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.


Dovolací soud je ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace. Pro jeho úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, jsou relevantní jen ty právní otázky, na kterých napadené rozhodnutí spočívá (tj. právní otázky, které měly pro rozhodnutí o věci určující význam), které mají obecný přesah (tzn. že řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec - její řešení lze zobecnit a využít i při rozhodování v jiných případech) a jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel současně napadl, resp. zpochybnil.


Právní otázky, na kterých založil své rozhodnutí odvolací soud, již byly Nejvyšším soudem jednoznačně vyřešeny (srovnej např. jeho rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1229/2002 ze dne 17. 12. 2003) a Nejvyšší soud se již zabýval i namítaným rozporem energetického zákona a prováděcí vyhlášky, která stanoví objektivní odpovědnost koncového odběratele elektrické energie, s Listinou základních práv a svobod (srov. rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 916/2005 ze dne 14. 12. 2005, uveřejněné v Souboru rozhodnutí a stanovisek NS ČR pod C 4024, proti kterému byla podána ústavní stížnost, již Ústavní soud svým usnesením ze dne 12. 10. 2006 odmítl). Odvolací soud při posuzování dané věci rozhodl v intencích závěru, že ústavně konformním výkladem lze zákon pouze vykládat, nikoliv však měnit, a jeho rozhodnutí není v rozporu s hmotným právem.


Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.


O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalované, jejíž dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni náklady, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 3.323,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 bod 4 ve spojení s § 10 odst. 3, ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném před 1. 9. 2006), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1 a § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 689,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.


V Brně dne 28. května 2009


JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á , v. r.


předsedkyně senátu