33 Cdo 3776/2012
Datum rozhodnutí: 29.01.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 237 odst. 3 o. s. ř., § 241a odst. 3 o. s. ř., § 101 obč. zák., § 630 obč. zák.




33 Cdo 3776/2012


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně J. B., zastoupené JUDr. Zitou Krásnou, advokátkou se sídlem Brno, Gorkého 11, proti žalovanému M. B., o vrácení daru, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 8 C 26/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. března 2012, č. j. 20 Co 40/2012-156, takto :

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Trutnově poté, co připustil změnu žaloby na uložení povinnosti žalovanému vyklidit nemovitosti zapsané na listu vlastnictví č. 1147 pro k. ú. R.v P., a to zastavěnou plochu - rekreační objekt, zastavěnou plochu - rekreační objekt (dále jen nemovitosti ), rozsudkem ze dne 13. dubna 2011, č. j. 8 C 26/2010-111, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 8. března 2012, č. j. 20 Co 40/2012-156, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Oba soudy shledaly úspěšnou námitku žalovaného, že právo žalobkyně na vrácení daru se promlčelo marným uplynutím tříleté promlčecí doby, jejíž běh začal okamžikem, kdy chování obdarovaného naplnilo znaky uvedené v § 630 obč. zák., tedy od okamžiku, kdy právo dárce mohlo být vykonáno poprvé (§ 101 obč. zák.). Vyšly totiž ze zjištění, že žalobkyně, která v roce 1996 darovala žalovanému ideální polovinu nemovitostí, jej vyzvala k vrácení daru z důvodu, že jí od března 2000 dosud neumožnil vstup do darovaných nemovitostí, až dne 8. 3. 2010, kdy doplnila žalobu v této věci (protokolárně před dožádaným Městským soudem v Brně) a tím - částečně - odstranila její vady. Výzva žalobkyně spolu s doplněním žaloby byla žalovanému doručena dne 6. 4. 2010. Žalobkyně neprokázala, že žalovaného vyzvala k vrácení daru dříve. Nestalo se tak v jejím přípisu ze dne 9. 2. 2001, v němž žádala žalovaného pouze o vydání klíčů, ani v průběhu řízení o vrácení daru, zahájeného k návrhu žalobkyně dne 8. 2. 1999 a vedeného u soudu prvního stupně pod sp. zn. 5 C 32/99. Soudy v uvedeném řízení shodně dovodily, že žalobkyně nesplnila jednu ze dvou podmínek vrácení daru podle § 630 obč. zák., a to jednostranný právní úkon, jímž by vyzvala žalovaného k vrácení daru z důvodu nezaměnitelně identifikovaného jednání žalovaného. Jestliže žalobkyně tvrdí, že žalovaný jí od března 2000 v rozporu s darovací smlouvou a smlouvou o zřízení věcného břemene znemožnil užívat nemovitost, odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) dospěl k závěru, že již v tomto okamžiku se žalovaný vůči žalobkyni choval způsobem hrubě porušujícím dobré mravy a žalobkyni začala plynout tříletá promlčecí doba k uplatnění práva na vrácení daru žalobou u soudu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2012 - dále jen o. s. ř. (srovnej článek II bod 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., jímž se mění občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé zákony); dovolacím soudem nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu nemá ve věci samé zásadní právní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum je otevřen zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který míří proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno a dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu, na němž spočívá právní posouzení věci odvolacím soudem.
Bez významu jsou proto výhrady žalobkyně zpochybňující skutkový závěr, že žalovaného vyzvala k vrácení daru poprvé až v podání ze dne 8. 3. 2010, námitkou, že tak učinila písemně i ústně již v roce 2000, dne 9. 2. 2001 a dne 25. 2. 2001, jakož i v průběhu řízení ve věci vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 5 C 32/99. Posouzení, zda korespondence a podání žalobkyně obsahovaly její projevy vůle směřující k vrácení daru adresované žalovanému, tedy otázka co bylo obsahem těchto listin, je totiž otázkou skutkovou, nikoli právní, a tedy uplatněním nezpůsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000).
Prosadit se nemůže ani argumentace, že žalovaný se dopustil jednání hrubě porušujícího dobré mravy i tím, že dne 25. 11. 2007 podal návrh na zrušení věcného břemene, které bylo zřízeno ve prospěch žalobkyně v souvislosti s darováním nemovitostí, neboť označením (identifikací) závadného chování žalovaného vůči žalobkyni ve výzvě k vrácení daru ze dne 8. 3. 2010, která byla součástí (doplněné) žaloby, byl dán okruh sporných skutečností, které byly předmětem dokazování (nevyzvala-li žalobkyně žalovaného k vrácení daru pro takové závadné jednání, je z hlediska opodstatněnosti žalobou uplatněného nároku právně irelevantní).
Přípustnost dovolání nezakládá ani výtka proti závěru, že se promlčelo právo žalobkyně domáhat se vrácení daru z důvodu jednání žalovaného spočívajícího v tom, že jí bránil od března 2000 ve sjednaném rozsahu užívat nemovitost. Rozhodovací praxe dovolacího soudu i odborná literatura je zajedno v názoru, že tříletá promlčecí doba podle § 101 obč. zák. pro uplatnění práva na vrácení daru v případě, kdy k hrubému porušení dobrých mravů, zakládajícímu právo na vrácení daru, došlo soustavným (opakovaným) porušováním dobrých mravů, počíná běžet od okamžiku, kdy chování obdarovaného dosáhlo intenzity chování hrubě porušujícího dobré mravy a naplnilo tak znaky uvedené v § 630 obč. zák., tedy od okamžiku, kdy právo dárce mohlo být vykonáno poprvé podáním návrhu (žaloby) u soudu. Je-li úvaha o naplnění důvodů pro vrácení daru podle § 630 obč. zák. založena na dlouhodobém (soustavném) porušování dobrých mravů, pak pro počátek běhu promlčecí doby nemůže být rozhodné, zda a jak dlouho trvaly podmínky pro uplatnění práva, neboť promlčecí doba počala běžet dnem, kdy (poprvé) byly naplněny zákonné podmínky pro počátek jejího běhu a další trvání těchto podmínek je z hlediska promlčení nerozhodné (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 32 Odo 429/2003, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod označením C 2865, a Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, 1801 s.). Rozhodnutí odvolacího soudu je s těmito judikatorními závěry v souladu. Způsobilou zpochybnit správnost závěru, že právo žalobkyně domáhat se vrácení daru je promlčeno, není ani námitka, že v souvislosti s probíhajícím řízením, vedeném pod sp. zn. 5 C 32/99, došlo ke stavení běhu promlčecí doby ve smyslu § 112 obč. zák. V tomto ohledu stačí poukázat na rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 26. 8. 2002, č. j. 5 C 32/99-108, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 3. 2003, č. j. 26 Co 19/2003-155, s jejichž odůvodněním nejsou v rozporu úvahy odvolacího soudu ohledně běhu promlčecí doby (totéž platí o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2006, č. j. 33 Odo 995/2006-231, jímž bylo zastaveno dovolací řízení ve věci dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 3. 2003, č. j. 26 Co 19/2003-155, na něž žalobkyně v dovolání poukazuje).
Lze uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalovanému v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalobkyni právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. ledna 2013

JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu