33 Cdo 3764/2015
Datum rozhodnutí: 24.11.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 241a odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 544 obč. zák. ve znění do 31.12.2013



33 Cdo 3764/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně I. S., místem podnikání Nové Homole 162, identifikační číslo osoby: 182 77 403, zastoupené Mgr. Jiřím Jaruškem, advokátem se sídlem České Budějovice, Radniční 489/7A, proti žalovaným 1) Z. H. a 2) T. H. , zastoupeným Mgr. Janem Koptišem, advokátem se sídlem České Budějovice, Široká 432/11, o 225.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 9 C 306/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 3. 2015, č. j. 8 Co 52/2015-338, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 6. 5. 2014, č. j. 9 C 306/2008-283, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně 225.000 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok II.) a státu (výrok III.).
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 17. 3. 2015, č. j. 8 Co 52/2015-338, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení 225.000 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení zamítl (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků před soudy obou stupňů (výrok II.), o náhradě nákladů řízení státu (výrok III.) a o soudním poplatku z odvolání (výrok IV.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen o. s. ř. (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Žalobkyni nelze přisvědčit, že odvolací soud se při řešení otázky platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska jeho souladu s dobrými mravy odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, prezentované rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1432/2010. Závěry v něm obsažené nelze přejímat pro rozhodnutí posuzované věci, neboť řeší skutkově odlišnou situaci, a to přiměřenost smluvní pokuty sjednané ve výši 0,5 % denně z dlužné částky.
Nejvyšší soud se k otázce přiměřenosti smluvní pokuty vyslovil opakovaně (např. v rozsudcích ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 33 Odo 1064/2006, a ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 117/2006); v nich uvedl, že v souvislosti s institutem smluvní pokuty je třeba - kromě obecně stanovených pravidel vztahujících se k výkladu pojmu dobrých mravů - užít dalších vodítek, ze kterých lze usoudit, co je ve vztahu ke smluvní pokutě v souladu se společenskými, kulturními a mravními normami. Především je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (preventivní, uhrazovací a sankční), tj. posoudit, zda výše sjednané pokuty odpovídá účelu smluvní pokuty, který spočívá v pohrůžce dostatečnou citelnou majetkovou sankcí vůči dlužníku pro případ nesplnění zajištěné povinnosti, zda smluvní pokuta je sjednána v odpovídající, nikoli přemrštěné pobídkové výši, a zda přiměřeně zabezpečuje věřitele proti případným škodám, tedy zda zahrnuje všechny škody, které lze rozumně v daném konkrétním vztahu s porušením smluvní povinnosti očekávat (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 33 Cdo 1198/2010, jež obstálo i v ústavní rovině; ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 3498/11, odmítl). Při posouzení přiměřenosti sjednané smluvní pokuty je třeba v neposlední řadě přihlédnout k celkovým okolnostem, za nichž byla sjednána, k pohnutkám, které k jejímu sjednání vedly, k jejímu účelu, k charakteru, příp. hodnotě zajištěného závazku, ke vzájemnému poměru hodnoty hlavního závazku a smluvní pokuty (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2002, sp. zn. 33 Odo 753/2001, ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 96/2001, ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 33 Odo 890/2002, ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 33 Odo 61/2005, ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3714/2007, ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2776/2008, ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4986/2009, a ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2626/2013). Rozhodné jsou přitom jen okolnosti, které existovaly ke dni sjednání smluvní pokuty; ty, jež nastaly až následně, mohou být významné jen z hlediska úvah, zda je či není požadavek na zaplacení smluvní pokuty výkonem práva v rozporu s dobrými mravy.
V posuzovaném případě odvolací soud učinil závěr, že ujednání o smluvní pokutě je neplatné pro rozpor s dobrými mravy, na podkladě zjištění, že smluvní pokuta zajišťovala povinnost žalovaných neprodat své nemovitosti bez součinnosti s žalobkyní. Správně zdůraznil, že smluvní pokuta nezajišťovala povinnost žalovaných zaplatit žalobkyni provizi za sjednání příležitosti k uzavření kupní smlouvy, která měla být zaplacena kupujícím. Výtka žalobkyně, že odvolací soud posuzoval přiměřenost výše smluvní pokuty pouze s přihlédnutím k výši provize, je lichá. Závěr, že sjednaná smluvní pokuta z rámce dobrých mravů vybočuje, učinil odvolací soud zejména z pohledu uhrazovací funkce, pro jejíž naplnění je třeba, aby výše smluvní pokuty představovala souhrn eventuálně v úvahu přicházejících škod, které lze v daném případě v důsledku zajištěné povinnosti očekávat. Skutečně vzniklá škoda je představována právě provizí ve výši 90.000 Kč, kterou by žalobkyně získala od kupujícího, kdyby žalovaní neporušili svou povinnost neprodat nemovitosti osobě, kterou nevyhledala žalobkyně. V posuzovaném případě sjednaná smluvní pokuta výrazně převyšovala škodu, se kterou bylo možné rozumně počítat jako s důsledkem uskutečnění prodeje nemovitostí kupujícímu nezprostředkovanému žalobkyní. Odvolací soud tak posuzoval otázku neplatnosti ujednání o smluvní pokutě nejen z hlediska jeho účelu a charakteru zajištěné povinnosti, ale také z pohledu uhrazovací funkce smluvní pokuty. Rozhodl tudíž v intencích výše uvedeného výkladu, přičemž není důvod, aby bylo rozhodováno jinak.
Výtkami, že odvolací soud nezjistil, jaká je obvyklá výše smluvních pokut zajištujících povinnosti vyplývající z exkluzivních zprostředkovatelských smluv na realitním trhu, a že nepřihlédl ke skutečnostem svědčícím o tom, že žalovaní, při uzavírání zprostředkovatelské smlouvy nejednali poctivě, se nemohl dovolací soud zabývat, neboť nevystihují jediný v úvahu přicházející dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
Namítá-li žalobkyně překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu a nedostatek poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř., pak ani tyto námitky nevystihují dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., nýbrž jimi vytýká, že odvolací soud zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takovým vadám však dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Neprosadí se ani námitka žalobkyně, že odvolací soud měl ujednání o smluvní pokutě posoudit pouze jako částečně neplatné ve smyslu § 41 obč. zák., a to v rozsahu její výše, která přesahovala funkce smluvní pokuty. Podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 není možné na ujednání o smluvní pokutě v občanskoprávních vztazích aplikovat moderační oprávnění soudu upravené v § 301 obch. zák. Nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu v občanskoprávních vztazích je na místě poměřovat ustanovením § 39 obč. zák., tedy je třeba posuzovat, zda tento právní úkon je neplatný, neboť se příčí dobrým mravům. Na tomto závěru nic nemění ani žalobkyní tvrzená nespravedlnost dvoukolejnosti právní úpravy pro vztahy občanskoprávní a obchodněprávní. Na posuzovaný případ nelze aplikovat ani ustanovení o moderaci obsažené v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku, neboť podle § 3028 odst. 3 tohoto zákona se právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona řídí dosavadními právními předpisy.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 24. listopadu 2015
JUDr. Blanka M o u d r á předsedkyně senátu