33 Cdo 3761/2015
Datum rozhodnutí: 28.01.2016
Dotčené předpisy: § 35 odst. 2 obč. zák., § 37 odst. 1 obč. zák., § 544 obč. zák.




33 Cdo 3761/2015

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně D. S. , zastoupené Mgr. Petrem Šívarou, advokátem se sídlem v Brně, Zahradnická 223/6, proti žalované KRYSTAL GROUP s.r.o. , se sídlem v Brně, Staré Brno, Hybešova 270/28 (identifikační číslo osoby 28268211), zastoupené JUDr. Danielem Ševčíkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 47/19, o 3.960.000,- Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 113 C 223/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2015, č. j. 19 Co 335/2014-270, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2015, č. j. 19 Co 335/2014-270, ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek ze dne 4. 2. 2014, č. j. 113 C 223/2012-170, kterým Městský soud v Brně žalobu v rozsahu 3.960.000,- Kč zamítl a rozhodl o nákladech řízení, a ve výroku o nákladech odvolacího řízení, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2014, č. j. 113 C 223/2012-170, ve výrocích, jimiž byla žaloba v rozsahu 3.960.000,- Kč zamítnuta a rozhodnuto o nákladech řízení, se ruší a v tomto rozsahu se věc vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í

Ve výroku označeným rozhodnutím krajský soud (mimo jiné) potvrdil rozsudek ze dne 4. 2. 2014, č. j. 113 C 223/2012-170, kterým Městský soud v Brně zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení 3.960.000,- Kč, a žalobkyni uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 212.681,24 Kč; žalované přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 78.285,- Kč. Ve shodě se soudem prvního stupně posoudil odvolací soud ujednání o smluvních pokutách obsažená ve smlouvách o převodu vlastnictví specifikovaných jednotek jako absolutně neplatné právní úkony z důvodu neurčitosti (§ 544 a násl., § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen obč. zák. ). Povinnosti, jejichž porušení má být sankcionováno pokutou, jsou vymezeny příliš obecně a ani výkladem nelze dovodit, co by měla žalovaná udělat a tudíž se ani nedá říct, co měla porušit (§ 35 odst. 2 obč. zák., § 266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů).

Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jímž prosazuje, že závazek žalované učinit všechny potřebné kroky a poskytnout veškerou potřebnou součinnost k tomu, aby předmět převodu byl příslušným orgánem zkolaudován není neurčitý. Odvolací soud měl ujednání o smluvních pokutách vyložit pomocí výkladových pravidel občanského a obchodního zákoníku s tím, že proces, který ústí ve vydání kolaudačního souhlasu, se podává ze zákona č. 183/2006 Sb. a z prováděcí vyhlášky č. 503/2006 Sb. Příslušná ustanovení těchto předpisů určují minimální rozsah úkonů stavebníka, zejména povinnost provádět stavbu v souladu s projektovou dokumentací, se stanovisky a vyjádřeními dotčených orgánů takovým způsobem, aby mohla být zkolaudována. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen o. s. ř. ).

Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (§ 237, § 239 o. s. ř.); určitost právního úkonu posoudil v rozporu s tím, co je uvedeno níže.

Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. musí být právní úkon učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatný.

Podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

Podle ustanovení § 544 obč. zák. sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda (odstavec 1/). Smluvní pokutu lze sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení (odstavec 2/).

Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně; vyšel z toho, že smlouvou o převodu vlastnictví jednotky z 23. 11. 2010 žalovaná převedla žalobkyni vlastnické právo jednotky č. v 1. nadzemním podlaží domu č.p. postaveném na pozemku p.č. 1291/1 v obci B., katastrální území S. B. , včetně spoluvlastnického podílu na společných částech domu a pozemku. Protože v době uzavření smlouvy nebyla jednotka kolaudována, zavázala se žalovaná učinit všechny potřebné kroky a poskytnout veškerou potřebnou součinnost k tomu, aby předmět převodu byl příslušným orgánem zkolaudován (článek VIII bod 2). V článku VIII bodu 3 se strany dohodly, že pokud nedojde k vydání pravomocného kolaudačního rozhodnutí nejpozději do 31. 12. 2010, je nabyvatel oprávněn požadovat po převodci zaplacení smluvní pokuty ve výši 10.000,- Kč za každý i započatý den prodlení se splněním této povinnosti. Smlouvou o převodu vlastnictví jednotky z 23. 11. 2010 žalovaná převedla žalobkyni vlastnické právo jednotky č. v 1. nadzemním podlaží domu č.p. a mezonetu (mezipatře) mezi 1. nadzemním podlaží domu a 2. nadzemním podlaží domu, postaveném na pozemku p.č. 1291/1 v obci B., katastrální území S. B. , včetně spoluvlastnického podílu na společných částech domu a pozemku. Protože v době uzavření smlouvy nebyla jednotka kolaudována, zavázala se žalovaná učinit všechny potřebné kroky a poskytnout veškerou potřebnou součinnost k tomu, aby předmět převodu byl příslušným orgánem zkolaudován (článek VIII bod 2). V článku VIII bodu 3 se strany dohodly, že pokud nedojde k vydání pravomocného kolaudačního rozhodnutí z důvodu na straně převodce nejpozději do 31. 12. 2010, je nabyvatel oprávněn požadovat po převodci zaplacení smluvní pokuty ve výši 20.000,- Kč za každý i započatý den prodlení se splněním této povinnosti. Obě smlouvy byly uzavřeny podle zákona č. 72/1994 Sb. a v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník v plném znění .

Sankce neplatnosti právního úkonu podle § 37 odst. 1 obč. zák. se váže k náležitostem projevu vůle; projev vůle je neurčitý, je-li po jazykové stránce sice srozumitelný, avšak nejednoznačný zůstává jeho věcný obsah, tj. když se jednajícím nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit. Závěr o neurčitosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem (§ 35 odst. 2 obč. zák.) nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěli účastníci projevit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/2001). Jde-li o právní úkon, pro který je stanovena pod sankcí neplatnosti písemná forma (jako je tomu v projednávaném případě), musí určitost obsahu projevu vůle vyplývat z textu listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán, a nepostačuje, je-li smluvním stranám jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to objektivně seznatelné z jejího textu. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat pochybnosti o jeho obsahu ani u osob, které nejsou účastníky daného smluvního vztahu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, a ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 33 Odo 311/2001).

Ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. předpokládá, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, a pro ten případ formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být vykládáno nejprve prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy. Podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci v dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2237/2009, ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 33 Cdo 146/2013, a ze dne 16. 11. 1999, sp. zn. 29 Cdo 425/99).

Ústavní soud zakotvil ve své judikatuře základní princip výkladu právních úkonů (např. nález ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), který se promítl rovněž do rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. jeho rozsudky ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2317/2006, ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1102/2008, a ze dne 24. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 603/2012). Základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy (nevede k závěru o její neplatnosti), před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady; je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s tím spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Rozhodování upřednostňující výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy je hodnoceno jako ústavně nekonformní a rozporné s principy právního státu. Jsou-li tedy ve vzájemném konfliktu interpretační alternativy, z nichž jedna zakládá neplatnost smlouvy a druhá nikoliv, uplatní se pravidlo priority výkladu nezakládajícího neplatnost smlouvy, ovšem za předpokladu, že výklad nezakládající neplatnost smlouvy je vůbec možný (že se ještě jedná o výklad ve smyslu zjišťování obsahu právního úkonu a nikoliv už o nahrazování, měnění nebo doplňování projevu vůle).

Nejvyšší soud se neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, podle něhož nejednoznačnost závazků, jejichž splnění žalovanou bylo zajištěno smluvními pokutami, nelze odstranit výkladem podle § 35 odst. 2 obč. zák.

Žalobkyně nabyla vlastnictví rozestavěných jednotek, resp. jednotek, jejichž užívání nebylo podloženo kolaudačním souhlasem stavebního úřadu. Zavázala-li se žalovaná nejpozději do 31. 12. 2010 zajistit vydání kolaudačního souhlasu, tj. v součinnosti s vlastnicí (žalobkyní) učinit všechny potřebné kroky ke kolaudaci jednotek, nepanují (objektivně) žádné pochybnosti o tom, k čemu směřovala vůle smluvních stran vtělená do článků VIII bodů 2 obou zmíněných smluv. Odpověď je třeba hledat ve druhém dílu čtvrté části zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění zákonů č. 68/2007 Sb., č. 191/2008 Sb., č. 223/2009 Sb., č. 227/2009 Sb., č. 345/2009 Sb. a č. 379/2009 Sb. (dále jen zákon č. 183/2006 Sb. ), pojednávajícím o užívání staveb. Z ustanovení § 122 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb. vyplývá, že tam vyjmenované stavby mohou být užívány pouze na základě kolaudačního souhlasu vydaného příslušným stavebním úřadem na žádost stavebníka, který v žádosti uvede identifikační údaje o stavbě a předpokládaný termín jejího dokončení. Pro vydání kolaudačního souhlasu stavebník opatří závazná stanoviska dotčených orgánů k užívání stavby vyžadovaná zvláštními právními předpisy a pokud je stavba předmětem evidence v katastru nemovitostí zajistí geometrický plán. Ustanovení § 123 zákona č. 183/2006 Sb. upravuje možnost vydání časově omezeného povolení k předčasnému užívání stavby před jejím úplným dokončením; po dokončení stavby pak vydá stavební úřad na žádost stavebníka kolaudační souhlas, není-li odůvodněn jiný postup (srov. § 123 odst. 4 zákona č. 183/2006 Sb.). Obsahové náležitosti žádosti o vydání kolaudačního souhlasu a žádosti o předčasné užívání stavby stanoví vyhláška č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního rozhodování, územního opatření a stavebního řádu, v rozhodném znění (dále jen vyhláška č. 503/2006 Sb. ). Žádost o vydání kolaudačního souhlasu podává stavebník na formuláři, jehož obsahové náležitosti stanoví příloha č. 12; k žádosti se připojí přílohy uvedené v části B přílohy (srov. § 18i vyhlášky č. 503/2006 Sb.). Žádost o povolení předčasného užívání stavebník podává na formuláři, jehož obsahové náležitosti stanoví příloha č. 13; k žádosti se připojí přílohy uvedené v části B přílohy (srov. § 18k vyhlášky č. 503/2006 Sb.).

Odkaz odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2730/2008, je nepřípadný, neboť v tam projednávané věci byla neurčitost právního úkonu shledána v množině právních jednání vedoucích k zániku zástavního práva jakožto cíle definovaného účastníky ve smlouvě, zatímco v daném případě je věcný obsah závazku žalované dosáhnout vydání kolaudačního souhlasu poznatelný.

Lze uzavřít, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) nepostupoval v souladu se shora popsanou metodou výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy ujednání o smluvní pokutě podle § 544 a násl. obč. zák. tedy obsah právního úkonu neinterpretoval správně podle jeho jazykového vyjádření a podle skutečné vůle těch, kdo právní úkon učinili.

Jelikož napadené rozhodnutí je v řešení dovoláním otevřené otázky v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn důvodně, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil; zrušeno bylo i rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť kasační důvody se vztahují i na něj (§ 243e odst. 2, věta druhá, o. s. ř.).

Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

V Brně dne 28. ledna 2016
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu