33 Cdo 3758/2009
Datum rozhodnutí: 28.02.2011
Dotčené předpisy: § 17 odst. 3 písm. a) předpisu č. 136/1985Sb., § 3 odst. 1 obč. zák., § 101 obč. zák., § 122 odst. 2 obč. zák., § 874 obč. zák., § 58 obč. zák. ve znění do 31.12.1991, § 36 obč. zák., § 109 obč. zák. ve znění do 31.12.1991





33

Cdo 3758/2009



ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně
České republiky Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových
se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, proti žalovaným
1) PhDr. A. K.
a
2) J. K.
, zastoupeným JUDr. Aloisem Coufalíkem, advokátem se sídlem v Luhačovicích, Masarykova 175, o 52.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 7 C 194/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 29. 5. 2009, č.j. 60 Co 124/2009-155, takto:


Rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 29. 5. 2009, č.j. 60 Co 124/2009-155, a rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 15. 1. 2009, č.j. 7 C 194/2002-116,
se ruší
a věc
se vrací
Okresnímu soudu v Uherském Hradišti k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem ze dne 15. 1. 2009, č.j. 7 C 194/2002-116, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovaným zaplatit jí společně a nerozdílně 52.000,- Kč s 10% úroky z prodlení od 18. 8. 2000 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaní uzavřeli 18. 7. 1990 s Okresním národním výborem v Uherském Hradišti smlouvu o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu ve výši 52.000,- Kč na stavbu rodinného domu na pozemku parc. č. st. 66/1 v katastrálním území U. B. Žalovaní se ve smlouvě zavázali (mimo jiné) provést výstavbu v souladu s platným stavebním povolením tak, aby byly splněny podmínky uvedené v § 16 písm. b) vyhlášky č. 136/1985 Sb., o finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní a individuální bytové výstavbě a modernizaci rodinných domků v osobním vlastnictví (dále též jen vyhláška č. 136/1985 Sb. ), dokončit ji tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do 10 let ode dne uzavření smlouvy (§ 17 odst. 3 písm. a/, b/ cit, vyhlášky), a v případě porušení některé z podmínek příspěvek vrátit. Podmínku, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do 10 let ode dne uzavření smlouvy, žalovaní nesplnili. Pozemek parc. č. st. 66/1, který získali žalovaní do osobního užívání a poté do vlastnictví, byl zastavěn budovou č.p. 9, která byla vydána v restituci třetí osobě, a následně ji nabylo město Uherský Brod. Budova měla být odstraněna, žalovaným však bylo uloženo zastavit demoliční práce. Městský národní výbor v Uherském Brodě, odbor výstavby, dopisem ze dne 9. 8. 1990 žalovaným nařídil zastavit práce spočívající v přípravě novostavby rodinného domu a 1. 7. 1992 bylo stavební povolení zrušeno. Od roku 1991 byl žalovaným pozemek parc. č. st. 66/1 znepřístupněn a Městský úřad v Uherském Brodě
celou řadou rozhodnutí
jim znemožnil zahájit stavbu. Smlouva o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu nebyla zrušena (i když žalovaní byli k tomu vyzváni dopisem z 23. 1. 1991). Po právní stránce soud prvního stupně uzavřel, že
v dané věci se jedná jednoznačně o nemožnost splnění závazku
(§ 575 odst. 1, 2, § 577 zákona č. 40/964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen obč. zák. ). Protože žalobkyně se o nemožnosti plnění dozvěděla nejpozději 23. 1. 1991, a protože právo na vydání bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky (§ 107 odst. 1 obč. zák.), respektive tři roky či deset let (§ 107 odst. 2 obč. zák.), přisvědčil soud prvního stupně námitce promlčení vznesené žalovanými, aniž uvedl, kdy počala běžet promlčecí doba a jaká byla její délka.

Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 29. 5. 2009, č.j. 60 Co 124/2009-155, rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé změnil tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o soudním poplatku. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu dovodil, že závěr, zda žalovaní porušili podmínku získat do deseti let od uzavření smlouvy (tj. od 18. 7. 1990) pravomocné kolaudační rozhodnutí, nelze učinit před uplynutím této lhůty; je vyloučeno a to i za situace, kdy žalovaní nemohli v důsledku zrušení stavebního povolení k 1. 7. 1992 rodinný dům postavit aby se závazek vrátit příspěvek stal splatným před jejím uplynutím. Odvolací soud nesouhlasil se závěrem o zániku závazku pro nemožnost plnění a následném vzniku závazku z bezdůvodného obohacení. K tomu uvedl, že obsahem závazku založeného smlouvou byla povinnost žalobkyně poskytnout finanční prostředky a případná povinnost k jejich vrácení byla vázána na splnění odkládací podmínky. Dodatečná nemožnost podmínku splnit nebyla s ohledem na práva a povinnosti smluvních stran důvodem pro vyvolání zániku smlouvou založeného závazkového vztahu. Zdůraznil, že je nutno rozlišovat mezi existencí závazku a naplněním podmínky. Žalobkyní uplatněný nárok je nárokem ze smlouvy, a proto se nepromlčuje ve lhůtě uvedené v § 107 obč. zák. Odvolací soud neshledal důvodnou ani obranu žalovaných, podle níž žalobkyně tj. Česká republika zrušením stavebního povolení záměrně zmařila splnění podmínky (získání pravomocného kolaudačního rozhodnutí); podmínka totiž nebyla nemožnou od počátku (a tudíž nelze dospět k závěru o neplatnosti smlouvy o poskytnutí příspěvku, § 37 odst. 2 obč. zák.). Nelze ani dovodit záměrné zmaření podmínky (§ 36 odst. 3 obč. zák.), jelikož se jednalo o rozhodnutí organizační složky odlišné od té, která uzavřela smlouvu o poskytnutí příspěvku. Právo mohlo být u soudu vykonáno poprvé 19. 7. 2000 (§ 122 odst. 2 obč. zák.) a řízení bylo zahájeno 4. 7. 2002, tj. před uplynutím desetileté promlčecí doby (§ 874 obč. zák., § 109, věta první, občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991). K dovolací námitce stran rozporu výkonu práva žalobkyně s dobrými mravy odvolací soud uvedl, že s ohledem na veřejnoprávní povahu vyhlášky č. 136/1985 Sb., která upravuje podmínky vrácení příspěvku komplexně, vylučuje použití obecných předpisů, tj. i ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadli žalovaní dovoláním. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o.s.ř. ), namítají, že odvolací soud pominul zjištění, že byli Okresním úřadem v Uherském Hradišti, finančním referátem, dopisem z 23. 1. 1991 vyzváni ke zrušení smlouvy, k jednání se dostavili a finanční prostředky nevrátili. V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. pak oponují závěru odvolacího soudu, že závazek vrátit příspěvek se nemohl stát splatným před uplynutím deseti let od uzavření smlouvy, a prosazují, že zánik závazkového vztahu založeného smlouvou o poskytnutí příspěvku může způsobit kterákoli právní skutečnost, se kterou právní předpisy spojují zánik závazků. Nelze proto vyloučit, aby se závazek vrátit příspěvek stal splatným před uplynutím deseti let od uzavření smlouvy. Upozorňují na to, že nikdy nenamítali neplatnost smlouvy pro počáteční nemožnost plnění, ale stále mají za to, že jejich závazek zanikl pro následnou nemožnost plnění ve smyslu § 575 obč. zák. Odvolacímu soudu vytýkají, že jejich námitku o rozporu výkonu žalobkyní uplatněného práva s dobrými mravy odbyl odkazem na veřejnoprávní povahu vyhlášky č. 136/1985 Sb. V této souvislosti poukazují na to, že žádný podzákonný předpis nemůže být nositelem smluvního vztahu, ustanovení vyhlášky musí být proto, aby byla závazná, vtělena do smlouvy, která je v tomto případě podřízena režimu občanského zákoníku. Z uvedených důvodů navrhli, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření uvedla, že dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. není dán, jelikož skutečnost, kterou měl odvolací soud pominout, není právně významná (smlouva totiž zrušena nebyla). Zrušením stavebního povolení mohl zaniknout pouze závazek provést výstavbu v souladu s platným stavebním povolením a dokončit ji tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do deseti let od uzavření smlouvy, nikoli však již závazek při nedodržení této podmínky příspěvek vrátit. Ustanovení smlouvy o tom, že kolaudační rozhodnutí má nabýt právní moci do deseti let od uzavření smlouvy, má jednak povahu závazku, který může zaniknout i pro nemožnost plnění, jednak povahu odkládací podmínky, vůči níž nelze ustanovení o zániku závazku použít; nemožnost podmínky je relevantní jen u podmínky rozvazovací. Žalobkyně poukázala také na soulad napadeného rozhodnutí s judikaturou dovolacího soudu a navrhla, aby bylo dovolání zamítnuto.

Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále opět jen o.s.ř. ).

Dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je důvodné.

Z úřední povinnosti přihlíží dovolací soud k vadám vyjmenovaným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelé obsahově vymezili (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Uvedené vady nebyly dovoláním vytýkány a z obsahu spisu se nepodávají. Předmětem dovolacího přezkumu tak zůstává posouzení opodstatněnosti důvodu uvedeného v § 241a odst. 3 o.s.ř. a následně (právních) závěrů odvolacího soudu, že právo žalobkyně na vrácení poskytnutého příspěvku není promlčeno a že ochranu výkonu tohoto práva nelze odepřít pro rozpor s dobrými mravy.



Námitka dovolatelů, že odvolací soud pominul skutkové zjištění, že žalovaní byli Okresním úřadem v Uherském Hradišti, finančním referátem, dopisem z 23. 1. 1991 vyzváni ke zrušení smlouvy, k jednání se dostavili, finanční prostředky nevrátili, není opodstatněná. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části, týká-li se skutečností, které byly významné pro skutkový závěr o věci a tím i pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Z obsahu napadeného rozhodnutí se nepodává, že odvolací soud nepokládal dovolateli uváděnou skutečnost za zjištěnou, ačkoli vyplývala z obsahu spisu, nýbrž že s ohledem na jeho právní názor stran splatnosti závazku žalovaných vrátit poskytnutý příspěvek nebylo uvedené zjištění pro odvolací soud právně významné. Jinak řečeno, odvolací soud uvedenou skutečnost zjistil, ale s ohledem na právní názor týkající se splatnosti závazku vrátit poskytnutý příspěvek nebylo pro něj toto zjištění právně významné.

Právní posouzení je ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Již v rozsudku ze dne 22. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 822/2004, Nejvyšší soud uzavřel, že gramatickým a logickým výkladem doslovného znění § 17 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 136/1985 Sb., jež se stala součástí obsahu projevu vůle účastníků obsaženého ve smlouvě o poskytnutí státního příspěvku, které u slovesa provést používá vid dokonavý, lze zcela jednoznačně dovodit, že rozhodným pro závěr o splnění této podmínky není zjištění, zda výstavba je prováděna v souladu se stavebním povolením, ale teprve zjištění, zda byla takto skutečně provedena. Protože až v kolaudačním řízení zahájeném na návrh stavebníka zkoumal stavební úřad otázku, zda stavba byla provedena podle dokumentace ověřené ve stavebním povolení (§ 81 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu), lze závěr o splnění této podmínky žalovaným učinit teprve na základě proběhlého kolaudačního řízení.

V případě smluv o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu podle vyhl. č. 136/1985 Sb. ve znění vyhl. č. 74/1989 Sb. šlo o podmíněně nenávratné finanční prostředky poskytované státem za účelem podpory snah občanů zajistit si vlastní bydlení. Podmínky, za kterých stát zastoupený příslušným státním orgánem občanům příspěvek poskytl (čerpat finanční prostředky jen na úhradu nákladů spojených s výstavbou, dosáhnout právní moci kolaudačního rozhodnutí nejpozději do deseti let od uzavření smlouvy, užívat dům k trvalému bydlení a nepřevést jej na jiného po stanovenou dobu), představovaly odkládací podmínku (§ 36 obč. zák.), neboť až do doby porušení smluvních povinností žadatelem jej povinnost vrátit poskytnutý příspěvek netížila. Porušením závazku výstavbu dokončit tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do deseti let od uzavření smlouvy, došlo k naplnění odkládací podmínky, na kterou bylo případné vrácení příspěvku vázáno, a žalobkyni vzniklo bez dalšího dnem následujícím po uplynutí dohodnuté desetileté lhůty právo na vrácení poskytnutého příspěvku. Bylo-li ve smlouvě ujednáno, že do deseti let od uzavření smlouvy mají žalovaní získat pravomocné kolaudační rozhodnutí, nemohl se jejich závazek vrátit poskytnutý příspěvek stát splatným v průběhu této desetileté lhůty, ale až jejím marným uplynutím. Protože uspokojení pohledávky žalobkyně bylo zajištěno omezením převodu nemovitosti podle § 58 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991, promlčuje se toto právo v souladu s ustanovením § 874 obč. zák. v desetileté promlčecí době podle § 109, věty první, občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991 (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2005, sp. zn. 33 Odo 833/2005 a sp. zn. 33 Odo 905/2005, ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1337/2007, ze dne 18. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo 477/2004, ze dne 21. 9. 2005, sp. zn. 33 Odo 1032/2005).

Podmínka odkládací (tedy i podmínky poskytnutí státního příspěvku podle § 17 odst. 3 písm. a/ a b/ vyhlášky č. 136/1985 Sb.) má povahu vedlejšího ujednání v právním úkonu (zde ve smlouvě o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu); vznik povinnosti vrátit poskytnutý příspěvek se jím činí závislým na skutečnosti, jejíž naplnění není jisté. Zatímco důsledkem nemožnosti (nesplnitelnosti) odkládací podmínky v době vzniku právního úkonu je jeho neplatnost, následná nesplnitelnost odkládací podmínky nezpůsobuje zánik závazkového právního vztahu ve smyslu § 575 a násl. obč. zák. Splatnost pohledávky žalobkyně ze smlouvy o poskytnutí státního příspěvku nastává až uplynutím sjednané desetileté lhůty od jejího uzavření bez ohledu na to, z jakých důvodů nemohli žalovaní výstavbu rodinného domu dokončit.

S ohledem na výše podaný výklad nelze dovodit, že již zrušením stavebního povolení porušili žalovaní závazek
výstavbu provést v souladu s platným stavebním povolením .
Správně odvolací soud dospěl k závěru, že až marným uplynutím desetileté doby, počítané od okamžiku uzavření smlouvy o poskytnutí státního příspěvku, porušili žalovaní smluvní závazek, na který byla vázána (podmíněná) povinnost vrátit státní příspěvek. Jelikož žalovaní stavbu v uvedené lhůtě nedokončili (ani s ní nezačali), pak prvním dnem, kdy podle § 101 obč. zák. mohlo být právo vykonáno poprvé podáním žaloby u soudu, byl 19. 7. 2000 (§ 122 odst. 2 obč. zák.); právo žalobkyně se tudíž nepromlčelo.

Další k přezkumu předestřenou právní otázku, a sice zda lze odepřít ochranu výkonu práva na vrácení státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu poskytnutého podle vyhlášky č. 136/1985 Sb. za použití korektivu dobrých mravů podle § 3 odst. 1 obč. zák., již odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu nevyřešil.

V rozsudku ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 754/2007, totiž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ochranu výkonu práva na vrácení státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu poskytnutého podle vyhlášky č. 136/1985 Sb. lze odepřít pro rozpor s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. Jelikož vyhláška č. 136/1985 Sb. coby speciální předpis na rozdíl od podmínek vrácení stabilizačního příspěvku, stabilizační půjčky, případně bezúročné půjčky na složení členského podílu na družstevní byt zaměstnancem uvedených v § 34 odst. 10 neupravuje podmínky vrácení příspěvku na individuální bytovou výstavbu komplexně, není aplikace občanského zákoníku, včetně jeho § 3 odst. 1 coby obecného předpisu v rozsahu podmínek vrácení příspěvku na individuální bytovou výstavbu speciální úpravou vyloučena. Nejvyšší soud přitom vyložil, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití § 3 odst. 1 obč. zák., je třeba učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tj. jak okolnosti, které uplatňuje ten, kdo se uvedeného ustanovení dožaduje, tak všechny okolnosti na straně toho, kdo se výkonu práva domáhá. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují přijmout závěr, že výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy.

Jelikož dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. uplatnili dovolatelé po právu, Nejvyšší soud aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) rozhodnutí odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, o.s.ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, se vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá, o.s.ř.).

Soud prvního stupně (odvolací soud) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o.s.ř.).

V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.



V Brně dne 28. února 2011


JUDr. Pavel Krbek, v. r.

předseda senátu